Podrobnosti
Zveřejněno: 23. 3. 2022

I po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939 nadále fungoval kulturní život. Samozřejmě se ho týkala celá řada změn a omezení, ale v určité formě stále pokračoval ve všech jeho odvětvích. Stejně tak se v něm dále vyvíjela i divadelní činnost, ať už stálých nebo amatérských divadel. Nacistické úřady sice nepočítaly s tím, že by chtěly český národ jako celek v budoucnu zachovat, případně dovolit přežití jeho kultuře, nepřikročily však k přímému zákazu divadel. Místo toho volily cestu využití celé řady represivních kroků, kterými si divadlo chtěly přetvořit podle svých představ. Nejspíš rovněž dospěly také k závěru, že obyvatelstvo protektorátu potřebuje nějaké kulturní vyžití, které pokud bude kontrolované a usměrňované, může snadno posloužit i k německé propagandě.

Základními kroky nacistických úřadů, jimiž začaly dostávat pod svoji kontrolu divadlo v protektorátu, byly silný politický tlak na něj a tvrdé perzekuce. Představitelé a autoři her kritizující vůdcův režim byli zatýkáni, odsuzování a putovali do koncentračních táborů. Celé řadě tvůrců bylo zakázáno publikovat a museli vykonávat jiné zaměstnání nebo působit v utajení. Na druhou stranu pokud někteří umělci a provozovatelé přistoupili na spolupráci s nastupujícím režimem, mohli se dočkat určitých ústupků a výhod. Tento postup byl označován jako „kupování duší.“

Hlavním nástrojem k dohledu nejen nad divadlem byla cenzura. Její podklady vypracovala protektorátní vláda v dubnu roku 1940. Byly v ní obsaženy i nové předpisy týkající se povolování a cenzury divadelních her. Vznikl trojinstanční cenzurní systém, který se dělil na okresní, zemský a vládní. S tím, že okresní instance měla poměrně omezené možnosti a hlavní cenzurní zásahy, alespoň dle dochované úřední korespondence, spočívaly na složce zemské a vládní. Nad těmito úřady stál ještě samostatně úřad říšského protektora, kde existovala pozice cenzurního úředníka kulturně-politického oddělení. Jednalo se vlastně o určitou spojku na říšské Ministerstvo propagandy. Celý tento systém dohlížel nad produkcí českých divadel v protektorátu. Nechával si posílat texty plánovaných her a vyžadoval i jejich německé překlady.

Součástí cenzury byly i plošné generální zákazy platící pro celý protektorát. S prvními přišla už vláda druhé republiky, kdy nejspíš i ve snaze uklidnění situace stahovala z repertoárů divadel hry Karla Čapka nebo Jiřího Voskovce s Janem Werichem. Další vlna přišla již v době protektorátu, kdy byli zakázáni židovští autoři, autoři z doby Výmarské republiky a podobně. Postupně na zakázaný generální list přibývaly hry, které sepsali autoři, jež byli ze zemí, se kterými vstoupilo Německo do válečného konfliktu. Zakázaná proto byla díla současných britských, polských a později i ruských dramatiků. Obecně byly zakazovány všechny hry, které zobrazovaly demokratické rysy, kritizovaly dobové poměry v zázemí a podobně. Pro zajímavost většina her od Williama Shakespeara patřila mezi povolené.

Aby mohla být daná hra provozována, musela získat kladné cenzurní posouzení nebo být publikována v seznamech povolených divadelních her. Tyto přehledy vydávalo Ministerstvo vnitra jako přílohy svých oběžníků. Jednalo se o sešity, které obsahovaly dvojjazyčný seznam povolených her. Byl v nich uveden i jejich krátký obsah a shrnutí. Během roku ministerstvo vydalo vždy několik těchto přehledů. Schválení vydávaly zemské úřady v Praze a Brně. I v těchto sešitech však mohlo dojít při vytištění k určité chybě a některá slova byla předělávána již ve vzniklých exemplářích. Jako například, když byla schválena hra Palackého třída, jež ale musela dostat nový název Karlova. V tiskárně tuto změnu nereflektovali, a tak se musela do sešitů dopisovat ručně, neboť jeden z hrdinů národního obrození František Palacký budil u nacistických úřadů samozřejmě značné antipatie.

Seznam plánovaných her v daném okrese dával dohromady okresní úřad. Ten získával od pořadatelů informace, jakou inscenaci a ve kterém divadle plánují, a vydával pořadatelům povolení. Soupisy byly vytvářeny vždy po měsíci a obsahovaly tyto informace: kdo hru pořádá, kde proběhne, kdy se bude hrát, jak se divadelní hra jmenuje a kdo je její autor. Pokud se mezi tituly objevily položky, které ještě neprošly cenzurním schválením, vyjadřoval se k celé věci zemský úřad. Ten mohl vydat pozitivní nebo negativní stanovisko. V případě pozitivního verdiktu buď úřad dílo schválil bez námitek, nebo uvedl, co je nutné ve scénáři vypustit nebo nahradit. Na závěr svého vyjádření ještě konstatoval, jestli je hra vhodná pro mládež či nikoliv.

V roce 1942 byl tento postup již poměrně automatizovaný a v archivním fondu Okresního úřadu Strakonice mámě dochovány přehledy plánovaných her z většiny měsíců. Můžeme tak vyčíst, že v rámci okresu probíhala pravidelná divadelní činnost a představení se odehrávala i v malých obcích. V řeči čísel se v rámci strakonického okresu v roce 1942 hrálo v prosinci na padesáti pěti, či v dubnu dokonce na sedmdesáti místech. Samozřejmě ve městech jako Strakonice, Volyně nebo Blatná byl počet odehraných titulů za jeden měsíc četnější. Podle plánů se mělo odehrát ve strakonickém okrese v prosinci sedmdesát sedm, v dubnu osmdesát sedm a v březnu osmdesát osm představení. Letní sezóna byla divadelně klidnější. Na červenec bylo hlášeno šest her, na srpen dokonce pouze hry tři.

Paleta těch, kteří se pustili do náročného podniku pořádání divadelních představení, byla široká. Velmi aktivní bylo Národní souručenství, které dle zkoumaných seznamů jasně převažovalo. Najdeme však zastoupenou i celou řadu místních spolků jako například hasičské, sportovní, rybářské a podobně. Zapojovaly se i továrny jako strakonické závody Fezko nebo Zbrojovka. Stranou nezůstávali ani zástupci církve především Katolické mládeže. Objevovali se i pořadatelé z řad škol. Celkovou pestrost dokládá mimo jiné seznam z října roku 1942, kdy třicet dva představení připravilo deset různých pořadatelů.

Všichni z nich se museli popasovat s již výše popsanou cenzurou a vyjádřením jejích orgánů jak musí vypadat konečná verze hry. Na příkladech z roku 1942 budou prezentovány hlavní body, které úřadům především vadily.

Kromě zákazů produkce židovských autorů musely zmizet i všechny zmínky o nich i z prken, která znamenají svět. Zemské úřady vyžadovaly buď vypouštění slova „žid“ nebo jeho nahrazení. Vypuštění se týkalo mimo jiné her Za naším dvorečkem nebo Vstup do srdce zakázán, kde bylo nutné vypustit toto slovo na všech stránkách scénáře. Ve hře Štěstí za milion mohli organizátoři slovo „žid“ pouze nahradit za slovo „kupec.“

Dodržováno bylo vypouštění jakýchkoliv odkazů, které by připomínaly dřívější státní útvary před protektorátem. Na černém seznamu se objevily slova jako „svobodná republika, český, Čechy“ nebo „Československo,“ ale i „Rakousko-Uhersko“ nebo „následník trůnu.“ Pečlivé oko cenzurního úředníka je nařídilo vypustit v roce 1942 mimo jiné ve hrách Fanynko neplač nebo Zuzana hraje vabank. Ve veselohře Uličnice bylo nutné vynechat výraz „po česku“ a pojem „Československo“ se musel nahradit výrazem „cizina.“ Ze hry Šla Nanynka do zelí zase došlo k vypuštění obratu do „Rakous“ a „následník trůnu.“

Ostatně s geografickými pojmy byl při schvalování problém velmi často. Hlídalo se, aby se nezmiňovala v podstatě žádná území, se kterými byla německá vojska ve válečném konfliktu. Jednalo se jak o názvy samotných států, tak i členy těchto národů nebo jména jejich hlavních měst. Cenzurní aparát většinou navrhoval úplné vypuštění těchto pasáží nebo nahrazování pojmem cizina, cizinec a podobně. Z her Vesnická čarodějka a Sedmé nebe proto zmizely všechny výrazy, zmínky a poznámky o Americe nebo Američanech.

Protože divadlo mělo jeho návštěvníky spíše uklidňovat a ne jim připomínat, že se právě odehrává jeden z nejničivějších válečných konfliktů v historii, apelovalo se rovněž na to, aby bylo vše, co se týkalo vojenství předáváno s určitou rozvahou. Některé hry měnily pouze určité výrazy a zjemňovaly je, například v kusu Hříchy Adama a Evy se z „důstojníka“ stal zásahem cenzury „cizinec,“ z „oficíra“ „host“ a z „vojáka“ podle dochovaného dopisu vydaným Zemským úřadem v Praze dne 28. listopadu roku 1942 dokonce „pouhý neznámý.“ V titulu Letní bouře na faře zase při inscenaci vyměnili slovo „bajonet“ za pouhou „dýku“ a „policajt,“ se změnil na „strážníka.“

Cenzuře vadila celá řada dalších slovních obratů, ve kterých viděla snahu pobuřovat, burcovat nebo kritizovat současné poměry. I z obavy o špatné pochopení publika bylo nutné měnit celou řadu výrazů. Ve hře Fantom třetího poschodí tak došlo ke změně slova „hluchoněmec“ na „hluchoněmý.“ Nebo v inscenaci Štěstí za milion raději vyměnili cenzoři jméno jedné z hlavních postav  „Adolfa“ na „Rudolfa“. Byla zakázána i další slova týkající se nacistického systému jako říše nebo vůdce. Pokud se v titulech objevovala slova v německém jazyce, měla být přeložena do češtiny. Jestliže se jednalo o jazyk anglický nebo ruský navrhovalo se jej úplně vypustit.

Podobné změny a vypouštění čekaly na celou řadu dalších her nejen v roce 1942. Nemáme zatím podloženo dalším bádáním, jak moc námitkám úředníků šly jednotlivé představení na ruku. Záleželo na pořadatelích a hercích. Stačilo ale jedno udání a problémy s úřady přišly velmi rychle, následovalo v lepším případě pouze ukončení živnosti. Na druhou stranu i v této okleštěné míře se v roce 1942 dal provozovat divadelní život a dávat tím určitý pozitivní impuls životu běžnému. Na to, že je třeba odvést pozornost diváků k nějakým veselejším nebo alespoň ne smutným věcem, mysleli i pořadatelé představení, i když samozřejmě nabídka byla ovlivněna cenzurními zásahy. K nejčetněji zastoupenému žánru tak patřily veselohry se spíše jednodušším dějem a popisující různé veselé nebo idylické situace.

Jak dokládají dochované seznamy povolovaných her v roce 1942 i přes určité obtíže a problémy dané válečnou situací a cenzurními zásahy divadelní scéna v rámci okresu Strakonice fungovala a nabízela poměrně početnou a širokou škálu divadelních kusů.

 

Libor Staněk

 

Zdroje:

Státní okresní archiv Strakonice, Okresní úřad Strakonice, karton č. 1045, 1046, 1047

Kolektiv, Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace, Praha 1983.

Císař, Jan a kolektiv, Cesty českého amatérského divadla, Praha 1998.