Na počátku dubna roku 1932 (9. dubna) zemřel na jindřichohradeckém zámku František Černín z Chudenic, poslední člen jindřichohradecké větve rodu. Jeho úmrtí podnítilo jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Frantu, aby podal žádost o odchod do penze. Než byl propuštěn ze služeb Černínů, účastnil se výběru svého nástupce. Jednání o obsazení místa trvalo od června do podzimních měsíců roku 1932. Do jednání o nalezení vhodného kandidáta se zapojil i Josef Pekař či Zdeněk Kalista. Výrazná osobnost, historik a univerzitní profesor Josef Pekař znal jindřichohradecký archiv velmi dobře. Jedna z jeho nejvýraznějších prací Kniha o Kosti je založena na studiu četného množství archiválií uložených v někdejším černínském archivu („institucionální“ počátky archivu lze klást do poloviny 19. století). Do jednání o obsazení místa archiváře vstoupil i Pekařův „žák“ Zdeněk Kalista, který pod vedením Josefa Pekaře vypracoval disertační práci o Humprechtu Černínu z Chudenic a následně se habilitoval spisem Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Rok 1932 znamenal i pro Kalistu významný mezník, neboť byl na základě habilitace jmenován docentem na Univerzitě Karlově. Jak je z citací děl dvou výrazných osob historické vědy první poloviny 20. století patrné, jindřichohradecký archiv jim byl velmi blízký. V červnu 1932 zaslal Zdeněk Kalista dopis (který je zde zpřístupněnou archiválií), v němž velmi „citelně“ popsal, co pro něj znamenal zdejší archiv a co by měl či neměl splňovat nový archivář. Ač do hry vstoupilo několik jmen reprezentujících posléze výrazné archiváře, byl vybrán dr. Karel Tříska, který na zdejším pracovišti nakonec prožil mnoho let. Do archivu nastoupil 1. listopadu 1932.

 

Pavel Holub

Protektorát

Školy v Kamenném Újezdu a ve Zborově nedaleko Českých Budějovic jsou pomyslnou spojnicí osudů dvou mužů, kteří se před osmdesáti lety staly oběťmi heydrichiády. Jména obou nejsou příliš známá, nicméně svými osudy, prací a tragickým koncem je nanejvýš důležité si je připomenout. Oba byli učitelé na obecných školách a Sokolové. Václav Tutter působil celý život v jižních Čechách rovněž jako regionální družstevní pracovník a aktivní veřejný činitel. Jan Zelenka se v dospělosti pohyboval v Podkrušnohoří a během okupace v Praze, kde se jako člen odboje stal jedním z nejbližších spolupracovníků parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha.

Protektorát

Jednou ze 156 obětí táborského popraviště, malorážkové střelnice v bývalých kasárnách 305. pluku těžkého dělostřelectva na Pražském Předměstí, se stal František Randa, inspektor Českomoravských drah a náměstek přednosty dopravního úřadu. František Randa se narodil 1. února 1890 v Nezdicích na Šumavě. Do Tábora přišel po okupaci pohraniční, které následovalo po uzavření Mnichovské dohody. Do Tábora proudili od října 1938 zejména zaměstnanci Československých drah s rodinami. František Randa bydlel v Michalovicově ulici čp. 2008 na Blanickém Předměstí nedaleko táborského nádraží.

Protektorát

Marta Ledererová se narodila 30. srpna 1914 ve Všerubech u Domažlic manželům Jindřichu a Bertě Ledererovým. 15. října 1933 se v Klatovech vdala za Pavla Lederera z Vodňan (nar. 23. 12. 1907 ve Vodňanech). Jeho rodina vlastnila ve Vodňanech na Husově ulici čp. 56/I továrnu na lihové nápoje.

Protektorát

V úterý 7. července 1942 odpoledne zazvonil v kanceláři píseckého okresního hejtmana, vrchního rady politické správy Jana Hlaváčka, telefon. Volalo klatovské gestapo, kriminální asistent Schamberger.

Můžeme jen hádat, co hejtmana Hlaváčka v první chvíli napadlo. Vždyť teprve minulý pátek bylo odvoláno stanné právo. Nekonečné seznamy popravených sice opustily stránky denních listů, ale noviny stále ještě přinášely snímky z nucených shromáždění, na nichž národ prý oplakával smrt „zastupujícího kata“ Heydricha, palcové titulky censurou kontrolovaného tisku mluvily o „spontánním“ odporu vůči akcím londýnského odboje a neochvějně křičely o brzké a nevyhnutelné porážce Rusů na Ukrajině.

Na počátku května to bylo již 100 let, co byl na Olšanských hřbitovech pochován dnes již zcela zapomenutý muž, jenž svou stopu zanechal na mnoha místech naší země i v mnohých odvětvích. Spisovatel, dramatik a novinář Karel Jonáš.

Rodák z Heřmanova Městce, patřil ke generaci, která si svou slávu chtěla vydobýt na konci „dlouhého“ 19. století. Ač se v roce 1865 narodil ve východních Čechách, kde absolvoval i veškeré své vzdělání, první hlubokou stopu zanechal v jižních Čechách.

Noviny vydával v Soběslavi, Jindřichově Hradci, ale především pak působil v jihočeské metropoli, kde se stal i aktérem národnostních třenic mezi Čechy a Němci. Poté odešel do Plzně, kde se věnoval nejen žurnalistice, ale pro místní divadlo psal divadelní hry a zároveň koketoval i s místními politiky. V roce 1906 přichází vrchol jeho kariéry, kdy si ho Antonín Švehla vybere jako šéfredaktora nově založeného deníku agrární strany Venkov. Jonášovo jméno se stane pojmem, jeho hry uvádí i Národní divadlo. V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů a výrazně se angažuje v protihabsburském odboji.

Po pádu monarchie zasedal v Revolučním národním shromáždění. Vážná choroba však jeho život zastavila už v 57 letech. Pohřbu se zúčastnila politická, novinářská a kulturní elita země včetně několika ministrů a ředitele Národního divadla.

Lukáš Kopecký, historik, adoptivní nájemce Jonášova hrobu

Obrazová příloha:

Kreslený portrét Karla Jonáše z doby kolem roku 1920.

Tablo části členů Revolučního národního shromáždění (Jonáš vlevo dole).

Titulní strany tiskovin, které Jonáš v letech 1885–1887 vydával v Soběslavi a v Jindřichově Hradci.

Archiválie ze SOkA Tábor a SOkA České Budějovice týkající se Jonášovo působení v jižních Čechách.

Odkaz na knihu Taškařice o Taškovi, kterou Jonáš pod pseudonymem Prorok z Ninive vydal v roce 1899 v Českých Budějovicích