z dějin Vitorazska

Před 100 lety bylo k Československu připojeno 13 obcí z dolnorakouského Waldviertelu. Pro oblast se v našem prostředí zažil název Vitorazsko, který odkazuje na jedno z center oblasti, rakouskou Weitru, česky nazývanou Vitoraz. O česky mluvící obyvatele na území se slovansky znějícími názvy sídel jevili od 19. století zájem dějepisci a etnografové. Vysvětlení slovanského vlivu v pohraničí bylo od počátku 17. století dáváno do souvislosti s domnělým založením hradu ve Weitře Vítkovci a o pár desítek let později s držbou hradu slovanským knížetem. Omyly barokního dějepisectví byly v odborné literatuře odmítnuty teprve po polovině 20. století a mezitím sehrály významnou dějinnou úlohu.

V době národnostního soupeření od poslední čtvrtiny 19. století se odehrával na stránkách vlasteneckých periodik, národnostních spolků i v politických kruzích souboj o Vitorazsko. Čeští politici a národní agitátoři pokládali nejasně vymezenou oblast v Dolních Rakousích za „odpradávna“ slovanské území, které je obydleno Čechy odolávajícími germanizaci. Po první světové válce mělo Československo zájem o strategicky významný železniční uzel u rakouského Gmündu a podařilo se mu na Pařížské mírové konferenci domluvit posunutí státní hranice od Suchdola nad Lužnicí až právě ke Gmündu. Historické argumenty o někdejší držbě oblasti příslušníky slovanských kmenů a posléze českými panovníky měly podpořit československé nároky na část dolnorakouského území. Saintgermainská mírová smlouva z 10. září 1919 rozhodla o připojení nádraží u Gmündu a obcí severně od něj k Československé republice a 31. července 1920 ke změně státních hranic skutečně došlo.

Státní oblastní archiv v Třeboni právě připravuje ve spolupráci s Domem Štěpánka Netolického výstavu, která připomene vývoj zájmu o Vitorazsko, průběh jeho připojení k Československu a snahy o začlenění obyvatel do nové vlasti. Výstavu si budou moci návštěvníci prohlédnout od 4. října 2020 do 3. ledna 2021 v Domě Štěpánka Netolického v Třeboni.

 

Michal Morawetz