Podrobnosti
Zveřejněno: 4. 5. 2020

jalovec

Vyobrazení jalovce v Mathioliho herbáři z poloviny 16. století

Trocha zamyšlení aneb podobnost „čistě náhodná“?

V současné zvláštní době se mnozí z nás zamýšlejí s daleko větší empatií nežli v normálních, ovšem poněkud zběsilých časech nad pocity lidí v ohrožení. A nemusí to být jen vcítění do situace lidí ohrožených válečnými konflikty dneška, ale i reflexe dějů minulých, kdy lidé čelili podobným zkouškám jako my dnes daleko častěji, ne-li permanentně. Vycházím-li ze svých výzkumů raného novověku, pak morové epidemie a jiné živelní katastrofy stíhaly město v podstatě každé dva až tři roky.  

A zatímco šlechtici mohli před „nezdravým ovzduším“ unikat na své venkovské statky a obveselovat se kratochvilnými příběhy (Decameron) nebo se jimi bavit v případě živelní pohromy v klidném prostředí kláštera (Heptameron), obyvatelé měst byli vystavováni v takových případech každodennímu, mnohdy hromadnému umírání členů městského společenství, z něhož nebylo úniku.

Je jistě zajímavé připomenout, jakými prostředky se člověk raného novověku mohl bránit. Za zvlášť instruktivní považuji brněnský protimorový řád pocházející jistě už ze 16. století, ale poprvé do městské knihy zanesený v roce 1646, což byla navíc doba ještě hodně poznamenaná strastmi konce třicetileté války (v předchozím roce bylo Brno obléháno švédskými vojsky, která se vzdala až po téměř čtyřměsíčním obléhání díky urputné obraně místních, jejichž ztráty na životech sice nebyly velké v absolutních číslech, ale přeci jen městské obyvatelstvo také decimovaly).

V úvodu zmíněného morového řádu se výslovně stanovuje, že ozdravná nařízení se musejí týkat bez rozdílu osob „všech stavů, poddaných i příchozích, mužů i žen“. Do města nesmí vstupovat nikdo, kdo by se neprokázal písemným potvrzením z místa, odkud přichází, že to není zasaženo nákazou (šlo o tzv. kundšafty), které v klidných časech vystavovalo taktéž samo Brno). Jen osoba vyššího stavu mohla písemný dokument nahradit svým čestným prohlášením. Z postižených míst neměly být dováženy žádné potraviny ani jiné potřeby a nesmělo být prodáváno ani kupováno staré ošacení a ložní prádlo. Z městských domů měly být vyklizeny všechny odpady, což znamenalo vyvézt je na předměstí (pod přísným trestem se zakazovalo je vyhodit před domy). Různá zvířecí havěť, ale také ovoce a pálenka se měly dopravit do lázní a tam uzavřít. Kdo chtěl chovat koně a krávy, musel průběžně čistit stáj. Obytné místnosti se měly neustále vykuřovat jalovcem a každé onemocnění se mělo neodkladně, tedy dnem i nocí, hlásit pod trestem purkmistrovi.

Nakažené osoby se musely zdržovat ve svých domech, respektive pokojích a nesměly pod přísným trestem vycházet ven. Jejich zaopatření svátostmi měl průběžně zajišťovat duchovní a zaopatření jídlem a pitím, jakož i jinými potřebami, dvě „nařízené osoby“, kterým ale bylo nařízeno odebrat se do jedné z věží městského opevnění, aby nepřicházely do styku s jinými obyvateli města. V tomtéž místě se pak museli zdržovat i další dva určení nešťastníci, kteří měli v noci pochovávat zemřelé. Co se týče potulných žebráků a chudiny, ta se měla také soustředit na svých obvyklých místech, kam se jim rovněž dopravovala „týdenní výpomoc“. Nálevny mohly žíznivým poskytnout pivo či víno jen o nedělích a svátcích v určené hodiny (ne před desátou a ne po sedmé večer), přičemž konzument nesměl vstoupit, ale komunikoval s hostinským jen mezi dveřmi. Zákazník nejprve musel zaplatit (položil určenou sumu na talíř a výčepník obratem hodil mince do vody k očištění) a následně dostal „na stojáka“ příslušný nápoj.

Pamatovalo se i na to, aby lékaři pravidelně dodávali lékárnám recepty na účinné léčivé prostředky, přičemž k léku se měli dostat bez rozdílu bohatí i chudí. Zatímco ti mohovitější měli platit podle svých možností, chudým se nesmělo účtovat za medikament více nežli 9 krejcarů. Z domů zasažených nemocí měli pravidelně hlásit počty nemocných do lékárny, které byly povinny medikamenty vydávat každou denní i noční dobu, přičemž nemocní měli dát následně do lékárny zprávu, jak lék zapůsobil. Na odpovídající užívání léčiv dohlížel lazebník, který tedy, stejně jako výše uvedených dalších pět osob (spolu s duchovním) patřil mezi nákaze v podstatě nepřetržitě vystavené obyvatele města. Řád je uzavřen receptem na lék, který se měl podávat dětem do šestnácti let věku. Z jednotlivých ustanovení je patrné silné komunitní cítění, které pamatuje na dostatečnou péči a přísun léčiv i sociálně slabým.  Je jen otázkou, zda tato snaha byla přednostně motivována nábožensky anebo byla spíše výrazem pudu sebezáchovy vlastního měšťanstva. 

V každém případě fungovali brněnští konšelé – rovněž za reflektování doporučení akademicky vzdělaných lékařů – jako krizový štáb své doby. Pouze nevíme, zda již tehdy ony osoby určené ke styku s nakaženými a zemřelými využívaly ochranný oděv, jehož „sestava“ byla navržena někdy na přelomu 16. a 17. století francouzským lékařem Charlem de Lorme (šlo o syna univerzitního profesora a osobního lékaře francouzské královské rodiny) a jehož působivé vyobrazení je k dispozici například z r. 1656. Nepřipomíná snad ochranný oděv dnešních zdravotnických pracovníků?  Dobový „zdravotník“ byl oblečen do pláště s utáhlou kapucí, na hlavně měl klobouk, na rukou upnuté rukavice a na tváři masku se zasklenými průzory na oči, zatímco nos zakrýval „zobák“, do něhož se ukládaly vonné látky a bylinky, které měly přerazit morovou nákazu šířící se vzduchem.  Věru, nic nového pod sluncem…

Jako memento na závěr se hodí říci   – svou dobu přetrvaly ty základní hodnoty lidského bytí, které není možné hledat na „tržištích světa“. Podstatné je zklidnění mysli, pokora a soudržnost. Věřme, že tyto hodnoty mohou nad ostatními pomíjejícími zvítězit i v dnešním světě…