Josef Fikar

Velké dějiny ovlivňují samozřejmě i ty malé. Pokud dojde k nějakým třenicím, tahanicím nebo změnám na úrovni vysoké státní politiky, lze předpokládat, že se jejich odezvy dostanou v nějaké míře i do menších měst. Už bouřlivé roky 1868 a 1869 přinesly ve Strakonicích protesty. Na blízké Katovické hoře se začaly scházet podobně jako na jiných místech tábory lidu, které museli rozhánět četníci. Propagátoři těchto akcí byli předvoláváni k výslechům a podobně. Situace se sice později částečně uklidnila, ale napjatá atmosféra v jihočeském městečku podobně jako jinde zůstala a stačilo velmi málo, aby emoce opět vzplály, jak dokazuje i nenápadná událost spjatá s Josefem Fikarem.

Při rekonstrukci historických událostí bývá badatel často odkázán pouze na pomoc archivních pramenů. Jejich studiem a interpretací lze sice vytvořit celou řadu závěrů, přesto však nemůžeme zodpovědět všechny otázky, na něž bychom chtěli znát odpovědi. Obdobný problém nám přináší i případ Josefa Fikara, rodáka z Radomyšle, jenž se po vystudování právnické fakulty přestěhoval do Strakonic za prací a vedl zde se svojí rodinou v podstatě nenápadný a klidný život.  Jeho takzvanou „aféru“ přiblíží následující text.

počasí

Také vás již nebaví snášet neustálé vrtochy počasí? Letošní dlouhá zima a studené jaro na optimismu nepřidají. A co předchozí roky, kdy bylo letní počasí již od jara, léta byla horká a suchá, rekordní teploty se držely rekordně dlouhou dobu … následné sucho. Loňské léto pro změnu zase spíše chladné a deštivé. A to můžeme být relativně v klidu, protože nás v našich končinách neohrožuje hlad způsobený neúrodným rokem. Jistě se všichni shodneme na tom, že extrémy se v počasí vyskytovaly vždy (jen lidé mají krátkou paměť), stačí se začíst třeba do starých kronik.

Nejinak tomu bylo i na konci 19. století. Na jihozápadní Moravě v městě Jemnici (Jemnice s okolními obcemi v té době patřila do politického okresu Dačice) se ovšem našel hloubavý člověk, jistý pan Josef Pexa, který zřejmě (nebo hlavně?) pod vlivem událostí způsobených extrémními projevy počasí přemýšlel, jak to zařídit, aby právě počasí tolik neškodilo lidem a úrodě. Přišel na to, že dokáže počasí ovládat, zejména vítr, déšť a bouřky, a své poznatky si nechtěl nechat jen pro sebe. Proto v dubnu roku 1893 sedl a napsal krátký, leč zajímavý dopis adresovaný Ministerstvu orby ve Vídni:

nemocnice

V souvislosti s 1. světovou válkou vznikla v Mezimostí nad Nežárkou, které je dnes součástí města Veselí nad Lužnicí jako Veselí nad Lužnicí II, infekční nemocnice. Její budova už dávno nestojí a o existenci této nemocnice nemá dnes ve Veselí nad Lužnicí téměř nikdo ani tušení. Krátce na začátku 1. světové války navrhl starosta veselského okresu a starosta Veselí nad Lužnicí JUDr. Quido Líbal okresnímu hejtmanství v Třeboni, že by města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou mohla společně někde poblíž dráhy postavit pavilon pro nemocné infekčními chorobami. Hejtmanství nabídku přijalo a zřízení podobného pavilonu doporučilo právě s ohledem na strategickou polohu obou měst na křižovatce železničních tratí. Po určitém váhání se společnou stavbou souhlasilo i Mezimostí. Pod tlakem okresního hejtmanství se přikročilo k přípravě stavby velmi rychle a brzy byla zastupitelstvy obou měst schválena společná stavba infekčního pavilonu a hřbitova pro zraněné vojáky. Stavba měla být financována z větší části z prostředků veselského okresního zastupitelstva, které na paměť panování Františka Josefa I. věnovalo na jeho stavbu 15 000 korun. O dalších 10 000 korun se mělo rovným dílem podělit Veselí s Mezimostím. Obě města uzavřela 27. 9. 1914 smlouvu o společném zřízení infekčního pavilonu a infekčního hřbitova v katastru Mezimostí. V ní deklarovala, že nemocnice by měla sloužit oběma městům nejen po dobu války, ale tak dlouho dokud neskončí hrozba infekcí spojených s válečným stavem, nejdéle ovšem čtyři roky. Náklady na stavbu a provoz si obě města po dobu její existence měla dělit rovným dílem, stejně jako případný zisk. Pokud by do nemocnice nebyl jmenován zvláštní lékař, měli lékařskou službu zajišťovat obvodní lékař MUDr. Adolf Fürst a vrchní železniční lékař MUDr. Karel Havlíček.

Před vypuknutím druhé světové války proběhla v Československu dvě sčítání lidu, a to v roce 1921 a v roce 1930. První československé sčítání si badatelé mohou prohlédnout i na DigiArchivu SOA Třeboň. Některé obce mají ucelenou řadu i pro starší období od roku 1857 a i to je veřejnosti přístupné v digitalizované podobě.
Československá vláda plánovala provést třetí sčítání v roce 1940, ale poměry se mezitím zásadně změnily. Oběžník Ministerstva vnitra z 28. ledna 1939 k tomu sděluje: „ V důsledku územních změn a s nimi souvisejících změn v poměrech obyvatelstva nutno počítati s rozhodnutím vlády, aby třetí sčítání lidu, které by se […] mělo konati až v roce 1940, bylo provedeno podle daných možností v době co nejkratší […], proto je nezbytno započíti bezodkladně s přípravnými pracemi, a to v prvé řadě s revisí domovních čísel.“ Odpovědnost za splnění úkolu spočívala na bedrech starostů, kteří: „nechť se přesvědčí neprodleně, zda všechny budovy určené k obývání jsou opatřeny popisným číslem […] starosta obce oprávněn zaříditi na útraty majitele domu, čeho třeba, opomenul-li majitel dům očíslovati, číslo obnoviti nebo změniti, ač mu to bylo nařízeno.“
Domovní čísla měla mít i sezónní obydlí jako např. chaty, dále továrny a také provizorní a nouzová obydlí. Zvýšená pozornost při kontrole měla být věnována samotám, myslivnám, ale i cikánským domkům.
Bez čísla měly zůstat tzv. vedlejší budovy obytných stavení např. stáje a sýpky. Za: „zcela nepřípadné jest očíslovati kostely, kapličky, hasičská skladiště, věže […] leda že […] snad jsou také obývány.“
Okresní úřady po obdržení zmíněného oběžníku měly za úkol obeslat všechny obce ve svém obvodu a vyzvat je k provedení revize domovních čísel a následně se přesvědčit o řádném splnění úkolu. Od února do dubna 1939 jednotlivé obce podávaly písemná sdělení, jaká je situace na území jejich obce. Při kontrole v Okrouhlé Radouni při jedné z obhlídek byl nalezen „materiál vojenského převodu“, ačkoli: „bylo řádně vyhlášeno a upozorněno, aby každý odvedl veškeré součástky vojenského stejnokroje. Bylo zjištěno že vojín v záloze Konrád Hanslander, pěší pluk 29, po demobilizaci stejnokroj neodevzdal […] osobně jsem zjistil že stejnokroj jest uložen u Jana Zelenky řezníka v Okr. Radouni.“

fotografování

Průmyslová revoluce přinesla celou řadu nových pokroků a vynálezů. Mezi ně patřila bezesporu i fotografie. Možnost zachytit vidění světa pomocí přístroje znamenala zásadní průlom. Po staletí totiž lidé pomocí svých rukou ztvárňovali to, co viděli. Pro úspěšné zavedení fotografie na trh se musely spojit výtvarné umění, optika a chemie. Bylo potřeba vyvinout a zdokonalit především látky pracující se světlem. Kromě toho se začaly zlepšovat reprodukční techniky jako dřevoryt nebo litografie. Jeden z rysů fotografie, okouzlující celý svět, byla možnost zachytit konkrétní časový úsek v přesně daném momentu.
Postupně se fotografické řemeslo během devatenáctého století rozvíjelo. Z hlediska zájmu převažovalo portrétní fotografování. I v českých městech se plnily objednávkové knihy ateliérů žádostmi bohatších vrstev o jejich osobní fotoportrét. Oblíbený byl rozměr fotografie 58 x 94 mm nalepený na tvrdý karton, na jehož druhé straně nechával ateliér tisknout svoje jméno. Dále začalo hrát významnější roli fotografování krajin a měst. Získané obrázky se používaly jako podklady k výrobě pohlednic.

lípa

Klímovec, kasárna, sídliště a jeden strom

Dnes sídliště Na Pražské – předtím kasárna praporu 15. brigády Pohraniční stráže – předtím konfiskát Československých státních statků (resp. Velkovýkrmen Třeboň) – předtím soukromá usedlost čp. 328 rodiny Klímů. Spojnicí jest stále stejné místo v Suchdole nad Lužnicí – a jeden strom.

Přestavba bývalých kasáren pohraniční stráže na byty není tak dávnou historií. Současní obyvatelé sídliště Na Pražské mají jistě v živé paměti zařizování nových bytů v 90. letech – svého nového domova. Většina Suchdoláků si asi také pamatuje tyto budovy jako kasárna. Paměť se udrží také mezi nejmladšími i proto, že sídlišti se mezi lidmi přezdívá „Na kasárnách“ nebo humorně „Na buzerplace“ či „Na buzeráku“.

Původně zde však stála zemědělská usedlost zvaná podle příjmení majitelů „Klímovec“. Jak se stalo, že došlo k vyhoštění původních majitelů a ke zbourání domu? V padesátých letech byl dům tajným zázemím protirežimní skupiny, do které patřil syn majitele hospodářství Hynka Klímy. Státní bezpečnost (StB) aktivity odhalila, skupinu dopadla a během vyšetřování umučila Miroslava Klímu (1920–1955). Následně v roce 1957 musela rodina Hynka Klímy, kterému bylo tehdy 69 let, předat hospodářství s necelými deseti hektary státnímu statku. Je ironií, že právě na tomto místě pak začátkem 70. let došlo ke stavbě velkého areálu pohraniční stráže (PS). Postavit kasárna PS právě na místě této usedlosti můžeme chápat ne bezdůvodně jako svéráznou pomstu komunistického režimu.