Podrobnosti
Zveřejněno: 4. 10. 2021

Kanál

Jest vynikající potřebou říše a životní potřebou země, aby zřízen byl kanál z Dunaje do Vltavy a Labe. Blahobyt netušený by se rozvinouti musil v naší drahé vlasti. Čechy staly by se střediskem světového obchodu. – To všechno jsou superlativy, které se v souvislosti se zamýšlenou stavbou dunajsko-vltavsko-labského kanálu a jeho předpokládaným přínosem pro společnost objevují v dobových dokumentech z přelomu 19. a 20. století.

Debaty o říčním propojení zemí střední Evropy mají starobylou historii a neutichají ani v současnosti, stačí vzpomenout na nedávné vize nad průplavem Dunaj-Odra-Labe. V příspěvku však zůstaneme na jihu Čech, kde se už ve středověku hovořilo o spojení Vltavy s hornorakouskou řekou Feldaist, odvádějící vody do Dunaje. Tento smělý projekt našel podporu i v následujících staletích, kdy se o něm čas od času a v souvislosti s rozvíjejícími se technickými možnostmi mluvilo. Zaznívaly hlasy jak pro, tak proti výstavbě. Nakonec od ní bylo upuštěno. V průběhu 18. století vznikaly různé jiné varianty říčních spojnic mezi Čechy a Rakousy a v závěru 19. století se objevil zcela nový návrh velkolepějších rozměrů. Podle něj měl Vltavu s Dunajem spojit přímý vodní kanál, přičemž následnou úpravou naší národní řeky až k Mělníku by potom bylo možné plout až do Labe. Tím by došlo k vodnímu propojení Severního a Černého moře napříč Evropou.

Mnoho administrativních kroků směřujících k realizaci dunajsko-vltavsko-labského průplavu se uskutečnilo v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Tehdy se projekt řešil na státní i zemské úrovni, psalo se o něm ve všech novinách, tiskem vycházely různé pamětní spisy, vyjadřovaly se k němu obchodní komory, hospodářské a průmyslové sbory i jednotlivá dotčená města. Protože se bezprostředně dotýkal jižních Čech, jednalo se o něm také v Českých Budějovicích, Hluboké nad Vltavou a Týně nad Vltavou. Celou problematiku můžeme podrobněji rozkrýt i díky dochovaným dokumentům v archivech těchto měst, uložených ve Státním okresním archivu České Budějovice.

Obecní zastupitelé Budějovic a Hluboké schválili na přelomu let 1889 a 1890 podobné petice, adresované zemskému sněmu a říšské radě. Shodně v nich projevili přání, aby „kanál z Dunaje do Vltavy a Labe co možná nejdříve byl proveden.“ Usoudili, že existence této vodní cesty bude „vynikající potřebou země i říše,“ ale zároveň vznesli obavy nad tím, aby se místo tohoto projektu nedočkala realizace jiná zamýšlená a vlastně konkurenční akce, a sice kanál dunajsko-oderský se „spojkou“ z řeky Moravy do Labe mezi Olomoucí a Pardubicemi.

Hlubocká petice se prostřednictvím říšského poslance Petra Špeliny dostala obratem přes presidiální kancelář k příslušnému sněmovnímu výboru. V dopise, datovaným 21. února 1890, sděloval poslanec a zároveň děkan budějovické katedrální kapituly na Hlubokou o svých krocích a zmínil také, že „takových petic schází se čím dále tím více. Není sice dosud naděje na tu stavbu, ale dobře je, že se takové petice množí.“ Na patřičná místa ve Vídni se jistě dostala rovněž petice českobudějovická.

Přípravné práce pokračovaly, inženýři, geodeti a další odborníci vyměřovali, propočítávali a kreslili. V srpnu 1892 obdržely úřady v Hluboké a v Týně přípis, prostřednictvím něhož je českobudějovická obchodní a průmyslová komora informovala o chystaném ustavení komitétu, který by podnikal patřičné kroky „všemi vhodnými prostředky“ a celý záměr výstavby kanálu Dunaj-Vltava-Labe by náležitě propagoval. Do tohoto sboru měla města jmenovat své delegáty. V Týně schválili tamní zastupitelé 9. září 1892 starostu města Karla Nikolaue. Naopak v Hluboké se zachovali liknavěji a dopis doručený 31. srpna bez vyřízení uložili hned druhý den do spisovny, ad acta. Když je koncem října 1892 obchodní a průmyslová komora urgovala a prosila o sdělení jména vybraného jedince, suše a bez dalšího vysvětlování sdělili, že „obec hlubocká nějakého delegáta jmenovati nehodlá.“ Obě města o půl roku později obdržela další přípis, žádající mj. finanční podporu projektu. Týnští 20. dubna 1893 schválili dar 25 zlatých, hlubočtí se zřejmě k této výzvě zachovali stejně jako k předchozí a ignorovali ji.

Z dalších let již dochované písemnosti v archivu, týkající se projektovaného kanálu/průplavu, nejsou tak četné, přestože smělá myšlenka nadále společností, i tou jihočeskou, rezonovala. Svědčí o tom přednáška s názvem „O technickém vývoji drah vodních se zřením ke trati Dunajsko-Vltavské,“ kterou v sále českobudějovické Besedy na veřejné manifestační schůzi 2. března 1902 přednesl stavební inženýr a hydrolog Jan Vladimír Hráský. Nahlédnout můžeme rovněž do tištěného česko-německého elaborátu z roku 1902, z něhož se dovídáme i bližší technické parametry projektovaného vodního díla. Z Dunaje měl kanál odbočovat směrem do jižních Čech u města Korneuburg u Vídně v nadmořské výšce 161 m (paralelně se objevily ještě návrhy na spojení od Lince přes Vyšší Brod, což však bylo většinově odmítáno). Do Vltavy by podle plánů ústil po 205 km (166 km v Dolních Rakousích, 39 km v Čechách) těsně pod Českými Budějovicemi v nadmořské výšce 384 m. Na střední trase měl vést v nadmořské výšce přesahující dokonce 500 m. Vodní šířka průplavu byla navržena 30 m a šířka u dna 18 m za vodního stavu (hloubky) 2,1 m. Předpokládaná cena celého díla byla velmi hrubě odhadována na 150 až 175 mil. korun. Bohužel z dostupných pramenů není jasný přesný směr ani nejsou jmenovány lokality, kolem kterých by kanál vedl a které by jeho stavbou byly dotčeny (je však jasné, že by změnil krajinu v okolí Nových Hradů a Trhových Svin). Nezjistíme ani, jak by bylo např. řešeno překonání řek Kamp, Lužnice a Malše.

Zůstaňme ještě chvíli v roce 1902 a poodkryjme si, s jakými časovými lhůtami se hypoteticky operovalo. V květnu se totiž v Písku ustavila Jednota Povltavská, která v tomtéž roce vydala brožurku, v níž žádala, aby zemský sněm vyzval vládu, aby veškeré přípravné práce na kanálu co nejvíce urychlila a „aby nejpozději r. 1904 se stavbou této vodní dráhy mohlo býti započato a aby nejdéle do 20 let stavba mohla býti provedena.“ Veškeré naděje zastánců stavby významně posílil říšský zákon č. 66 ze dne 11. června 1901, ve kterém bylo jasně deklarováno, že stavba „lodního průplavu z Dunaje do Vltavy poblíž Budějovic a splavnění Vltavy z Budějovic až do Prahy“ bude realizována. Zahájení však s postupujícími léty nepřicházelo. Vypuknutím války a následnou geopolitickou změnou v dotčeném prostoru nakonec všechny plány na budování vodních cest ve střední Evropě vzaly za své.

 

 

Jiří Cukr

 

 

Použité prameny (vše uloženo ve Státním okresním archivu České Budějovice) a literatura:

 

Archiv měst České Budějovice, manipulační období 1868–1928, kart. 500, inv. č. 5487, sign. 11 29/7; kniha 2 866.

Archiv města Hluboká nad Vltavou (neuspořádáno), kart. 29 (složka Průplav dunajsko-vltavsko-labský); kniha 1.

Archiv města Týn nad Vltavou, kart. 42, inv. č. 748, sign. C/V/11; knihy 145 a 146.

Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené, částka 30, 13. 6. 1901, zákon č. 66, Vídeň 1901, s. 215–218.

BINDER, Milan – KOVÁŘ, Daniel: Projekty ze šuplíku. Nerealizované nápady, které mohly změnit České Budějovice, České Budějovice 2018, s. 104–106.