Archivárium: Pozdrav na Pražské třídě

Podrobnosti

Zveřejněno: 9. 6. 2022

V úterý 7. července 1942 odpoledne zazvonil v kanceláři píseckého okresního hejtmana, vrchního rady politické správy Jana Hlaváčka, telefon. Volalo klatovské gestapo, kriminální asistent Schamberger.

Můžeme jen hádat, co hejtmana Hlaváčka v první chvíli napadlo. Vždyť teprve minulý pátek bylo odvoláno stanné právo. Nekonečné seznamy popravených sice opustily stránky denních listů, ale noviny stále ještě přinášely snímky z nucených shromáždění, na nichž národ prý oplakával smrt „zastupujícího kata“ Heydricha, palcové titulky censurou kontrolovaného tisku mluvily o „spontánním“ odporu vůči akcím londýnského odboje a neochvějně křičely o brzké a nevyhnutelné porážce Rusů na Ukrajině.

Okupační persekuce ale se stanným právem zdaleka nekončily a klatovské gestapo, do jehož obvodu Písek od r. 1940 spadal, si v nich počínalo velmi aktivně. V Písku bylo jeho osazenstvo skutečně jako doma, vždyť na počátku okupace tu i sídlilo.

Kriminální asistent Franz Schamberger, kterého měl nyní Hlaváček na drátě, byl pověstný surovec a platil za nejhoršího z příslušníků klatovské služebny. Co zase chce? Hlaváček si připravil papír a pero, aby si obsah hovoru zaznamenal.

„Tajná státní policie, asistent Schamberger telefonuje, že zemědělec František Váňa, narozený 21. dubna 1888 v Borečnici a tam v domě čp. 13 bydlící, 7. července pozdravil v Písku na Pražské třídě Žida Mauthnera v přítomnosti tří německých úředníků, mezi nimiž se nacházeli přednosta tajné státní policie v Klatovech, kriminální rada Winkelhofer, a asistent Schamberger.

Tajná státní policie v Klatovech požaduje Váňu přísně potrestat a zajistit, ježto jmenovaný je v Borečnici vedoucím Národního souručenství, aby byl této funkce ihned zbaven.“

Hejtman Hlaváček položil sluchátko. O čem asi přemýšlel teď, po prvních dojmech z nepříjemného telefonátu?

Přísně potrestat za to, že pozdravil žida Mautnera… Žida Mautnera… Ještě před pár lety byl Karel Mautner vážený písecký obchodník smíšeným a koloniálním zbožím. Obchod převzal po otci Bohumilovi. Osmačtyřicet let sídlil jejich obchod na nároží u píseckého kamenného mostu na třídě Národní Svobody čp. 35. Před šesti lety ho chválily Písecké listy, že „obchod získal si solidním jednáním velmi dobré pověsti a těší se všeobecné oblibě všech vrstev zákazníků“. Potom jej Mautner přestěhoval do vlastního domu na stejné třídě v čp. 173 a rozšířil o velkosklad. To všechno je už pryč. Třída Národní Svobody se musí jmenovat Pražská. V září 1939 v okresní nemocnici zemřela Mautnerova manželka Kamila, se kterou byli svoji čtrnáct let. V červenci 1940 zemřel i otec Bohumil. Obchod musel zavřít a teď je přikázán k práci jako dělník. Podle norimberských zákonů je žid… Vlastně Žid, jak se má správně psát. A ti mají přesně vymezené postavení. Taxativně. Co smí a nesmí.

Toho druhého je mnohem víc. A čím dál víc. Z oběžníků presidia zemského úřadu v téhle věci by šlo vytapetovat kancelář, se stropem i podlahou. A stále přibývají. „Zakazuje se“, „vylučuje se“, „omezuje se“, „nařizuje se“, „přísně se zapovídá“ – a to vše „vyžaduje se neprodleně vykonat“. A vy, „páni přednostové okresních úřadů, jejich expositur a vládních policejních úřadů“, vy na to všechno dohlédnete…

Váňa, Váňa… Zemědělec z Borečnice… Ze třináctky… V jednatřicátém roce ho zvolili do obecního zastupitelstva za lidovce a byl dokonce náměstkem starosty. Do zastupitelstva se dostal i při posledních volbách v osmatřicátém, když v Borečnici podali jednotnou kandidátku. Není sice teď v obecní radě, předsedá ale místní osvětové komisi a už nějakou dobu je místním vedoucím Národního souručenství. A pozdraví Žida… Na veřejném prostranství! A před třemi lidmi od gestapa, před jejich šéfem Winkelhoferem!

Má vůbec rozum? Copak neviděl, že má Mautner hvězdu? Copak si nevšiml gestapáků? Klidně si Mautnera pozdraví, on, místní vedoucí Národního souručenství! Už předminulý podzim přece psaly všechny noviny: „Členům Národního souručenství je zakázán společenský styk se Židy.“ – „Trestem je vyloučení z členství NS.“ – „Pozdrav náleží k společenskému styku. Členové Národního souručenství se nezdraví se Židy.“

Jenže je to pro kočku. Pořád se najdou ti, kteří se veřejně Židů zastanou, vidí v nich vzdor německé propagandě lidi a je jim jich líto. A kdejaký Arijský boj se může, jak chce, vztekat a veřejně udávat. Je jich pořád dost.

No proč by jinak loni v listopadu vyhrožovalo gestapo, že proti takovým „židomilským Čechům“, co „se Židy na venek označenými“ udržují „okázale přátelské styky“, má být postupováno „státně-policejními opatřeními“, tj. „ochranou vazbou“? Proč jinak ty výhrůžky, že všichni takoví „nepoučitelní“ mají být – jak jinak, než neprodleně – oznamováni „místně příslušnému služebnímu místu tajné státní policie“? Kvůli lidem, kteří neexistují? Sotva.

A je to tři měsíce, co vládní nařízení o dalších předpisech o židech a židovských míšencích v paragrafu 9 psalo o provádění policejních opatření proti židům. Jak to v něm stojí přesně? „Ministerstvo vnitra a politické úřady jemu podřízené jsou povinny bdíti nad tím, aby veřejný pořádek, klid a bezpečnost, jakož i veřejná mravnost nebyly ohrožovány stykem židů s ostatním obyvatelstvem. Mají po této stránce odvraceti všeliké nebezpečenství a odstraňovati nastalé poruchy i podle čl. 3, odst. 1 zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb., o organisaci politické správy.“

Článek 3, odstavec 1 organisačního zákona… tím se dřív stíhalo veřejné pozdvižení. Urážky úředních orgánů, hádavé tetky na ulicích, rvačky v hospodách a tam, kde je víc lidí pohromadě; přečiny proti mravopočestnosti a podobně. A teď se podle něj má trestat i styk se Židy. I jeden obyčejný pozdrav…

Mohl by citovat zpaměti, že „politické úřady ve svých úředních obvodech mohou stanoviti tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč nebo na svobodě od dvanácti hodin do čtrnácti dnů.“ A tyhle tresty mohou ukládat „bez újmy soudního stíhání“. Jenže, co teď s tím? Schamberger požaduje exemplární potrestání a když Němci nebudou spokojení, klidně mohou Váňu potrestat sami.

Hejtman Hlaváček dopsal fonogram o hovoru se Schambergerem. Nechal ho opatřit podacím razítkem, označit presidiálním číslem jednacím a k vyřízení jej přidělil komisaři politické správy JUDr. Miloslavu Vondřičkovi – mladému, čtyřiatřicetiletému úředníkovi, narozenému ve Vídni, který právě před deseti lety promoval na pražské Právnické fakultě. Ten se úkolu ujal ihned.

Nechal si zavolat četnickou stanici ve Vráži, do jejíhož obvodu spadala Borečnice. Pohotovost držel toho dne štábní strážmistr Josef Vokurka. Převzal pokyn, aby Váňu obeslali s tím, že se má příštího dne v dopoledních hodinách dostavit na okresní úřad k sepsání protokolu.

Ve středu 8. července se František Váňa skutečně dostavil. Vypovídal o tom, že zrovna, když vycházel ze záchodků hostince Karla Mošovského na Pražské třídě v čp. 32, tedy poblíž Mautnerova domu, setkal se s Mautnerem. Jak přesně výslech Františka Váni probíhal, se můžeme zase jen dohadovat. Známe jen oficiální versi Váňovy výpovědi, kterou dr. Vondřička zapsal do protokolu svým rozmáchlým a obtížně čitelným rukopisem:

„Dne 7. července 1942 kol 14 hod. šel jsem ze záchodu p. Mošovského v Písku, Pražská ulice. Těsně přede mnou sešel ze schodů Žid Karel Mautner. Šel jsem za ním, ale v tom okamžiku jsem byl pozastaven uniformovaným pánem a dvěma civilně oblečenými pány, že jsem Žida Mautnera zdravil. Prohlašuji, že jsem ho nezdravil, nýbrž jsem se ulekl a s sebou trochu škubl; klobouk jsem měl stále na hlavě. Skončeno a po přečtení podepsáno.“

Nepřekvapuje, že Váňa vše popíral. Můžeme předpokládat, že mu dr. Vondřička vysvětlil míru risika, ve kterém se právě nachází a jaký postih mu hrozí. Faktem je, že protokol zůstal pouze v rukopise a žádná dodatečná svědectví a zjišťování se neprováděla. Ostatně zpochybňovat udání tří úředníků gestapa by asi nebylo příliš moudré. Hlavně vše co nejrychleji uzavřít.

O Váňově prohřešku bylo uvědomeno i Okresní vedení Národního souručenství v Písku. Odpověď byla také okamžitá. Tajemník Národního souručenství František Pechoušek, který do Písku přišel teprve před třemi měsíci z Trhových Svinů, oznamoval „titl. okresnímu úřadu v Písku“: „Podle sdělení okresního úřadu dopustil se František Váňa, narozený dne 21. dubna 1888, rolník v Borečnici čp. 13, okres Písek, přestupku podle nařízení Výboru Národního souručenství ze dne 20. listopadu 1940 čl. 105/II č. 10 o židech a dne 8. července 1942 byl vyloučen z Národního souručenství a tím zbaven funkce, která jemu byla propůjčena. František Váňa bylo o vyloučení vyrozuměn.“ Vlasti zdar.

Ještě 8. července tak sepsal dr. Vondřička trestní nález:

„Konaným šetřením bylo zjištěno, že jste dne 7. července 1942 kolem 14.30 hod. pozdravil na veřejném místě v Písku, Pražská ul. v přítomnosti jednoho uniformovaného a dvou neuniformovaných úředníků německé tajné státní policie v Klatovech Žida Mautnera.

Jednáním tímto dopustil Jste se přestupku čl. 3 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb. a ukládá se Vám dle téhož zákonného ustanovení trest vězení v trvání 14 dnů.

K nástupu trestu přihlašte se do 5 dnů po doručení tohoto nálezu u okresního soudu v Písku.

Z tohoto nálezu lze se Vám odvolati do 3 dnů po doručení k zemskému úřadu v Praze podáním učiněným u okresního úřadu v Písku.

Podané odvolání však nemá odkladný účinek.“

O výsledku řízení byl informován písecký okresní soud i klatovské gestapo. Vondřičkův německý koncept Hlaváček ještě mírně poupravil. Sdělení pro gestapo především zdůrazňovalo, že trest pro Františka Váňu je podle nejvyššího výměru – čímž tedy okresní úřad zcela splnil jejich požadavek přísného potrestání – a že Váňa byl zbaven i funkce místního vedoucího v Borečnici a vyloučen z Národního souručenství. Hlaváček ještě připsal na koncept červenou tužkou pokyn výpravně: „Hned“ a čistopis byl gestapu okamžitě odeslán.

Jak asi reagoval František Váňa? Vězení v trvání čtrnácti dnů… Za pozdrav… Za pozdrav, který možná ani nebyl… Čtrnáct dní vězení, na udání gestapa. Je to neštěstí, nebo štěstí? Má si zoufat, nebo být rád? Hodně rád, jak z toho vyvázl?

Odvolání zřejmě nepodal. V sobotu 11. července v 16 hodin nastoupil ve věznici píseckého krajského soudu trest. Propuštěn byl přesně o dva týdny později, v sobotu 25. července v 16 hodin. Úředníci okresního úřadu zaznamenali výkon trestu do svého trestního rejstříku a 15. srpna 1942 byl Váňův spis uložen ad acta. Zdá se, že žádný další trest již v této souvislosti Váňovi uložen nebyl a v Klatovech se s trestem pro něj spokojili. Váňa se tak po propuštění mohl dále účastnit schůzí borečnického obecního zastupitelstva.

Jak celou aféru prožil Karel Mautner, bohužel nevíme. Při prošetřování případu jeho svědectví nikoho nezajímalo.

Víme jen, že v pondělí 30. listopadu 1942 musel v Klatovech nastoupit do transportu „Ce“ do Terezína, podobně jako ostatní písečtí židé. 20. ledna 1943 odjel s transportem Cq do Osvětimi, odkud se už nevrátil…

Josef Nožička

           Karel Mautner (SOkA Písek, Četnická stanice Písek)

Archivní materiály:

SOkA Písek

Archiv obce Borečnice

Četnická stanice Písek

Četnická stanice Vráž

Okresní úřad Písek I