Podrobnosti
Zveřejněno: 5. 7. 2021

Kryštof Harant

(Při příležitosti výročí 400 let od popravy dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621)
Když si brala Anna Salomena Hradištská z Hořovic dne 16. listopadu 1609 Kryštofa Haranta, tehdy už dvojnásobného vdovce, jistě netušila, že nadcházejí její nejtěžší životní zkoušky. Zpočátku se projevily jako každodenní starost o rodinu, hospodářství a hlavně o uhájení rodového majetku. Není tajemství, že Kryštof Harant nepatřil k těm, kteří viděli smysl života v hospodaření na svém statku a hromadění bohatství. Byl to velmi vzdělaný šlechtic, skvělý hudebník a skladatel, psal básně a velmi dobře ovládal zbraně, což dokázal v roce 1619, kdy z titulu komisaře stavovského vojska táhl na Vídeň a řídil dělostřelbu údajně tak dovedně, že ohrožoval císařský palác. Byl velmi zcestovalý: v císařských službách doprovázel Ferdinanda II. na jeho cestě po Itálii, v letech 1593–1597 se zúčastnil tureckých válek a v roce 1598 se vydal se svým přítelem Heřmanem Černínem na dobrodružnou pouť do Svaté země a do Egypta, ze které vydal v roce 1608 svůj slavný cestopis Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, země judské a dále do Egypta a velkého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arabii ležící. Po smrti císaře Rudolfa II. v roce 1612 odjel s Oldřichem Desideriem Pruskovským z Pruskova do Španělska, aby vrátili španělskému králi Řád zlatého rouna.
Kryštof Harant získal majetek, jak se zdá, přičiněním svých manželek. První manželka Eva Černínová, kterou si bral v roce 1588 (Ottův slovník naučný uvádí rok 1584), mu přinesla podíl na statku Touškově nad Mží, s druhou manželkou Barborou Škopkovou, rozenou Mířkovskou ze Stropčic na Pecce, vdovou po Karlovi Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, získal sňatkem v roce 1603 polovinu hradu Pecky. Druhou polovinu hradu přikoupila později třetí manželka Anna Salomena. Od té doby pobýval Kryštof Harant s rodinou nejvíce zde. Každodenní hospodářské starosti a finanční záležitosti držela od počátku pevně ve svých rukách Anna Salomena. Z roku 1610 se dochovala její smlouva, kterou uzavřela s významným pražským židem Mordechajem Samuelem Maiselem o zapůjčení dvou tisíc kop grošů. Zavázala se, že půjčku splatí ve starých šatech, protkaných zlatem a stříbrem, z hospodářství dodá dvacet kusů volů, dvacet dva kop kaprů a ostatní plnění bude v sádle a sýrech podle smluvních cen. Je možné, že to byla jedna z prvních finančních transakcí, kterými se ctižádostivá Anna Salomena zabývala celý život.


Na počátku stavovského povstání přestoupil Kryštof Harant z katolického vyznání k protestantům a přidal se ke vzbouřeným stavům. Na zemském sněmu v roce 1619 byl jmenován vojenským komisařem slánského, litoměřického, žateckého a rakovnického kraje. Král Friedrich Falcký ho jmenoval radou dvorského a komorního soudu, posléze prezidentem české komory. Po bitvě na Bílé hoře byl Harant v březnu roku 1621 zajat na hradě Pecce vojenským oddílem Albrechta z Valdštejna a eskortován do Prahy do vězení s většinou dalších významných představitelů stavovského povstání. Rozsudek potupné smrti na popravišti byl obviněným přečten dne 19. června. Podle současných svědectví byl Kryštof Harant před popravou velmi stísněný, přepadaly ho chmurné myšlenky na budoucnost jeho rodiny. Pochyboval o stálosti své manželky a kladl jí na srdce, aby v náboženství byla stálá, k poddaným laskavá a pečlivě se starala o děti. Ale jak pravil kronikář: „Ale všetečná ta žena ničehož  toho neplnila, Bohu, svědomí, dítkám i poddaným se zpronevěřila, když brzy potom za člověka převrhlce se vdala, syny k jezovitům k cvičení obrátila, sama přestoupila a na poddaných těla a duše ukrutnost uvodila…“. Tímto „převrhlcem“ nebyl nikdo jiný než dávný přítel Harantův, Heřman Černín z Chudenic. Jejich cesty se však dávno rozešly a politický vývoj postavil oba muže do nepřátelských táborů. Snad nemohl Heřman zapomenout Harantovi, že přestoupil ve víře a zejména to, že na zemském sněmu, kde byl Harant zvolen vojenským komisařem, byl Černín zbaven úřadu hejtmana Starého Města Pražského. Dokonce si připsal na rub ordonance generálního komisaře Kryštofa Haranta z 17. června 1619, ve které se nařizuje odvod dávek proviantu v Dolních Rakousích a která se kdovíjak octla v Černínových rukách: „Kryštof Harant dal se zvolit za generálního komisaře, lehkomyslně zachoval se proti svému pánu dědičnému, a proto zaslouženě odpykal.“
Pro Annu Salomenu Harantovou byla nabídka sňatku s Černínem jistě šťastnou hvězdou v jejím dosud nelehkém údělu, po roce 1621 navíc poznačeném cejchem vdovy po popraveném rebelovi. I pro Heřmana byla vítanou partií a navíc měla podobné povahové rysy: tvrdost a neústupnost, zejména když šlo o majetek, podnikavost a dravost, která v oněch válečných letech byla „dobrou“ devizou. A Heřman Černín triumfoval hned několikrát. Na popravišti nechal dávného přítele bez slova přímluvy stejně jako svého bratra Diviše, jediného katolíka mezi popravenými), pojal za choť jeho bývalou manželku, která navíc byla dcerou Anny Hradištské z Hořovic, ženy, jež odmítla přes císařovu přímluvu Heřmanovu nabídku k sňatku v roce 1602.
Anna Salomena se provdala za Heřmana Černína dne 9. února 1625 a přivedla do nového manželství čtyři potomky Kryštofa Haranta: syny Jana Viléma, Leopolda Jiřího, Václava Rudolfa a dceru Sybilu. Děti přišly do cizího studeného prostředí, kde chyběla láska a péče rodičů. Dokumentuje to tragický osud nejmladšího dítěte Sybily, o kterém nám zanechal zprávu bratr Kryštofa Haranta Jan Jiří ve svých Pamětech (tiskem je vydal v roce 1897 Ferdinand Menčík). Píše, že „zemřela Sybila, dcera Anny Salomeny a Kryštofa Haranta, ve věku pět a půl roku a před smrtí pravila, že půjde ke svému nejmilejšímu tatíčkovi.“ Nejstarší syn Jan Vilém narukoval k císařskému vojsku Albrechta z Valdštejna a v hodnosti podplukovníka zemřel v roce 1643. Zanechal po sobě nezaopatřenou manželku a děti. Rovněž jeho mladší bratr Leopold Jiří se věnoval vojenskému řemeslu a neženat padl v souboji v roce 1652. Nejmladší ze synů vstoupil do augustiniánského řádu a zemřel ve funkci převora u sv. Václava na Novém Městě Pražském roku 1664. Takový osud své rodiny si jistě Kryštof Harant před popravou nepřál.
Ještě téhož roku, kdy se konala svatba, pospíšila si Anna Salomena s ujištěním (možná i z popudu manžela), že manželským svazkem neplynou Heřmanovi Černínovi žádné majetkové závazky vůči jejím dětem. Ba dokonce mu odstoupila veškeré své movité a nemovité jmění s tím, že dětem náleží 100 000 kop míšeňských grošů, pojištěných na panství Pecce. To byl dar vskutku danajský, protože majetkové vztahy kolem Pecky byly velmi spletité a spory o ni se pak táhly po smrti Anny Salomeny v roce 1632 jako černý stín celá desetiletí mezi Heřmanem Černínem, Harantovými dětmi a císařskou komorou. V rámci pobělohorských konfiskací byla totiž polovina panství Pecka konfiskována. Anna Salomena využila toho, že měla v královské komoře vysoké pohledávky a jako náhradu státních dluhů tuto polovinu výhodně koupila. Bohužel se tento majetek nacházel v oblasti zájmů Albrechta z Valdštejna, který v té době arondoval své rozsáhlé državy na Frýdlandsku v severovýchodních Čechách. Když nechtěla Pecku prodat, přinutil ji tím, že vyslal na hrad vojenskou posádku, která se ubytovala v jejím rezidenčním sídle. V roce 1624 postoupila svou část Albrechtovi z Valdštejna za 130 000 kop míšeňských grošů, ze kterých získala jen 30 000 kop míšeňských grošů, větší část sumy měla být ve splátkách, ale definitivní zaplacení bylo v nedohlednu. V roce 1627 daroval Albert z Valdštejna panství Pecku řádu kartuziánů, kteří ji s ohledem na finanční břemena přijali poměrně neochotně.
Ze skoupě zachovaných pramenů dnes těžko zjistíme, jak mnoho záleželo Anně Salomeně na hmotném zajištění dětí, ale rozhodně jí nechyběl podnikatelský duch, který ji směle řadil po bok Heřmana Černína – umění za všech okolností počítat a hospodařit. Už v době konfiskací se jí podařilo uschovat několik truhel s cennostmi u mnichů na Starém Městě Pražském a poté, co sama splatila některé menší dluhy, začala půjčovat peníze na úrok. Např. Adam z Valdštejna u ní měl dluh 19 000 kop míšeňských grošů, půjčovala si u ní Polyxena z Lobkovic a v roce 1630 dokonce získala jako zástavu za dluhy statky Mitrovice a Vrcholtice. Jak byla nesmlouvavá a pragmatická při vymáhání dluhů a úroků z nich, taková byla i k poddaným. Když ji regent frýdlantského vévody Hieronymus Bukovský z Neudorfu v roce 1626 žádal o propuštění poddané, učinila to teprve tehdy, když valdštejnské panství zaplatilo za poddanou dluh činže a obilí. Nezalekla se ani upomínky, kterou jí česká komora poslala v roce 1630 a v níž se dožadovala zaplacení obilí, které Kryštof Harant vyzvedl z komorních statků z titulu presidenta české komory pro vzbouřené stavovské vojsko. Napsala ráznou odpověď, že ona si nic nepůjčovala a na její rozkaz nic nebylo vydáno a co se týká jejího manžela, že už byl za provinění vůči císaři potrestán a jeho majetek konfiskován, není tedy nic dlužna.
Anna Salomena zemřela v roce 1632 a byla pochována ve Stebně (dnes vesnice, část města Kryry, okres Louny) spolu s první manželkou Annou ze Svárova. Ani s jednou neměl Heřman Černín vlastní potomky.
Heřman Černín dlouho netruchlil, protože hned v následujícím roce se oženil s mladou dámou (27 let) Sylvií Kateřinou, roz. Caretto-Millesimo. Ze zachované korespondence se zdá, že teprve tato manželka trochu rozehřála okoralé srdce stárnoucího muže. Co ho však velmi roztrpčovalo, byly neustálé spory s Harantovými dětmi o vyplacení podílu z Pecky. Roku 1634 podali dědicové po Anně Salomeně stížný list k císaři, aby každému z nich byl vyplacen podíl 33 333 kop míšeňských grošů. Po smrti Valdštejna se totiž majetková záležitost Pecky se stala předmětem dlouhotrvajícího sporu několika stran. Aktéry pře byli Heřman Černín, děti Kryštofa Haranta, císařská komora a v neposlední řadě mniši kartuziáni. Na rubu stížného listu si Černín hořce posteskl, jak nevděčně se k němu zachoval nejstarší Harantův syn Jan Vilém, přestože dostal novou výbavu, kterou mu matka dala špatnou, byl doporučen k vévodovi z Mantovy, k vévodovi de Grana a posléze k frýdlantskému vévodovi. Nad to dostal 6 000 kop grošů míšeňských z Pecky a takto se odvděčil. Kvůli této kauze musel Heřman Černín strávit celý rok ve Vídni a ještě zažít u dvora zlé osočování mnichů kartuziánů. Svou při nad Janem Vilémem Heřman Černín nakonec vyhrál, ale teprve roku 1639 byla celá záležitost ukončena tím, že královská komora mu prodala panství Schmiedeberg ve Slezsku (dnes Kowary, město v jihozápadním Polsku v Dolnoslezském vojvodství, okres Jelenia Gora). Až do své smrti naříkal Heřman, jaká nespravedlnost a křivda se mu stala: „Můj statek Pecku na sebe a kartouzům jej dali za 150 000 zlatých, po smrti Fridlanda in fallo vzali, nenechali mi mého, a potom Šmidberg naproti mi vstrčili za 216 000. Musel jsem ho, nevida ho jakživ, vzíti…“
Nad spory mezi Černínem a mladými Haranty se navíc neustále vznášel stín popraveného Kryštofa Haranta. Když Leopold Jiří dne 17. června 1643 upomínal Heřmana o zaplacení dluhů a úroků, napsal si adresát na rub došlé upomínky, že Leopold Jiří je „potomek bestie…z jakého zrna vzešel?“ Velká hořkost prožité minulosti zaznívá z dopisu z 22. května 1648, který poslal svému otčímovi nejmladší Harantův syn Václav Rudolf z augustiniánského kláštera v Táboře. Černín ho již dříve upomínal o půjčených 14 zlatých a Harant odpovídá, že peníze již vrátil a že je mu velice líto, že pomlouvá jeho rodinu. Podivuje se, proč si tedy bral jeho matku, když o ní teď šíří takové nepěkné věci a neví, proč měl i on podle názoru Černína jako dítě ztratit hrdlo. Dopis končí výčitkou: „Jestli jest [se] můj nejmilejší pan otec co provinil, za to také snad z ponouknutí V[aší] M[ilosti] hrdlo ztratiti musel.“
Tragický příběh Kryštofa Haranta a pohnuté osudy jeho rodiny inspiroval mnoho spisovatelů a dramatiků. V tomto příspěvku zmíníme pouze historika Františka Dvorského, který v roce 1881 při příležitosti otevření Národního divadla napsal společně s Eliškou Krásnohorskou divadelní hru Harantova žena. Fabulace tohoto dramatického kusu je pozoruhodná. Děj začíná ve vězení rozhovorem mezi bratry Divišem a Heřmanem Černínem. Heřman tvrdí Divišovi, že se za něho přimlouval, ale musí být potrestán, aby se neřeklo, že jde o náboženskou mstu (Diviš byl mezi popravenými jediný katolík – pozn. aut.). V další scéně se setkává Heřman s Annou Salomenou a z kontextu vyplyne, že se s ní dávno zná a mají spolu syna Václava. Toho Černín dá na výchovu k jezuitům a vydírá Annu Salomenu, že syna vrátí, až si ho vezme za manžela a přestoupí ke katolíkům. Druhý syn Jiří odchází do emigrace a Salomena přestupuje na katolickou víru. Václav se mezitím dovídá, že je syn Heřmana a je zdrcen, neboť si chce vzít dceru protestanta. Za neustálých intrik Heřmana se z něho stává mnich. Z emigrace se vrací Jiří, který nakonec zabije svou matku.
Když roku 1881 František Dvorský poslal tuto divadelní hru archiváři Františkovi Tischerovi do Jindřichova Hradce, setkal se s nepochopením u tehdejšího majorátního pána hraběte Jaromíra Černína, zřejmě z důvodu, že Heřman Černín zde byl vykreslen poměrně záporně. V dalším dopise napsal Tischerovi, aby každého ubezpečil, že k „přibásnění milostného poměru Heřmana Černína k Salomeně neměl zapůjčené žádné historické doklady.“
Jisté však je, že i kdyby František Dvorský literárně ztvárnil historickou pravdu, měl by rovněž úspěch. Tragické osudy Harantovy rodiny a tisíců dalších po Bílé hoře jsou toho dokladem.

Stanislava Nováková

Prameny a literatura
Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Jindřichův Hradec (dále jen SOA JH), Rodinný archiv Černínů (nezpracováno).
SOA JH, Sbírka autografů a rytin Jindřichův Hradec.
František TISCHER, Heřman hr. Černín z Chudenic. Obraz života a činnosti jeho, Praha 1903.
Archiv Národního muzea v Praze, František Tischer starší (1829) 1849–1910 (1912), inv. č. 49.
Marie KOLDINSKÁ, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti, Praha – Litomyšl 2004.
Ferdinand MENČÍK (ed.), Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic od roku 1624 do roku 1648, Praha 1897.