Podrobnosti
Zveřejněno: 19. 4. 2021

nemocnice

V souvislosti s 1. světovou válkou vznikla v Mezimostí nad Nežárkou, které je dnes součástí města Veselí nad Lužnicí jako Veselí nad Lužnicí II, infekční nemocnice. Její budova už dávno nestojí a o existenci této nemocnice nemá dnes ve Veselí nad Lužnicí téměř nikdo ani tušení. Krátce na začátku 1. světové války navrhl starosta veselského okresu a starosta Veselí nad Lužnicí JUDr. Quido Líbal okresnímu hejtmanství v Třeboni, že by města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou mohla společně někde poblíž dráhy postavit pavilon pro nemocné infekčními chorobami. Hejtmanství nabídku přijalo a zřízení podobného pavilonu doporučilo právě s ohledem na strategickou polohu obou měst na křižovatce železničních tratí. Po určitém váhání se společnou stavbou souhlasilo i Mezimostí. Pod tlakem okresního hejtmanství se přikročilo k přípravě stavby velmi rychle a brzy byla zastupitelstvy obou měst schválena společná stavba infekčního pavilonu a hřbitova pro zraněné vojáky. Stavba měla být financována z větší části z prostředků veselského okresního zastupitelstva, které na paměť panování Františka Josefa I. věnovalo na jeho stavbu 15 000 korun. O dalších 10 000 korun se mělo rovným dílem podělit Veselí s Mezimostím. Obě města uzavřela 27. 9. 1914 smlouvu o společném zřízení infekčního pavilonu a infekčního hřbitova v katastru Mezimostí. V ní deklarovala, že nemocnice by měla sloužit oběma městům nejen po dobu války, ale tak dlouho dokud neskončí hrozba infekcí spojených s válečným stavem, nejdéle ovšem čtyři roky. Náklady na stavbu a provoz si obě města po dobu její existence měla dělit rovným dílem, stejně jako případný zisk. Pokud by do nemocnice nebyl jmenován zvláštní lékař, měli lékařskou službu zajišťovat obvodní lékař MUDr. Adolf Fürst a vrchní železniční lékař MUDr. Karel Havlíček.


Na základě této smlouvy byla vytvořena osmičlenná stavební komise, kterou tvořili čtyři zástupci z každého města (starosta, člen městské rady a dva členy zastupitelstva). Za Veselí nad Lužnicí byli do stavební komise zvoleni starosta JUDr. Quido Líbal, náměstek starosty Jan Cihla a členové zastupitelstva Jindřich Malina a František Pavelec, za Mezimostí v ní zasedli mezimostský starosta Josef Zatloukal, náměstek starosty František Cihlář a zastupitelé Matouš Josef a Tomáš Novák. Komise řídila celé zadání, provedení a financování stavby. Následně i její případnou demolici a rozdělení zbylého majetku.
Stavební komise na začátku řešila, kde má nový pavilon stát. Nejdříve se zvažovalo umístit ho do lesa poblíž dvora Dehetník, ale 2. 10. 1914 bylo rozhodnuto umístit ho mezi pražskou a jihlavskou železniční trať do dnešního areálu firmy Grena a.s. (dříve Čemolen nebo Lužan) naproti tehdejší rafinérii lihu M. Fischla a synové (dnes součást areálu bývalého podniku Fruta). Pro účely stavby byl od veselského občana Vojtěcha Žahoura za 560 korun získán pozemek, o jehož koupi rozhodla právě jeho poloha poblíž pražské trati, která usnadňovala přepravu nemocných.
Infekční nemocnice měla být dokončena do Vánoc 1914 a její cena stavby včetně veškerého zařízení měla být 25 000 korun. Plány stavby dodala v září 1914 táborská stavební firma Šimůnek – Neumann – Keller, která měla v Mezimostí svou filiálku označovanou jako Stavitelé Šimůnek – Neumann Mezimostí. Tato firma postavila v Mezimostí například známý Hotel Kolář (původní název byl Hotel U Města Mezimostí). Firma Stavitelé Šimůnek – Neumann Mezimostí se na stavbě nemocnice podílela také jako subdodavatelská firma hlavního dodavatele.
Nemocnici měla tvořit budova se čtyřmi sály a koupelnou. V přístavcích na obou čelních stěnách měly být záchody. Chodbou, která nakonec nebyla pravděpodobně realizována, měla být hlavní budova spojena s budovou určenou pro administrativu. Administrativní budovu měly tvořit místnost pro lékaře, kuchyně, dvě další místnosti, dvě koupelny a samostatný vchod na záchody v hlavním objektu. Zcela odděleně měla stát prádelna. Všechny objekty, které byly z velké části ze dřeva, měly být vytápěny kamny. Ve vzdálenosti asi 100 m ve směru na jihovýchod byl umístěn hřbitůvek s kapacitou asi 50 hrobů, jehož součástí měla být márnice upravená tak, aby se v ní daly provádět i pitvy. Hřbitov měl spadat pod veselské děkanství s tím, že na něm měla být vyhrazena část určená pro nekatolíky. Celý areál měl mít vlastní studnu. Jako dodavatel veškerého vnitřního zařízení byla vybrána firma Bratři Čížkové nást. z Prahy. Za vnitřní vybavení zaplaceno firmě Bratři Čížkové 3 829 korun 70 haléřů.
Stavba infekční nemocnice byla zadána smlouvou z 19. 10. 1914 firmě Kruhová cihelna a parní pila František Řehoř v Dolním Bukovsku. Dokončena měla být pouhé čtyři týdny od vydání stavebního povolení stavebním úřadem v Mezimostí. Jakékoli vícepráce musely být účtovány pouze po předchozím schválení stavební komise. Nemocnice byla dokončena v termínu a 27. 1. 1915 byla svolána okresním hejtmanstvím v Třeboni do Mezimostí stavební komise, aby novostavba mohla být zkolaudována. V rámci kolaudačního řízení byly navrženy určité dílčí úpravy, mezi které patřilo mj. doporučení upravit stávající dřevěnou kolnu na palivové dřevo pro účely přechovávání nosítek a dezinfekčního aparátu, postavit na dřevo kolnu novou a s ohledem na osamocenost nemocnice ji opatřit hromosvody. Jinak ale kolaudace proběhla úspěšně a po vykonání navržených dílčích úprav mohla být infekční nemocnice předána do provozu.
Po uvedení nemocnice do provozu následovalo několikaleté martyrium týkající se zaplacení stavby. Účet, který zaslala firma Františka Řehoře 3. 4. 1915, vyčíslil náklady na 19 844 korun 40 haléřů. Zadavatelé ale nebyli s touto částkou spokojeni, a tak si stavební komise objednala u stavitele Františka Roubala ze Soběslavi znalecký posudek na zjištění skutečných nákladů stavby. Jeho posudek z 20. 9. 1916 cenu zredukoval s ohledem na nedostatečnou kvalitu tesařských prací na 18 433 korun 87 haléřů. Tahanice ohledně ceny stavby tím ale neskončily a 4. 2. 1917 se stavební komise za účelem schválení účtu za nemocnici sešla znova. Členové komise jednomyslně rozhodli, že určující pro stanovení výsledné ceny bude posudek Františka Roubala, tedy 18 433 korun 87 haléřů. Polovina této částky měla být v souladu s původní dohodou hrazena městem Veselí nad Lužnicí a druhá polovina městem Mezimostí nad Nežárkou. K zaplacení této částky ale nedošlo, protože následně 2. 9. 1918 František Řehoř zaslal upozornění, že mu už tři roky obě města za stavbu infekční nemocnice dluží. Zároveň žádal, aby mu byl stavební komisí schválený účet v co nejkratší době uhrazen včetně 6% úroku z prodlení. Zaplacení infekčního pavilonu bylo však vyřešeno až po skončení 1. světové války a vzniku Československé republiky. Obě města se nakonec s Františkem Řehořem vyrovnala a dlužné částky, protože část stavby byla financována průběžně formou záloh, uhradila. Celková cena stavby infekční nemocnice včetně úroků z prodlení byla 19 709 korun 85 haléřů. Pokud k tomu připočteme 3 829 korun 70 haléřů za vnitřní vybavení, vyšla obě města infekční nemocnice na 23 539 korun 55 haléřů.
Po ukončení 1. světové války bylo rozhodnuto, že celý areál infekční nemocnice jako již více nepotřebný zrušit. Je zvláštní, že nevznikla nějaká snaha využít ho s ohledem na poválečnou epidemii španělské chřipky. Obě města se nakonec na přelomu roku 1918 a 1919 rozhodla celý areál infekční nemocnice prodat a stržené peníze si rovným dílem rozdělit. Rozděleno mezi obě města mělo být i nemocniční zařízení. První v této věci jednalo veselské zastupitelstvo na své schůzi 15. 11. 1918, to mezimostské rozhodlo o prodeji zrušeného infekčního pavilonu na svém zasedání 31. 1. 1919. Infekční nemocnice byla tedy někdy na začátku roku 1919 prodána elektromontérovi Josefu Ichovi za 17 000 korun. Více už není o jejím dalším osudu známo, ale pravděpodobně byla někdy v průběhu 1. republiky zbořena, protože na leteckých měřičských snímcích z roku 1938 po ní není ani stopy.

Jan Mach

Prameny:
SOkA Tábor, Archiv města Mezimostí nad Nežárkou, sign. II A 1, kniha 19, pamětní kniha z let 1907–1914.
SOkA Tábor, Archiv města Mezimostí nad Nežárkou, sign. II A 3, kniha 21, zápisy ze schůzí zastupitelstva města 1910–1919.
SOkA Tábor, Archiv města Mezimostí nad Nežárkou, inv. č. 152, sign. IV/1a, karton 24, infekční pavilon.
SOkA Tábor, Archiv města Veselí nad Lužnicí, sign. II A 1, kniha 132, pamětní kniha z let 1907–1920.
SOkA Tábor, Archiv města Veselí nad Lužnicí, inv. č. 1113, sign. III C 7a, karton 139, stavba infekčního pavilonu pro města Veselí a Mezimostí, rozpočty, plány, spisy, účet stavby.


Obrázek 1 a 2
Podoba infekční nemocnice pro města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou na plánu firmy Stavitelé Šimůnek – Neumann Mezimostí ze září 1914 (SOkA Tábor, Archiv města Veselí nad Lužnicí, inv. č. 1113, sign. III C 7a, karton 139 – Stavba infekčního pavilonu pro města Veselí a Mezimostí, rozpočty, plány, spisy, účet stavby.)

Obrázek 3
Situační plánek umístění infekční nemocnice pro města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou z plánu firmy Stavitelé Šimůnek – Neumann Mezimostí ze září 1914 (SOkA Tábor, Archiv města Veselí nad Lužnicí, inv. č. 1113, sign. III C 7a, karton 139 – Stavba infekčního pavilonu pro města Veselí a Mezimostí, rozpočty, plány, spisy, účet stavby.)

Obrázek 4
Přibližná poloha infekční nemocnice