- Podrobnosti
Když Okresní archiv v Písku k 1. lednu 1953 „vešel v život“, nezačínal rozhodně od nuly. Navazoval na slavnou tradici Archivu města Písku, spjatou především s působením PhDr. Augusta Sedláčka (1843–1926) v letech 1900–1926.
August Sedláček v píseckém archivu u otevřeného rukopisného repertáře.
- Podrobnosti
Jméno rakouské vědkyně Edith Kristanové-Tollmannové u nás nikomu nic neřekne. Základní informace o ní lze získat z internetové Wikipedie, kde je k dispozici medailon v němčině, angličtině a velštině, z internetového lexikonu rakouských žen, nebo nejpodrobněji s akcentem na její vědeckou činnost v nekrologu v časopise geologické společnosti. Vedle geologie se věnovala petrografii a paleontologii, resp. mikropaleontologii. Specializovala se na výzkum mikrofosilií do velikosti 1 mm a života organizmů v období druhohor (dírkonožci, ostrakodi, měkkýši, korýši), díky čemuž procestovala celý svět a popsala na 500 nových taxonů. Zabývala se také okolnostmi vzniku života na zemi nebo teologicko-archeologickými otázkami. Pracovala postupně v Geologickém spolkovém ústavu, firmě Österreichische Mineralölverwaltung (ÖMV), Přírodovědném muzeu ve Vídni a univerzitách v Grazu a v Innsbrucku. Hostovala také na univerzitách a vědeckých ústavech ve Švédku nebo v Německu.
Edith se sice narodila 14. dubna 1934 ve Vídni a také tam zemřela (25. srpna 1995), ale její dětství je výrazně spojeno s jižními Čechami, kde vyrůstala. Podívejme se stručně na tuto její nezmapovanou životní etapu. Do obecné školy začala docházet v roce 1940 v Netolicích a v letech 1941–1944 absolvovala tři ročníky německé obecné školy v Ledenicích. To byla místa, kde vyučoval její otec Eduard Kristan (1906–1984). Ten, i když byl vídeňským rodákem, měl bezesporu české kořeny, jak napovídá jeho křestní jméno a hlavně příjmení. Od roku 1912 studoval postupně na různých typech německých škol v Českých Budějovicích, maturoval v červnu 1924 na tamním učitelském ústavu. V třídních katalozích býval většinou zapsán jako Křišťan.
Kantorskou dráhu zahájil ve Chvalkově u Trhových Svinů, později působil v Albrechticích u Sušice, kde se výrazně zapojil do štvaní proti Čechům a byl za tuto činnost dokonce vypovězen z republiky. Informovaly o tom i Národní listy. Usídlil se ve Vídni, kde se jemu a manželce Marii, roz. Riegerové (1913–2015!), narodila roku 1934 dcera Edith. Koncem třicátých let, po změnách spojených s Mnichovskou dohodou a okupací Československa, se s rodinou vrátil. Konkrétně pobývali (a Eduard vyučoval) od září 1939 v Domažlicích, později v Netolicích a v Ledenicích. Odtud se okamžitě po osvobození museli odstěhovat do Rakouska. Nebyla žádná jiná možnost – otec Eduard byl horlivý Němec (což se projevilo už při jeho působení na Sušicku), nacista, který za války bojoval ve Wehrmachtu (https://digi.ceskearchivy.cz/134051/30) a byl členem jednotek SA. Jeho nacionální přesvědčení je markantní také ze stránek školních kronik, zejména té netolické (https://digi.ceskearchivy.cz/310745/1).
Dcera Edith patřila na obecných školách ke vzorným žákyním, byla jedničkářkou a dle slovního hodnocení velmi svědomitou, nadanou a spolehlivou. Vynikala např. v kreslení a v tanci. Po trvalém přesídlení do Vídně absolvovala nejprve učitelský ústav, později univerzitu, kde se roku 1982 habilitovala. Se svým manželem, taktéž vědcem a geologem, vydávala Mitteilungen der Österreichischen Geologischen Gesellschaft. Společně také napsali knihy Und die Sintflut gab es doch nebo Das Weltenjahr geht zur Neige. Soupis jejích dalších prací si lze mimo výše uvedený nekrolog prohlédnout např. v katalogu Rakouské národní knihovny. Alexander Tollmann (1928–2007) se nadto angažoval také politicky v boji proti jaderným elektrárnám a za lepší životní prostředí. Patřil k zakladatelské generaci rakouské strany Zelených a chvíli jí počátkem osmdesátých let předsedal.
Jiří Cukr
Obrázky:
1. obrázek – Edith Kristanová (v přední řadě v kloboučku a s kytičkou) s dětmi netolické obecné německé školy v létě 1940 (popis všech osob: https://digi.ceskearchivy.cz/310745/86 ).
2. obrázek – Třídní výkaz Edith Kristanové ze druhé třídy ledenické obecné německé školy.
3. obrázek – Různé podoby podpisů Eduarda Kristana z let 1940 a 1941.
4. a 5. obrázek – Policejní přihláška Eduarda Kristana.
6. obrázek – Manželé Edith a Alexander Tollmannovi na deskách knihy Und die Wahrheit siegt schließlich doch!
- Podrobnosti
Kozienice je město ve východním Polsku s 21 500 obyvateli (1995). Nachází se blízko řeky Visly a je hlavním městem župy Kozienice. Obec Cep se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde 182 obyvatel (2022).
Tyto dvě místa se téměř před sto lety propojily silnou myšlenkou, a to vzpomínkou syna na svoji maminku a na domov. Na pohlednici, která zachycuje hlavní ulici ve městě Kozienici, je psán text adresovaný Johaně z Cepu, s podpisem Váš syn.
Pohled byl zakoupen na polské burze panem A. Wdowskim, rodákem z Kozienice. Ten posílá nejprve dotaz na Odbor kultury a cestovního ruchu v Třeboni, aby se dozvěděl, kde se nachází vesnice Cep. Dále je nasměrován do třeboňského archivu. Odpovědi na další osud neznámého vojína z Cepu se nám dostává pomocí digitalizovaných archivních záznamů – využity jsou záznamy z kroniky, sčítání lidu, pozemkové knihy. V obci Cep žilo v roce 1921 celkem pět rodin s příjmením Pašek. Dříve zvaný Vojtův statek v Cepu č. 20 kupují manželé Paškovi v roce 1867. Matouš Pašek zemřel ve 44 letech v roce 1885. Vdova Johana zůstala na chalupě společně s dětmi: Janem (1872), Františkem (1875), Josefem (1877) a Annou (1880). Z Velké války se nevrátilo 16 mužů z Cepu. V roce 1922 obec postavila padlým spoluobčanům pomník, jehož autorem byl významný jihočeský malíř Jan Kojan, rodák z nedalekých Kojákovic. Podle záznamů v kronice a v matriční knize se domníváme, že pohlednici poslal své matce její syn Jan Pašek, který se vrátil z války v roce 1918. V roce 1921 je ve sčítání lidu uveden jako svobodný.
Tento dotaz není nijak zvláštní a ve své praxi se s podobným vyhledáváním archiváři setkávají často. Zajímavé je, že tento příběh žije svůj život také na sociálních sítích. Město Kozienice má svoji facebookovou stránku: https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie, kde se objevuje poměrně dost zájemců o osud vojáka z malé vesničky v Česku. Je také na české straně poptávka po informaci, kam zmizeli Pašků z Cepu? Sociální sítě jsou dobrý sluha a zlý pán. Zatím to vypadá, že v tomto případě FB slouží dobře a pomáhá překonat snadno a rychle vzdálenosti (566 km vzdušnou čarou) a to nejen ty zeměpisné. Všude na světě si lidé kladou stejnou otázku jako v písni „Where Have All the Flowers Gone?“
Řekni, kde ti muži jsou, co se k čertu mohlo stát,
řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,
muži v plné polní jdou,
do války zas je zas vedou,
kdo to kdy pochopí!?
Marie Kalátová
Zdroje:
Pomník v Cepu: https://www.vets.cz/vpm/277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky/#277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky , https://digi.ceskearchivy.cz/1115/78
návrat z války: https://digi.ceskearchivy.cz/1115/63
https://digi.ceskearchivy.cz/7702/159
Pete Seeger: Where Have All the Flowers Gone? https://youtu.be/1y2SIIeqy34
https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie
https://www.kdejsme.cz/prijmeni/Pa%C5%A1ek/hustota/
- Podrobnosti
Známe je všichni. Každý týden je nacházíme v poštovních schránkách, útočí na nás z novin, televize i ze všech dalších médií, neobejde se bez nich internet, ani sociální sítě. Řeč je o reklamách a zejména o dnes prakticky všudypřítomných reklamních letácích všeho druhu, které mnozí sice vnímáme jako nutné zlo, příznačné pro naši současnost, ale přesto jimi listujeme a mnozí se právě teď v čase strmě rostoucích cen podle nich i řídíme. Ale reklamní letáky nejsou ničím novým. Byly tu už za časů našich prababiček a už před více než sto lety lákaly na všemožné slevové akce, vánoční či letní výprodeje nebo množstevně výhodné nákupy typu dva v ceně jednoho. Nebyly sice tak barevné a nabízené zboží v nich nebylo prezentováno na líbivých fotografiích, ale jejich účel byl stejný – přimět zákazníka ke koupi, neboť právě teď je pro ni ta nejlepší doba. Posuďte sami z přiloženého výběru prvorepublikových reklamních letáků českobudějovických obchodníků (z archivního fondu Městský policejní úřad České Budějovice), zda i Vy byste se jimi nechali nalákat.
Vlastimil Kolda
- Podrobnosti
Archivy představují pro mnoho jedinců místo, které ukrývá nejedno tajemství, které lze odhalit až studiem písemností. Díky nim je možné objasnit „záhady“ minulosti. Často se za těmito představami skrývají i romantické touhy po nálezu pokladu uloženého v minulosti v lese, nebo naopak na nějakém místě – zřícenině, starém hradu. Archiváři ví, že listiny, knihy a spisy ukrývají „svá“ tajemství vzešlá z úředních jednání, která ale málokdy zmiňují domnělé cesty za poklady.
Dva dokumenty, které si zde představíme, ovšem výše řečené trochu relativizují. Odráží totiž jistá tajemství, kterým nerozuměli již lidé na konci 19. století, nebo naopak autoři dokumentu chtěli na „ukrytý“ poklad upozornit do budoucnosti.
- Podrobnosti
Svatý Mikuláš, biskup z Myry, jehož svátek tradičně připadá na 6. prosinec, patří k nejuctívanějším světcům celého křesťanského světa a pro zvyk obdarování dárky jej milují zejména děti. Po celém světě stojí tisíce kostelů s mikulášským zasvěcením. Jen v Jihočeském kraji jich nalezneme čtrnáct. Tím nejvýznamnějším je děkanský kostel v Českých Budějovicích, dnešní biskupská katedrála. V současnosti jej vidíme v barokním hávu, do jakého byl přestavěn po ničivém požáru města z roku 1641. Kostel je však podstatně starší a byl budován již v druhé polovině 13. století, společně s městem. První písemnou zmínkou o něm je listina z dubna roku 1297, vydaná v Římě konstantinopolským patriarchovu Petrem a sborem dalších třinácti arcibiskupů a biskupů, dlících v ten čas v Římě. Od jejího vydání v letošním roce uplynulo již 725 let.
Jde o tzv. indulgenční neboli odpustkovou listinu, v jejímž textu se praví, že všichni, kdo ve vyjmenovaných významných církevních svátcích navštíví budějovický kostel, přispějí na jeho vybavení a osvětlení nebo naň budou pamatovat jakýmkoli odkazem, získají čtyřicetidenní odpustky. Platnost listiny na území pražské diecéze následně stvrdil pražský biskup Řehoř, který z moci své autority k těmto odpustkům přidal dalších 40 dní.
Listina je psaná latinsky drobným minuskulním písmem na hrubě opracovaném pergamenu tzv. italského typu a původně k ní bylo přivěšeno 14 pečetí z červeného včelího vosku, k nimž po potvrzení pražským biskupem přibyla ještě pečeť patnáctá, Řehořova. Do dnešní doby se však dochovala jen část z nich a i ty dochované jsou vesměs velmi poškozené, z některých zbyla jen torza.
Jde nejen o nejstarší písemnou zmínku o kostele svatého Mikuláše v Českých Budějovicích, ale zároveň o druhou nejstarší v originále dochovanou písemnost v českobudějovickém státním okresním archivu. Jen o několik měsíců starší, ze srpna roku 1296, pochází listina Václava II. o jmenování budějovického rychtáře. A i zde najdeme výraznou stopu svatého Mikuláše, neboť tím prvním známým rychtářem nebyl nikdo jiný, než Mikuláš Klaric. Obě písemnosti jsou tak nejen přímými svědky přemyslovské éry Českých Budějovic, ale také dokladem po staletí trvající obliby tohoto světce.
(Podrobnější text o listině patriarchy Petra pro kostel svatého Mikuláše v Českých Budějovicích vyjde v některém z připravovaných čísel časopisu Výběr)
Vlastimil Kolda
P.S. – aby těch Mikulášů nebylo málo, má i příjmení autora tohoto krátkého textu souvislost se svatým Mikulášem, a to konkrétně se zdrobnělými tvary jeho jména Mikulda či Mikolda, z nichž se během let vyvinulo.