stopa

Během příprav na příspěvek týkající se doby, kdy velkostatek Pacov vlastnila Johana Eusebie Barbora hraběnka Caretto-Millesimo, a po ní řád bosých karmelitánů, jsem narazila na zajímavou, dalo by se říci až detektivní, stopu, která mě zavedla do Velkých Losin, k ženě, která na tomto panství spustila nechvalně známé čarodějnické procesy, o kterých řada z nás jistě již někdy slyšela, přinejmenším díky skvělému filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice z roku 1969.

Období prvního pololetí se pro řadu studentů a hlavně studentek středních škol nese v duchu hodin společenského tance a chování. Na stránkách časopisu studentstva jindřichohradeckého gymnázia, který vycházel ve druhé polovině 30. let 20. století, můžeme najít hned dvě vzpomínky na tyto kurzy a obě pocházejí od chlapců.

Kanál

Jest vynikající potřebou říše a životní potřebou země, aby zřízen byl kanál z Dunaje do Vltavy a Labe. Blahobyt netušený by se rozvinouti musil v naší drahé vlasti. Čechy staly by se střediskem světového obchodu. – To všechno jsou superlativy, které se v souvislosti se zamýšlenou stavbou dunajsko-vltavsko-labského kanálu a jeho předpokládaným přínosem pro společnost objevují v dobových dokumentech z přelomu 19. a 20. století.

Debaty o říčním propojení zemí střední Evropy mají starobylou historii a neutichají ani v současnosti, stačí vzpomenout na nedávné vize nad průplavem Dunaj-Odra-Labe. V příspěvku však zůstaneme na jihu Čech, kde se už ve středověku hovořilo o spojení Vltavy s hornorakouskou řekou Feldaist, odvádějící vody do Dunaje. Tento smělý projekt našel podporu i v následujících staletích, kdy se o něm čas od času a v souvislosti s rozvíjejícími se technickými možnostmi mluvilo. Zaznívaly hlasy jak pro, tak proti výstavbě. Nakonec od ní bylo upuštěno. V průběhu 18. století vznikaly různé jiné varianty říčních spojnic mezi Čechy a Rakousy a v závěru 19. století se objevil zcela nový návrh velkolepějších rozměrů. Podle něj měl Vltavu s Dunajem spojit přímý vodní kanál, přičemž následnou úpravou naší národní řeky až k Mělníku by potom bylo možné plout až do Labe. Tím by došlo k vodnímu propojení Severního a Černého moře napříč Evropou.

Film Česká Kanada vypravuje pojednává o vrchovině nacházející se na jihu České republiky mezi Jindřichovým Hradcem a Slavonicemi. Hovoří o vzácném tichu na pomezí tří zemí - Čech, Moravy a Rakouska. Přibližuje dobrodružství a opravdovost, jež lze v končinách opuštěného pohraničí stále ještě zažít. Poetickým ztvárněním, které výjimečným způsobem namluvil herec Ondřej Vetchý, ukazuje její krásy a v náznacích zmiňuje i její pozoruhodný historický vývoj.
 
Tvůrci filmu:
Petr Pokovba (scénář, hudba a režie)
Ondřej Pumpr, Pavel Kohout, Petr Koranda (kamera)
Štěpán Karásek (korekce barev, animace)
Kateřina Smejkalová, Petr Koranda (produkce)

Film

dopis

Rodinný archiv orlické větve Schwarzenbergů uložený ve Státním oblastním archivu v Třeboni je plný osobních písemností jednotlivých členů rodu, které umožňují nahlédnout do jejich soukromí a rodinných vztahů. K badatelsky nejnavštěvovanějším pramenům z tohoto fondu patří deníky mladého Karla VI. ze Schwarzenbergu (1911–1986), nicméně i pozůstalost jeho otce Karla V. a matky Eleonory přezdívané Lory stojí za pozornost – například jejich předmanželská korespondence.[1]

závěť

V červnu letošního roku uplynulo 490 let od úmrtí Adama I. z Hradce, jednoho z nejvýznamnější představitelů slavného českého rodu, pánů z Hradce, a nejvyššího kancléře Království českého. Při této příležitosti jsme se rozhodli připomenout tuto významnou osobnost několika stručnými řádky o jeho životě a kariéře, ale především představit jeho závěť, která je v mnoha ohledech unikátní, přičemž největší zajímavostí je, že se v ní poprvé zmiňuje závazek pro budoucí generace v podobě vaření sladké kaše pro chudé na Zelený čtvrtek.