- Podrobnosti
Jak vidíme z přiložených dokumentů, spotřebitelé si stěžovali na vysoké ceny elektrické energie a nízkou kvalitu dodávek už před sto lety. Stejně jako dnes se tehdejší výrobce elektřiny bránil nedostatečnou kapacitou zdroje, v tomto případě se jednalo o nedostatek vody, a zdražením součástek a dalšího materiálu potřebného k provozu elektrárny.
Jednalo se o vodní elektrárnu Antona Pfandlera v obci Písečné, která byla uvedena do provozu v roce 1913 a v témže roce uzavřela smlouvy s místními zájemci o odběr proudu. Elektřina se v Písečném používala zejména ke svícení a její cena se účtovala podle spotřeby daných typů svítidel.
Písečné v době vzniku Republiky Československé patřilo k těm šťastnějším lokalitám, protože přístup k elektrické energii měla zhruba třetina obyvatel českých zemí a pouhá 2 % obyvatel Slovenska.
V době první republiky nebyla poptávka po elektrické energii pouze ze strany průmyslových podniků, hlavním tahounem elektrifikace pokud možno celého území bylo zemědělství, kde se rychle rozšiřovalo používání strojů místo lidské nebo zvířecí síly. V roce 1919 Národní shromáždění přijalo zákon o vzniku „všeužitečných elektrárenských společností“. Prohlášením podniku za všeužitečný se mu přikazovala povinnost zásobovat elektřinou na určitém území každý subjekt, který o to požádá, neprokáže-li se, že by připojení bylo nerentabilní. Současně s těmito povinnostmi dostaly všeužitečné společnosti značná práva a výhody. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 20 všeužitečných elektrárenských společností. Centralizovaná elektrorozvodná síť byla postupně vybudována až po 2. světové válce.
Alexandra Tesaříková
- Podrobnosti
Odsun většiny židovského obyvatelstva z táborského kraje se odehrál v listopadu 1942 dvěma transporty do ghetta v Terezíně. Jako shromáždiště pro Židy z rozsáhlého území posloužila budova dívčích škol Na Parkánech v Táboře. První transport byl vypraven 12. 11. 1942 z táborského nádraží. Transport dostal označení Bz a odvezl 652 osob, z nichž přežilo pouhých 30 lidí. Do transportu se dostali Židé z Vlašimi, Milevska, Bechyně, Kovářova, Petrovic, Načeradce, Vilic, Trhového Štěpánova, Březových Hor, Borotína, Chotýčan, Krásné Hory, Kamenice nad Lipou, Kosovy Hory, Bernartic, Neveklova, Kostelce nad Vltavou a dalších obcí. Do tohoto transportu byla zařazena i jedna rodina z Tábora, Vrkočovi, přestože většina táborských Židů odjela až dalším transportem o čtyři dny později.
- Podrobnosti
Dne 14. října 2022 se uskutečnilo v Jindřichově Hradci další položení tzv. kamenů zmizelých. Rodina Růžičkova, která bydlí od 60. let 20. století v domě čp. 341 ve Zborovské ulici, se rozhodla připomenout manžele Beerovi, kteří se do domu nastěhovali krátce po jeho dostavění a hodlali si v něm užít podzim života.
- Podrobnosti
V pátek 7. října dopoledne proběhlo na Masarykově náměstí před domem čp. 87 položení kamenů zmizelých pro tři členy rodiny Ornsteinovy. Jak zaznělo v proslovech, tato vzpomínka byla plánována už od roku 2019, a to jak tou šťastnější větví rodiny, tedy členy rodiny po jedné z příbuzných, které se podařilo uprchnout do tehdejší Palestiny, tak pamětnicí paní Elfrídou Mühlbachovou, která chtěla uctít památku své o dvanáct let starší přítelkyně Růženy Ornsteinové. Paní Elfrída se uložení kamenů již nedožila a její přání tak dovedla do zdárného konce její dcera spolu s příbuznými rodiny Ornsteinovy.
- Podrobnosti
V neděli 2. října proběhlo ve Strmilově před bývalou rodinnou vilou MUDr. Rudolfa Kohna vzpomínkové shromáždění, které mělo připomenout osobu tamního lékaře a jeho dvacetileté působení ve městě. Celá akce vznikla díky myšlence paní Evy Benešové, jejíž strýc přišel do Strmilova na inzerát MUDr. Kohna, který hledal stomatologa.
- Podrobnosti
Na počátku dubna roku 1932 (9. dubna) zemřel na jindřichohradeckém zámku František Černín z Chudenic, poslední člen jindřichohradecké větve rodu. Jeho úmrtí podnítilo jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Frantu, aby podal žádost o odchod do penze. Než byl propuštěn ze služeb Černínů, účastnil se výběru svého nástupce. Jednání o obsazení místa trvalo od června do podzimních měsíců roku 1932. Do jednání o nalezení vhodného kandidáta se zapojil i Josef Pekař či Zdeněk Kalista. Výrazná osobnost, historik a univerzitní profesor Josef Pekař znal jindřichohradecký archiv velmi dobře. Jedna z jeho nejvýraznějších prací Kniha o Kosti je založena na studiu četného množství archiválií uložených v někdejším černínském archivu („institucionální“ počátky archivu lze klást do poloviny 19. století). Do jednání o obsazení místa archiváře vstoupil i Pekařův „žák“ Zdeněk Kalista, který pod vedením Josefa Pekaře vypracoval disertační práci o Humprechtu Černínu z Chudenic a následně se habilitoval spisem Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Rok 1932 znamenal i pro Kalistu významný mezník, neboť byl na základě habilitace jmenován docentem na Univerzitě Karlově. Jak je z citací děl dvou výrazných osob historické vědy první poloviny 20. století patrné, jindřichohradecký archiv jim byl velmi blízký. V červnu 1932 zaslal Zdeněk Kalista dopis (který je zde zpřístupněnou archiválií), v němž velmi „citelně“ popsal, co pro něj znamenal zdejší archiv a co by měl či neměl splňovat nový archivář. Ač do hry vstoupilo několik jmen reprezentujících posléze výrazné archiváře, byl vybrán dr. Karel Tříska, který na zdejším pracovišti nakonec prožil mnoho let. Do archivu nastoupil 1. listopadu 1932.
Pavel Holub
