Podrobnosti
Zveřejněno: 22. 3. 2021

fotografování

Průmyslová revoluce přinesla celou řadu nových pokroků a vynálezů. Mezi ně patřila bezesporu i fotografie. Možnost zachytit vidění světa pomocí přístroje znamenala zásadní průlom. Po staletí totiž lidé pomocí svých rukou ztvárňovali to, co viděli. Pro úspěšné zavedení fotografie na trh se musely spojit výtvarné umění, optika a chemie. Bylo potřeba vyvinout a zdokonalit především látky pracující se světlem. Kromě toho se začaly zlepšovat reprodukční techniky jako dřevoryt nebo litografie. Jeden z rysů fotografie, okouzlující celý svět, byla možnost zachytit konkrétní časový úsek v přesně daném momentu.
Postupně se fotografické řemeslo během devatenáctého století rozvíjelo. Z hlediska zájmu převažovalo portrétní fotografování. I v českých městech se plnily objednávkové knihy ateliérů žádostmi bohatších vrstev o jejich osobní fotoportrét. Oblíbený byl rozměr fotografie 58 x 94 mm nalepený na tvrdý karton, na jehož druhé straně nechával ateliér tisknout svoje jméno. Dále začalo hrát významnější roli fotografování krajin a měst. Získané obrázky se používaly jako podklady k výrobě pohlednic.


Fotografická živnost se provozovala buď ve stálém ateliéru, nebo jako kočovná. Budovy, jež sloužily jako ateliéry, mívaly prosklenou minimálně jednu svoji stěnu někdy i strop. Pomáhalo to k lepší práci se světlem. Na druhou stranu právě světelné podmínky umožňovaly pracovat fotografům přímo v ateliéru přibližně pouze od deseti hodin dopoledne do čtyř hodin odpoledne.
Kočovní fotografové si svoji živnost nosili obrazně řečeno na svých zádech. Ve skutečnosti využívali ve většině případů k transportování svých nástrojů a potřeb koňský povoz. Rozvoj ateliérů se týkal především větších měst, v menších jako byly například Strakonice nebo Vodňany se rovněž objevovaly, ale nejednalo se o hojně provozovanou činnost. Mnohé pokusy rozjet fotografickou činnost končívaly neúspěchem. Fotoateliér se musel umět otáčet nejen ve své práci, ale i v umění svoji činnost prodat. Ateliér se snažil mít co nejširší portfolio své nabídky. Kromě oblíbené portrétní fotografie rozšiřoval své služby o zachycení společenských nebo veřejných událostí. Snímky se pořizovaly jak z narozenin, tak i svateb nebo pohřbů. Pomoci k finančnímu přilepšení mohla i navázání spolupráce s některým výrobcem pohlednic.
Stručný úvod do problematiky fotografické živnosti slouží k tomu, aby nám připravil půdu pro snazší orientaci ve stížnosti, která se dochovala v archivním fondu Okresního úřadu Strakonice a je datována 27. dubnem roku 1914. Ukazuje nám, že i fotografická živnost přinášela celou řadu sporů a problémů. S jejich řešením si museli poradit buď zástupci samotného řemesla, nebo státní úřady.
V naší konkrétní stížnosti se obrátilo Společenstvo fotografů v Plzni na C. k. místodržitelství pro království české v Praze ohledně nespokojenosti především s chováním cestujících fotografů. Společenstvo je bralo jako nezákonnou konkurenci a žádalo jejich potrestání nebo i zabavení licencí. Tento problém nebyl řešen poprvé, místodržitelství vyhotovilo už o rok dříve svoje stanovisko, a to bylo společně se stížností rozesláno všem okresním úřadům, aby ho dále distribuovaly starostům a četnickým stanicím. Touto cestou se dokument dostal mezi spisový materiál archivního fondu Okresního úřadu Strakonice, my se můžeme podívat a rozebrat jeho základní obsah a myšlenky.
Místodržitelství upozornilo na to, že fotografové jsou podle právní činnosti rozděleni do čtyř skupin, a to:
A) Fotografové, kteří mají živnostenské oprávnění dle předpisů řádu živnostenského.
B) Fotografové kočovní, kteří mají licenci po rozumu výnosu c. k. ministerstva obchodu ze dne 23. prosince 1881, čís. 2049.
C) Fotografové vůbec neoprávnění.
D) Ústavy pro zvětšování fotografií.
Největší prostor věnovalo stanovisko místodržitelství skupině A. Upozorňovalo se zde na to, že fotografování podobizen spadalo mezi živnost řemeslnou, ostatní typy zůstávaly živností svobodnou. Fotograf provozoval své povolání v pevné provozovně. Směl mít zřízeny i pobočné závody. Musel však často rozlišovat povahu svých zakázek. Pokud vytvářel pár fotografií na zakázku, třeba ze soukromé nebo rodinné akce, tak byla práce klasifikována jako fotografická. Jakmile se však s fotografiemi pracovalo dále, například při sériové výrobě pohlednic, považoval se výsledný produkt za zboží a platily zde jiné podmínky. Do této kategorie patřilo i navštěvování škol a nabízení pořizování společných hromadných portrétů.
Právě objíždění a získávání objednávek mimo své působiště tvořilo určité třecí plochy. Bylo totiž zakázáno nejdříve vytvořit snímky a s nimi potom objíždět možné zákazníky. Pokud byla objednávka zřizována až ex post, tak se tím fotografové dopouštěli přestupku.
Ve skupině B byli kočovní fotografové. Tento typ místní ateliéry neviděly rádi. Na druhou stranu zavítali kočovní fotografové i do méně dostupných míst. Úřady hlásily, že zájem o koncesi tohoto typu nebyl však příliš velký. V roce 1911 vydaly jednu novou a prodloužily deset starých licencí. Upozorňovaly však i na to, že v případě zájmu se nebrání je stále vydávat, a to osobám bezúhonným a spolehlivým.
Skupina C se vlastně týkala těch, co provozovali řemeslo takzvaně načerno. Úřady chtěly proti tomuto přístupu razantně a energicky postupovat. Stěžovaly si však na nedostatečnost svých vlastních nástrojů v tomto boji, nemohly ani dle svých slov vydávat nějaké obecné vyhlášky. Vyzývaly proto jednotlivá společenstva, aby jim hlásila všechny konkrétní přestupky a snažili se je řešit každý zvlášť.
Skupina D se věnovala ústavům pro zvětšování fotografie. Podle stanoviska sem však nepatřila činnost čistě fotografická, mechanická nebo chemická. Úřady sem řadily ty ústavy, kde se pracovalo s křídami, oleji, akvarely nebo pastely. Tento typ patřil mezi svobodné živnosti a týkal se především těch, co vytvářeli na konkrétní objednávku zákazníkům jednotlivé exempláře.
Popisovaný dokument se zabýval dále i řešením možné konkurence z řad cizích obchodních cestujících nebo obecným přístupem provozovatelů fotografického řemesla ke svým zákazníkům. Ukazoval i to, že pro úřady nebylo vždy zcela jednoduché pohybovat se ve svém vlastním byrokratickém aparátu, ten zamezoval pružně reagovat, když bylo třeba. Bohužel se k výše popsané stížnosti ani postoji místodržitelství nedochovaly v archívním fondu Okresního úřadu Strakonice další podklady, a tak nelze jasně rozklíčovat, jak vše dopadlo.
Společenstvo fotografů z Plzně si stěžovalo i na to, že se vlastně v podmínkách neorientují ani starostové, obce a četnické stanice. Poukazovalo na to, že právě jedna z četnických stanic se nechala od cestujících fotografů zvěčnit, aniž by tušila, že se podílí na konání přestupku.
Součástí obrazové dokumentace k tomuto textu jsou i reklamy z regionálního tisku na ateliér Maxe Adlera. Ten provozoval svoji fotografickou živnost jednak ve Strakonicích, jednak měl i pobočný závod ve Vodňanech. Začtení se do dobových reklamních hesel a sloganů inzerce dává příjemnou tečku k tomuto pojednání.

Libor Staněk


Zdroje:
Pavel Scheufler, Teze k dějinám fotografie do roku 1914, Praha 2000.
Rudolf Berka, Vodňanské fotoateliéry. Nahlédnutí do jejich historie, Vodňany 2009.
Státní okresní archiv Strakonice, Živnostenská společenstva 1913–1920, karton č. 312, inv. č. 1492.
http://www.scheufler.cz/cs-CZ/uvod.html