Podrobnosti
Zveřejněno: 18. 1. 2021

 

„Na následujících stránkách se chci vrátit do oněch časů dávných, v mých očích idylických,“ uvádí Stanislav Kahuda (nar. 1942) ve vzpomínkové knize Hlubocký prcek a třeboňský kluk, vydané v roce 2019 ve vltavotýnském nakladatelství Nová Forma. Přibližuje v ní své dětství a dospívání v polovině 20. století prožitá v Hluboké nad Vltavou a Třeboni. Na stránkách před čtenářem ožívají dětské hry, vzpomínky na sousedy a příbuzné, každodenní život v obou městech a nechybějí ani informace o sportu nebo o natáčení pohádky Pyšná princezna. Na přípravě publikace se podíleli také synové autora – Stanislav Kahuda ml. úpravou bohatého obrazového doprovodu a Tomáš Sterneck, známý historik, spoluprací na textech.

Historie znalí jedinci si jistě Hlubokou a Třeboň spojí s rodem Schwarzenbergů. I jemu je v knize věnován prostor, protože malý Stanislav vyrůstal v rodině schwarzenberského úředníka. Kahudův otec vstoupil do knížecích služeb v roce 1931. Zpočátku byl asistentem v účtárně v Českých Budějovicích a od roku 1935 působil v ústřední knížecí kanceláři na Hluboké (ve věstníku schwarzenberských zaměstnanců Tradice byl otištěn obsáhlejší popis jeho rozlučky před přesunem na Hlubokou). Ve čtyřicátých letech střídal pracovní pozice, až se v roce 1948 přestěhoval s rodinou do Třeboně, kde získal práci jako hlavní účetní v pivovaru.

Než získali Kahudovi byt přímo v areálu pivovaru, bydleli nejprve na zámeckém nádvoří, odkud autor knihy začal také docházet do základní školy. A právě s cestou do školy souvisí následující publikovaná vzpomínka, v níž se v důležité roli objevuje starobylý archiv:

 „Do školy jsem z našeho bytu na zámeckém nádvoří chodíval většinou přes náměstí, pak Březanovou ulicí a skrze Budějovickou bránu. Zpátky domů jsem volil buď tutéž trasu, nebo cestu parkem kolem třeboňského archivu.

Bylo to na sklonku zimy, tající sníh se přímo nabízel jako vynikající materiál na výrobu sněhových koulí, kterým jsme říkali ledovky, a my kluci toho samozřejmě neváhali využít. Už nevím, zda jsem se tehdy s kamarády vsadil, nebo se prostě před nimi jen chtěl předvést a dokázat, že se strefím do archivního okna. Každopádně jsem se o to pokusil – a navýsost úspěšně. Hned na první pokus má ledovka zasáhla cíl. Sklo zařinčelo, my se dali na útěk, leč dostihl nás muž, jenž byl nejspíš zaměstnancem archivu. 

Zapsal si mé jméno, které jsem mu poctivě nahlásil. Neuměl jsem totiž to, co s obdivuhodnou bravurou ovládá dnešní mládež, totiž uvést v podobné situaci cizí nebo smyšlené jméno. Doma jsem se ale nepochlubil a s obavami vyčkával, co přinesou příští dnové. Kupodivu se s výjimkou rychlého zasklení rozbitého okna nedělo nic. Nikdo mé rodiče nekontaktoval, a tak můj zásah zůstal nepotrestán.“

Tím by citát s popisem příhody mohl skončit, ale vše mělo později pokračování na Kahudově svatbě. „Po mnoha létech,“ píše v dalším textu, „mi otec poněkud smutně sdělil, že jsem ho jako kluk v jedné věci zklamal. Prý si vždycky přál, abych byl správný kluk, který rošťárnami dokáže, že není žádná bačkora. Za první mnou rozbité okno mi údajně hodlal dát dvacetikorunu. Mrzelo ho právě to, že nikdy neměl příležitost mě takto obdarovat. Jaká pak byla tátova radost, když se po svém povzdechu dozvěděl, jakou škodu mou zásluhou utrpěl třeboňský archiv.“

Poškození archivního okna si je Stanislav Kahuda dodnes plně vědom, a proto se v knize objevuje i jakási úsměvná výzva směrem k současnému vedení Státního oblastního archivu: „Snad je zmíněný prohřešek už promlčen – v opačném případě jsem ochoten čestně uhradit vzniklou škodu. Tedy pokud ji někdo bude na základě tohoto mého pozdního písemného doznání vymáhat. Možná že v archivních materiálech budou dohledány další usvědčující materiály, třeba se tam někde schovává zapomenutý záznam o uvedené události s mým jménem…“

 

Jiří Cukr