Podrobnosti

Zveřejněno: 21. únor 2023

Známe je všichni. Každý týden je nacházíme v poštovních schránkách, útočí na nás z novin, televize i ze všech dalších médií, neobejde se bez nich internet, ani sociální sítě. Řeč je o reklamách a zejména o dnes prakticky všudypřítomných reklamních letácích všeho druhu, které mnozí sice vnímáme jako nutné zlo, příznačné pro naši současnost, ale přesto jimi listujeme a mnozí se právě teď v čase strmě rostoucích cen podle nich i řídíme. Ale reklamní letáky nejsou ničím novým. Byly tu už za časů našich prababiček a už před více než sto lety lákaly na všemožné slevové akce, vánoční či letní výprodeje nebo množstevně výhodné nákupy typu dva v ceně jednoho. Nebyly sice tak barevné a nabízené zboží v nich nebylo prezentováno na líbivých fotografiích, ale jejich účel byl stejný – přimět zákazníka ke koupi, neboť právě teď je pro ni ta nejlepší doba. Posuďte sami z přiloženého výběru prvorepublikových reklamních letáků českobudějovických obchodníků (z archivního fondu Městský policejní úřad České Budějovice), zda i Vy byste se jimi nechali nalákat.

Vlastimil Kolda

Podrobnosti

Zveřejněno: 12. prosinec 2022

Archivy představují pro mnoho jedinců místo, které ukrývá nejedno tajemství, které lze odhalit až studiem písemností. Díky nim je možné objasnit „záhady“ minulosti. Často se za těmito představami skrývají i romantické touhy po nálezu pokladu uloženého v minulosti v lese, nebo naopak na nějakém místě – zřícenině, starém hradu. Archiváři ví, že listiny, knihy a spisy ukrývají „svá“ tajemství vzešlá z úředních jednání, která ale málokdy zmiňují domnělé cesty za poklady.

Dva dokumenty, které si zde představíme, ovšem výše řečené trochu relativizují. Odráží totiž jistá tajemství, kterým nerozuměli již lidé na konci 19. století, nebo naopak autoři dokumentu chtěli na „ukrytý“ poklad upozornit do budoucnosti. 

Číst dál...

Podrobnosti

Zveřejněno: 5. prosinec 2022

Svatý Mikuláš, biskup z Myry, jehož svátek tradičně připadá na 6. prosinec, patří k nejuctívanějším světcům celého křesťanského světa a pro zvyk obdarování dárky jej milují zejména děti. Po celém světě stojí tisíce kostelů s mikulášským zasvěcením. Jen v Jihočeském kraji jich nalezneme čtrnáct. Tím nejvýznamnějším je děkanský kostel v Českých Budějovicích, dnešní biskupská katedrála. V současnosti jej vidíme v barokním hávu, do jakého byl přestavěn po ničivém požáru města z roku 1641. Kostel je však podstatně starší a byl budován již v druhé polovině 13. století, společně s městem. První písemnou zmínkou o něm je listina z dubna roku 1297, vydaná v Římě konstantinopolským patriarchovu Petrem a sborem dalších třinácti arcibiskupů a biskupů, dlících v ten čas v Římě. Od jejího vydání v letošním roce uplynulo již 725 let.

Jde o tzv. indulgenční neboli odpustkovou listinu, v jejímž textu se praví, že všichni, kdo ve vyjmenovaných významných církevních svátcích navštíví budějovický kostel, přispějí na jeho vybavení a osvětlení nebo naň budou pamatovat jakýmkoli odkazem, získají čtyřicetidenní odpustky. Platnost listiny na území pražské diecéze následně stvrdil pražský biskup Řehoř, který z moci své autority k těmto odpustkům přidal dalších 40 dní.

Listina je psaná latinsky drobným minuskulním písmem na hrubě opracovaném pergamenu tzv. italského typu a původně k ní bylo přivěšeno 14 pečetí z červeného včelího vosku, k nimž po potvrzení pražským biskupem přibyla ještě pečeť patnáctá, Řehořova. Do dnešní doby se však dochovala jen část z nich a i ty dochované jsou vesměs velmi poškozené, z některých zbyla jen torza.

Jde nejen o nejstarší písemnou zmínku o kostele svatého Mikuláše v Českých Budějovicích, ale zároveň o druhou nejstarší v originále dochovanou písemnost v českobudějovickém státním okresním archivu. Jen o několik měsíců starší, ze srpna roku 1296, pochází listina Václava II. o jmenování budějovického rychtáře. A i zde najdeme výraznou stopu svatého Mikuláše, neboť tím prvním známým rychtářem nebyl nikdo jiný, než Mikuláš Klaric. Obě písemnosti jsou tak nejen přímými svědky přemyslovské éry Českých Budějovic, ale také dokladem po staletí trvající obliby tohoto světce.

(Podrobnější text o listině patriarchy Petra pro kostel svatého Mikuláše v Českých Budějovicích vyjde v některém z připravovaných čísel časopisu Výběr)

Vlastimil Kolda

P.S. – aby těch Mikulášů nebylo málo, má i příjmení autora tohoto krátkého textu souvislost se svatým Mikulášem, a to konkrétně se zdrobnělými tvary jeho jména Mikulda či Mikolda, z nichž se během let vyvinulo.

Podrobnosti

Zveřejněno: 23. listopad 2022

Většinu židovských obyvatel Tábora odvezl druhý transport vypravený 16. 11. 1942 ze zdejšího vlakového nádraží. Transport dostal označení Cb a přepravil do terezínského ghetta 619 osob. Do transportu byli umístěni nejen Židé z Tábora, ale i ze Soběslavi, Sedlce, Milevska, Pelhřimova, Pacova, Černovic, Chýnova, Malšic a dalších obcí. Útrapy ghetta a koncentračních táborů přežilo z tohoto transportu jen 39 osob.

Do transportu Cb byl zařazen i Ing. Dr. Josef Bruck, zakladatel podniku BRITA (dnešní BRISK Tábor a. s.), a jeho rodina. Josef Bruck se narodil 7. 12. 1899 ve Svratce do rodiny Emila a Berty Bruckových. Strojní inženýr Josef Bruck se usadil v roce 1934 v Táboře, kde se oženil s Olgou Guttmannovou. Sňatkem se přiženil do zámožné táborské židovské rodiny Siegfrieda či Vítězslava Guttmanna, velkoobchodníka surovou kůží a peřím, majitele domů č. p. 203 a 204 v Široké ulici. Rodina Guttmannových patřila mezi nejstarší židovské rodiny usazené v Táboře. Právě Siegfried Guttmann poskytl svému zeti objekt pro jeho podnikání. Jednalo se o zkrachovalou opravnu hospodářských strojů a slévárnu na dnešní Soběslavské ulici č. p. 1114 v Táboře, kterou Guttmann zakoupil. Objekt dodnes patří podniku BRISK. Právě zde začal Ing. Bruck vyrábět keramické zapalovací svíčky Brita, jež uvedl na trh v roce 1935. Jeho firma nesla stejný název jako výrobek, BRITA, což znamená Bruck inženýr Tábor. Ve firmě pracovalo 90 zaměstnanců. Už v roce 1937 vykazovala firma roční zisk 1 319 852 Kč a v roce 1938 1 915 612 Kč. V prosinci 1938 předal Josef Bruck podnik pod  správu inženýru Soukupovi, ale nadále zůstal majitelem. Se vznikem protektorátu a zaváděním protižidovských nařízení se snažil Bruck firmu prodat, čehož využil jihlavský Němec Alois Rychly. S podporou státu odkoupil Rychly BRITU na přelomu let 1940 a 1941.

Po roce 1940 byl Ing. Bruck i s rodinou vystěhován do Malšic č. p. 191. Manželka Olga se narodila 21. 8. 1906 v Táboře do rodiny Siegfrieda a Štěpánky Guttmannových. Po své babičce Sali Guttmannové  Olga zdědila dům č. p. 217 v Divadelní ulici v Táboře, kde žila s manželem a dětmi, než se dostali do Malšic. Do rodiny se postupně narodily dvě děti, syn Karel 24. 1. 1937 a dcera Helena 23. 1. 1939. Olga Brucková zůstala v domácnosti s dětmi a její manžel Josef, poté co přišel o svůj podnik, pracoval jako dělník. Bruckovi i Guttmannovi odjeli 16. 11. 1942 do ghetta v Terezíně. Bruckovi dostali čísla 193–196 a Guttmanovi (Siegfrid a Štěpánka) 584 a 585. Siegfried Guttmann zemřel 10. 4. 1943 v Terezíně, jeho manželka odjela transportem Dm z 6. 9. 1943 do Osvětimi, kde zahynula. Josef Bruck byl zařazen do transportu Em z 1. 10. 1943 do Osvětimi. Olga Brucková s dětmi odjela do Osvětimi transportem Et z 23. 10. 1943. Celá rodina v tomto vyhlazovacím táboře zemřela.

Mgr. Jitka Vandrovcová, Husitské muzeum v Táboře

Popisky příloh:

• Dr. Josef Bruck
• Olga Brucková, rozená Guttmannová
• Siegfried (Vítězslav) Guttmann
• Štěpánka Guttmannová, rozená Bassová

Podrobnosti

Zveřejněno: 21. listopad 2022

Jak vidíme z přiložených dokumentů, spotřebitelé si stěžovali na vysoké ceny elektrické energie a nízkou kvalitu dodávek už před sto lety. Stejně jako dnes se tehdejší výrobce elektřiny bránil nedostatečnou kapacitou zdroje, v tomto případě se jednalo o nedostatek vody, a zdražením součástek a dalšího materiálu potřebného k provozu elektrárny.

Jednalo se o vodní elektrárnu Antona Pfandlera v obci Písečné, která byla uvedena do provozu v roce 1913 a v témže roce uzavřela smlouvy s místními zájemci o odběr proudu. Elektřina se v Písečném používala zejména ke svícení a její cena se účtovala podle spotřeby daných typů svítidel.

Písečné v době vzniku Republiky Československé patřilo k těm šťastnějším lokalitám, protože přístup k elektrické energii měla zhruba třetina obyvatel českých zemí a pouhá 2 % obyvatel Slovenska.

V době první republiky nebyla poptávka po elektrické energii pouze ze strany průmyslových podniků, hlavním tahounem elektrifikace pokud možno celého území bylo zemědělství, kde se rychle rozšiřovalo používání strojů místo lidské nebo zvířecí síly. V roce 1919 Národní shromáždění přijalo zákon o vzniku „všeužitečných elektrárenských společností“. Prohlášením podniku za všeužitečný se mu přikazovala povinnost zásobovat elektřinou na určitém území každý subjekt, který o to požádá, neprokáže-li se, že by připojení bylo nerentabilní. Současně s těmito povinnostmi dostaly všeužitečné společnosti značná práva a výhody. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 20 všeužitečných elektrárenských společností. Centralizovaná elektrorozvodná síť byla postupně vybudována až po 2. světové válce.

Alexandra Tesaříková