Podrobnosti
Zveřejněno: 1. 6. 2020

dopis Humprechta Jana Černína

Dopis Humprechta Jana Černína synu Heřmanu Jakubovi do Říma, Kosmonosy, 28. 8. 1680. SOA v Třeboni, odd. Jindřichův Hradec, RA Černínů, karton 258.

Dopis jako zdroj nákazy?

V souboru dopisů, které posílal Humprecht Jan Černín (1628–1682) svému synovi Heřmanu Jakubovi (1659–1710), jenž se na své „kavalírské cestě“ právě nacházel v Římě, se dochoval také list z 28. srpna 1680, na jehož obálce jsme shledali zvláštní poznámku. Díky ní můžeme sledovat, jak se v 17. století v praxi zacházelo s potenciálně „nakaženým“ materiálem, a jak vznikla a fungovala instituce karantény.

Podívejme se nejprve, co vše ona obálka obsahuje. Především samozřejmě adresu:

All‘ Illmo Sigr Ch’Iddio guardi Il Sigr

Hermanno Giacomo del Sacro Romo Impo

Conte Cernino

                        NB #

                        Roma

Tedy: Nejjasnějšímu Panu, Bůh jej ochraňuj, Panu Heřmanu Jakubovi, říšskému hraběti Černínovi. NB (= Nota Bene) Řím.

Stručnost, pokud šlo o místo určení, tedy uvedení pouhého města, kde se měl adresát nacházet, bylo v té době běžnou praxí. Protože však mladý kavalír ze střední Evropy nebyl pochopitelně v Římě všeobecně známou osobou, bylo nutné uvést ještě snadno dohledatelného prostředníka, na jehož adresu bude dopis doručen. Šlo přitom zpravidla o někoho, kdo byl v přátelském či obchodním spojení s adresátem, a o němž odesilatel dopisu věděl, že ho adresát pravidelně navštěvuje. Proto na přední straně obálky dále čteme:

Per ricapito

da Monsigre Illmo e Revmo

d’Emerix Auditore di

Ruota per Alemagna

NB # Roma

Tedy: Prostřednictvím Monsignora Nejjasnějšího a Nejdůstojnějšího d’Emerixe, auditora Roty pro Německo. NB Řím.

To si vyžaduje malé vysvětlení. Jacobus Emerix de Matthijs (1626–1696), původem Nizozemec, byl německým (tj. říšským) auditorem papežského odvolacího tribunálu, známého jako Rota Romana, a z toho titulu plnil i nejrůznější diplomatické služby pro císaře. A protože byl také osobním přítelem Humprechta Jana Černína, držel v Římě tak trochu ochrannou ruku nad jeho synem.

Po tomto exkurzu o doručování pošty mladíkům na cestách se můžeme konečně věnovat oné zajímavé poznámce na zadní straně obálky, u rozlomených pečetí. Ta poznámka zní:

Aperta dal m[a]gistrato della sanità, e pros[e]guita in questo lazaretto di Ven[eti]a

Tedy: Otevřen zdravotním úřadem a předán do tohoto benátského lazaretu.

Ano, dopis byl skutečně otevřen v Benátkách, které byly pro veškerou korespondenci přicházející na Apeninský poloostrov z habsburské monarchie a ostatních říšských území klíčovou poštovní stanicí. Zdejší poštu spravoval zpravidla některý z členů rodiny Tassisů z Bergama, jde o tutéž rodinu, která pod jménem Taxis držela už od roku 1595 monopol na veškeré poštovní služby v Říši. A v Benátkách také poprvé v Evropě vznikl úřad, jenž kontroloval nejen hygienické poměry ve městě, ale především se snažil předcházet epidemiím zavlečeným do města cizími obchodníky, námořníky a dalšími návštěvníky. Právě ze strany osob do města připlouvajících byla vždy námořní velmoc ohrožena nákazami nejvíce. Již v době první velké morové epidemie, „černé smrti“, byl v Benátkách ustanoven úřad ochránců veřejného zdraví (tutori della sanità pubblica, též Savij à la sanità). V roce 1423 byl pak na malém ostrůvku nedaleko Lida založen první lazaret, určený pro izolaci osob nakažených morem. Označení lazzaretto lze zřejmě odvodit od Lazara z Ježíšova podobenství o prostopášném bohatci a chudém Lazarovi, zaznamenaného v evangeliu svatého Lukáše (neplést s Lazarem z Betánie, bratrem biblické Marty). Tento San Lazzaro byl patronem nemocných leprou, a skutečně mu byla také zasvěcena malá svatyně na jiném ostrůvku (pozdější San Lazzaro degli Armeni), kde bylo ve středověku benátské leprosárium, ležícím nedaleko ostrova s lazaretem. Tak přešlo jméno svatého Lazara i na nově založený morový špitál. Podle jiného výkladu vzniklo jméno „lazaret“ zkomolením, podle zasvěcení kostela Santa Maria di Nazareth, který se nalézal přímo na ostrově s morovým špitálem.

Již v roce 1468 ale vzniká druhý lazaret, označovaný jako „nový“. Nacházel se ve strategickém místě, na ostrově nedaleko vjezdu do laguny, kde bylo možno „zachytávat“ přijíždějící podezřelé lodě i náklady. Šlo o instituci zcela nového typu určenou k prevenci před nákazami. Osoby, jež nebyly vybaveny nějakou formou zdravotního pasu či vysvědčení zde trávily povinnou 40denní karanténu (quarantena). Ano, tohle v poslední době velmi skloňované slovo pochází od italské číslovky quaranta, tedy čtyřicet, a bylo by možné dlouho rozvíjet úvahy o konotacích (biblických i biologických), která má toto číslo. V novém lazaretu se rovněž – kouřem z bylin – „dezinfikovalo“ zboží přivážené do Benátek. Na celý proces dohlíželi od roku 1485 ustanovení provveditori zdravotního úřadu, který je zmíněn na obálce našeho dopisu.

Proč byl Humprechtův dopis otevřen, se můžeme snadno dovtípit: v Čechách řádila v letech 1679–1680 velká morová epidemie. Zda benátští úředníci v té době zacházeli podobně s každým dopisem přicházejícím z našeho regionu, či zda vybírali jen některé dopisy namátkou, se můžeme ovšem jen dohadovat. Jak pravděpodobně celá záležitost proběhla? List, který došel na benátskou poštu, byl předán úředníkům Magistrato della sanità. Nepodařilo se mi zjistit, kde sídlili. Pravděpodobně to bylo přímo v některé z menších místností v Palazzo Ducale, ale je tu i možnost, že provveditori měli jakési "detašované pracoviště" přímo při novém lazaretu (Isola del Lazzaretto Nuovo). Rozhodnout co následovalo, s jistotou nelze. Slovo proseguita (= předán) by se zdálo svědčit, že zdravotní úředníci dopisy posílali (předávali) na lazaretní ostrov z města, ale slovo questo (= tohoto) zase spíš napovídá, že se zdravotní úředníci nacházeli přímo v lazaretu. Nelogické je i pořadí provedených „úkonů“: jestliže úředníci dopis nejprve otevřeli, a pak jej teprve předali do lazaretu (k „dezinfekci“), vystavovali se eventuální nákaze. V lazaretu byl dopis zřejmě „ošetřen“ a úředníci jej pak "odborně" znovu uzavřeli (není přitom možné exaktně zjistit, které pečeti poškodili benátští úředníci, a které teprve adresát) a poslali na uvedenou římskou adresu. Celý proces navíc zásilku evidentně pozdržel, neboť ještě v dopise otci, psaném okolo 20. září 1680, si Heřman Jakub stěžuje, že již velmi dlouho nemá o otci žádné zprávy.

Na závěr doufám, že se mi podařilo p.t. čtenáře přesvědčit, že i nepatrná úřední poznámka na otrhané obálce může obsahovat zajímavé informace nejen k dějinám poštovnictví, ale také – a to nás zajímá dnes zejména – k dějinám prevence nakažlivých chorob.

Zdeněk Hojda