Podrobnosti
Zveřejněno: 10. 5. 2021

počasí

Také vás již nebaví snášet neustálé vrtochy počasí? Letošní dlouhá zima a studené jaro na optimismu nepřidají. A co předchozí roky, kdy bylo letní počasí již od jara, léta byla horká a suchá, rekordní teploty se držely rekordně dlouhou dobu … následné sucho. Loňské léto pro změnu zase spíše chladné a deštivé. A to můžeme být relativně v klidu, protože nás v našich končinách neohrožuje hlad způsobený neúrodným rokem. Jistě se všichni shodneme na tom, že extrémy se v počasí vyskytovaly vždy (jen lidé mají krátkou paměť), stačí se začíst třeba do starých kronik.

Nejinak tomu bylo i na konci 19. století. Na jihozápadní Moravě v městě Jemnici (Jemnice s okolními obcemi v té době patřila do politického okresu Dačice) se ovšem našel hloubavý člověk, jistý pan Josef Pexa, který zřejmě (nebo hlavně?) pod vlivem událostí způsobených extrémními projevy počasí přemýšlel, jak to zařídit, aby právě počasí tolik neškodilo lidem a úrodě. Přišel na to, že dokáže počasí ovládat, zejména vítr, déšť a bouřky, a své poznatky si nechtěl nechat jen pro sebe. Proto v dubnu roku 1893 sedl a napsal krátký, leč zajímavý dopis adresovaný Ministerstvu orby ve Vídni:

 

Již dlouho čekal jsem s napětím sám, co by podstatné(ě) přivedlo mne blízko mému cíli, pustil jsem se do špekulace a vynalezl, že umím vítr hnát, na kterou chci stranu (Windrichtung), pokud neobdržím jistotu, tak pršet nebude. Ač 27. Máje [v] minulém roku jsem psal Meteor. ústavu v Vídni, neobdržel jsem žádnou odpověď. Když by někdo chtěl, aby pršelo, tak obstarám za 3 dni déšť, když prší, tak obstarám, že bude pěkně určitý čas. Mám tu moc takové počasí udělat, jak Economi potřebuje a znám economi, co potřebuje. Žádná bouřka neuškodí, když se dá pozor na počasí. Kdybych se mohl dostat do Meteorog. ústavu do Vídně, tam bych se vycvičil, že bych špekulaci dále zavedl, budu se v tom výhradně zabývat, službu prokazuju pro nejvyšší Meteor. ústav. Býval bych psal dříve, abych událost tu sdělil, že mám tu moc nad oblakem dle planety, za 3 dni čas změním, dle podpory za 3 dni musí přijít déšť, nebo vítr otočit nebo bouřku, nebo sníh, mraz je podnes. Nevyšší c. k. ministerstvo orby ráčiž na základě přikročiti mě přijmout, já se všestranně /svestrani/ musím dokázati, že se podaří objasniti toto tajemství, jenž zabývají se veškerý mé myšlenky.

v Jemnici dne 29. dubna 1893

Morava     Josef Pexa

 

Následujícího dne ještě připsal praktický dodatek:

 

Nejvyšší c. k. ministerstvo orby. Před léty byl jsem rolníkem (economi), sel jsem obilí dne 10. června, publikum svědci se mě smáli, já sel obilí pořáde a brambor sázel, pak jsem si přivedl deště, jak jsem potřeboval. Ráčiž shora naříditi, že dostane se mě zvláštní odměny, když níže psaný potřebných kroků učiní, že se stane úrodný tento rok.

[v] Jemnici dne 30. dubna 1893

Josef Pexa

(Přepis je mírně jazykově upraven.)

 

A kdo byl vlastně Josef Pexa, který byl přesvědčen, že dokáže poroučet větru, dešti, a co předcházelo jeho špekulacím o počasí? Po přečtení jeho dopisu by se mohlo zdá, že to byl, mírně řečeno, nějaký blouznivec. Z textu dopisu je však zjevné, pomineme-li „odchylky“ od pravopisu, že to byl jistě člověk přemýšlivý a snad i sečtělý. A že se zabýval problematikou počasí a jeho vlivu na úrodu je nasnadě, protože pocházel z mlynářské rodiny a sám jako mlynář také jistý čas působil. Při této profesi měl přehled o úrodě či neúrodě a o tom, co ji způsobuje. A že se ve mlýně semlelo ledasco, ne jenom obilí, ale i nejrůznější zprávy od hospodářů přivážejících svou úrodu, se dá předpokládat.

Pro přiblížení Pexovy osobnosti uveďme jeho základní životopisné údaje: Josef Pexa se narodil v roce 1850 jako nejstarší syn mlynáře Klementa Pexy (nar. 1804) a Anny, rozené Vlkové (nar. 1820). Otec provozoval mlynářskou živnost na svém mlýně, zvaném Tejnický (Teinitz) v Podolí (část Jemnice) č. 147. Na svět dále přišli jeho sourozenci Marie a Albína (dvojčata nar. 1851), Johann (nar. 1853), Anna (nar. 1853) a Anton (nar. 1855). Otec Klement Pexa zemřel v roce 1866 a v závěti odkázal mlýn do hospodaření matce do doby, než dosáhne dospělosti i nejmladší syn. Pak měla k samostatnému hospodaření vše odevzdat nejstaršímu synu Josefovi. Ovšem pokud by se Josef ukázal být neposlušným synem, lehkomyslným a k hospodářství neschopným, mělo být na vůli matky, kterému z mladších synů hospodářství předá. (Zda se jedná o obecnou formulaci v závěti či projev obav z dalšího vývoje dospívajícího syna, je otázkou.) V tomto směru však nebyla otcova poslední vůle naplněna, jelikož matka na mlýně hospodařila a byla jeho majitelkou až do své smrti v roce 1883. Do té doby Josef obstarával provoz mlýna, mlynářskému řemeslu se věnovali i jeho bratři. V závěti sepsané dva dny před smrtí matka mlýn s hospodářstvím Josefovi odkázala, sourozence měl vyplatit. Proč mu mlýn nepředala ještě za svého života, není jasné.

Josef Pexa však v Tejnickém mlýně dlouho nezůstal. K roku 1890 zde byl jako majitel a mlynář uváděn František Augusta, manžel Josefovy sestry Albíny, který byl synem kožešníka v Jemnici a otcovo řemeslo dříve provozoval. Augustovi na mlýně také nevydrželi, začali provozovat v Podolí hospodu a mlýn č. 147 měl nového majitele. Josef Pexa bydlel prvně u sestry Marie Sušické v Jemnici. Švagr Albert Sušický byl městským strážníkem a současně provozoval hostinství, Josef se zde živil výpomocí. Následně žil u sestry Albíny a švagra Františka Augusty, kteří v té době již provozovali hospodu v Podolí. Josef se u nich opět živil výpomocí v domácnosti (ve sčítacím operátu má uvedeno „domácí služba – podomek“).

Ke změně v jeho životě došlo mezi lety 1900–1910. Osamostatnil se a začal provozovat obchod s cukrovinkami a limonádou. V roce 1910 bydlel jako podnájemník v Jemnici v Židovské ulici č. 31, v roce 1921 byl zapsán na stejné adrese, ale již jako majitel bytu, stále svobodný a provozoval vlastní obchod. Josef Pexa zemřel 7. 9. 1936, tedy v požehnaném věku 86 let. Do konce života žil v Jemnici, povoláním byl výrobce sodové vody, římskokatolického vyznání, svobodný a bezdětný. Jako nejbližší příbuzný byl při projednávání pozůstalosti uveden Jan Pexa, mlynář v Polici, za stranu zemřelého zápis podepsal Ludvík Sušický a pro nedostatek jmění byla pozůstalost „odbyta“.

 

Během dlouhého života Josefa Pexy došlo k převratným historickým změnám, sepsání jeho dopisu z roku 1893 však předcházely nepřehlédnutelné meteorologické jevy. V letech 1889-1892 bylo často parné počasí, silné bouřky a krupobití postihlo i oblast jihozápadní Moravy, resp. okolí města Jemnice, jak o tom vypovídají školní kroniky z okolních obcí. Tak např. v roce 1889 bylo v Třeběticích koncem jara a v létě velké sucho a teplo, žně začaly o tři týdny dříve než obvykle (již na sv. Cyrila a Metodě) a kvůli tomu byl ukončen dříve školní rok. V Bílkově u Dačic zaznamenali velice teplé letní měsíce, v polovině července teploty kolem 40 °C, parné dny bez deště. Teplé bylo již jaro, žně zde začaly také již 6. července. Konec července byl deštivý, v srpnu časté a zlé bouřky, v Bílkově dokonce uhodilo do kostela. Ještě horší byl pro úrodu rok 1890, kdy byly v okolí v srpnu silné bouřky. V Třeběticích dne 8. srpna blesk zabil šestnáctileté děvče a další dva lidi omráčil při práci na poli, velké bouřky a déšť v prvním srpnovém týdnu způsobily zdržení žní a skutečná pohroma přišla 20. srpna. Toho dne byla veliká bouře provázená silným větrem a krupobitím, rozsáhlé škody byly na úrodě na polích, stromech podél silnic i v sadech, poničené lesy, střechy a okna domů. Tato událost je v kronice třebětické školy detailně popsána i s dovětkem, že ani nejstarší lidé něco takového nepamatují. Silná bouře s kroupami se projevila i v Budči a měla pokračovat dále na Lesonice, Babice přes Třebíč k Brnu. Hospodáři v postižené oblasti tehdy dokonce získali úlevu na daních. I v následujícím roce 1891 byly některé obce v okolí Jemnice, např. Pálovice, Bělčovice a Menhartice postiženy dne 9. června prudkým krupobití, kterým bylo poničeno obilí. Jak se píše v kronice pálovické školy, pro postižené hospodáře to byla o to citelnější pohroma, protože došlo k značnému nárůstu cen, hlavně žito a pšenice zdražilo až o 70 %. Způsobeno to bylo jednak špatnou sklizní, ale i následkem velké neúrody v Rusku a Německu. V roce 1892 se k tomu všemu ještě z Ruska rozšířila cholera, postihla Německo, v rakouských zemích pak hlavně Halič a Uhry. I když se našim zemím vyhnula, zprávy o šířící se nemoci podporované opět velkými vedry, kdy v okolí byly celý srpen teploty přes 30 °C a přesahovaly i 40 °C, následkem čehož bylo na polích a lukách všechno spáleno a dokonce opadalo listí se stromů, jistě na dobré náladě také nepřidaly.

Není se tedy co divit, že přemýšlivý člověk, kterým Josef Pexa jistě byl, se snažil pomoci a nabízel své služby vědě, konkrétně Meteorologickému ústavu. Jeho dopis se však na místo určení do Vídně nedostal. Zůstal založený na Okresním hejtmanství v Dačicích a na jemnickou radnici dorazil přípis ze dne 23. května 1893, kterým se nařizuje Josefa Pexu uvědomiti, že se jeho na c. k. ministerstvo orby podaná žádost k úřednímu jednání nehodí. Co k tomu dodat. Snad jen, že kvůli tomu, že Josefu Pexovi nebylo příslušnými místy umožněno další bádání a uvedení jeho poznatků do praxe, zůstalo lidstvo i nadále odkázáno na milost a nemilost vrtošivého počasí.

 

Michaela Körnerová Chládková

 

P.S. Článek mohl vzniknout díky spolupráci kolegyně Mgr. Lenky Jičínské z archivu v Moravských Budějovicích při autorčině „distančním“ bádání J

 

Prameny:

SOkA Jindřichův Hradec: fond Okresní úřad Dačice (karton č. 250).

SOA v Třeboni – digitální archiv: sčítání lidu 1890, školní kroniky Bílkov, Budeč, Třebětice.

SOkA Třebíč, pracoviště Moravské Budějovice: fondy Archiv města Jemnice (inv. č. 79 – Matrika příslušníků, inv. č. 110 – Úmrtní zápisy, inv. č. 155 – Podací protokol), Okresní soud Jemnice (spisy IV 159/1866, IV 29/1883, D 133/1936), Národní škola Pálovice – kronika.

MZA v Brně – online archiv: sčítání lidu 1857, 1869, 1880, 1900, 1910.