Podrobnosti
Zveřejněno: 22. 6. 2020

Mapa Horního Saska z roku 1734

Mapa Horního Saska z roku 1734. SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Sbírka map správy buquoyských statků, mapa č. 140.

Karanténa a přeshraniční provoz v 18. století

Jednou z oblastí, která v posledních týdnech doznala proti dřívějšku velkých změn, je omezená možnost překračování hranic – byť v historii byla spíše pravidlem. I v minulosti ovšem k zpřísnění přeshraničního provozu docházelo podobně jako nyní v souvislosti s ochranou před epidemiemi, především morem. Pro ilustraci se podívejte, jakým způsobem tuto otázku řešilo na počátku 18. století sousední Sasko.

Dne 13. dubna 1713 vydal polský král a saský kurfiřt Fridrich August I. v Drážďanech patent, jímž nařídil ochranná opatření proti šíření morové nákazy na hranicích Čech a Slezska, zejména omezil příchod osob z těchto zemí. Poukázal přitom na šíření moru z Vídně a nařídil ve všech městech a vesnicích při hranicích s Českým královstvím zřídit stráže, které měly dávat obzvláštní pozor na cestující a zboží přicházející z Rakouska a Slezska a neměly přes hranice propouštět nikoho bez pasu, ale naopak vracet podezřelé zpět. S odvoláním na předešlé patenty ze září 1709, srpna 1710 a února 1711 se přesně stanovilo, že zdravotní osvědčení měla obsahovat popis osoby (stav, věk, barvu vlasů, oblečení) a měla být potvrzována na všech místech po cestě, aby bylo zřejmé, že se příchozí osoby čtyři týdny nepohybovaly na nakažených místech a neměly co do činění s nikým z těchto míst. Také zboží, zvláště z blízkých českých a slezských oblastí a především kůže, peřiny, peří, kožešiny, vlna nebo len, mohlo být dopravováno jen s potvrzením, které mělo obsahovat i údaje o tom, odkud zboží přichází, kde bylo baleno apod. Nikdo neměl vycestovávat do nakažených míst ani mimo Čechy a Slezsko bez řádného osvědčení, které měla bezplatně vystavovat vrchnost. Dále se vymezovaly hlavní cesty, které bylo možno používat pro cestování z Čech do Saska a ze Slezska do Horní Lužice, zatímco postranní a vedlejší cesty byly zakázány. Případy, kdy by byly z nedbalosti vpuštěny podezřelé osoby nebo zboží, měly být trestány vězením, za přijímání úplatků hrozily nucené práce nebo tělesné či hrdelní tresty. Zboží z nakažených oblastí mělo být spáleno pod volným nebem, dobytek zastřelen, zboží ze zdravých oblastí, ale bez osvědčení, i s vozy a koňmi zabaveno, osoby potrestány a poslány zpět, případně měly být upáleny nebo se na ně mohlo střílet. Při tom měli být strážním nápomocni i obyvatelé měst a vesnic při hranicích.

V podobném duchu se neslo i další drážďanské nařízení z 10. srpna 1715, věnované opatřením na hranicích. I podle něho neměly být přes hranice pouštěny bez osvědčení žádné podezřelé osoby a zboží, přicházející z Čech a Moravy (zejména Židi a žebráci), a všichni takoví měli být posíláni zpět, případně zastřeleni, jejich zboží spáleno, dobytek zastřelen a zahrabán. Osoby přicházející ze zdravých oblastí se měli prokázat osvědčením, že se v posledních šesti týdnech zdržovali v místech, kde nebyla žádná infekce ani nakažlivé nemoci a neměli s žádnými takovými lidmi nic do činění. Stejně tak mělo být podobným osvědčením doprovázeno i zboží, mezi nímž jsou výslovně zmiňovány zejména staré šaty, kožešiny, peří, peřiny, vlna, len nebo konopí – totiž že přichází ze zdravých míst a nebylo vyrobeno, nakoupeno nebo zabaleno na podezřelých místech a nebylo přes taková místa převáženo, a že ani osoby, které je převážejí, nepřišly do styku s nákazou. Všechna osvědčení měla být dále potvrzována v každém místě na cestě, bylo dovoleno používat jen řádné hlavní zemské a velké silnice a zapovídalo se vyhledávat vedlejší a postranní cesty; přitom se stanovilo, které cesty jsou dovoleny a opatřeny strážemi, jiné, vedlejší cesty, byly naopak zakázány. Nikdo nesměl cestovat bez pasu, který měl všude předkládat a nechat si jej potvrzovat (což měli úředníci bez problémů činit). Veškeré cestování do Čech a na Moravu se zapovídalo a zakazovalo, ale ten, kdo musel nutně osobně zajistit své záležitosti v nenakažených městech, byl povinen zaopatřit se dobrými osvědčeními a ve všech místech si je nechat potvrdit, jinak by se nemohl moci vrátit do země, aniž by prodělal karanténu. Cizí obchodníci a jiné osoby, zvláště pokud by chtěli navštěvovat lipské veletrhy, si rovněž museli zajistit pro sebe, své služebníky a zboží osvědčení, nechávat si je po cestě potvrzovat a předkládat je na hranicích i v samotném Lipsku.

Podobná nařízení jsou známa i pro slezskou Vratislav nebo bavorské Řezno. Všechna se přitom soustřeďovala především na prevenci – totiž na to, aby byl co nejvíce omezen vstup nakažených osob či příp. zboží, které bylo považováno za ještě výraznější nebezpečí.

 

Marie Ryantová