Podrobnosti
Zveřejněno: 25. 5. 2020

Soupis poddaných panství

Soupis poddaných panství Třeboň z roku 1698 s poznámkou o čelední službě (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Třeboň, sign. IB 5AU No 1, fol. 666–667).

Sedlák-zaměstnavatel

Základ zpravidla ročního smluvního vztahu mezi sedlákem jako zaměstnavatelem a čeledínem či děvečkou představovala mzda v penězích. Záleželo výlučně na těchto dvou subjektech, jak vysoká částka bude vyjednána. Muži vydělávali více než ženy. Mzda jednotlivých mužů stejně jako žen nebyla přitom stejná. Diference mohla souviset s věkem, neboť nepřehlédneme, že nejvyšší finanční odměnu dostávali muži mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. A zase: nebylo tomu tak na celém panství; chudší jih panství nabízel poněkud nižší hladinu odměn než úrodný severozápad. Nepřekvapuje proto, že nejeden mladý muž či žena se odebrali z jihu (např. ze Suchdola nad Lužnicí či Kojákovic) za prací právě do těchto oblastí (Mazelov, Ševětín, Bošilec, případně Přeseka aj.). Například v letech 1698 a 1699 pracovala jedenadvacetiletá Markéta Vaněčková z Cepu ve více než dvacet kilometrů vzdálené Staré Hlíně u sedláka Čurdy. Poté se v roce 1700 přesunula ke „starému baštýři“ do Přeseky a v dalších letech pracovala u sedláků Bíny a Kolečky ve vsi Lužnice. Jednalo se o lokality poblíž Staré Hlíny. Jistě by bylo lákavé vědět, co vedlo jiné mladé ženy pocházející ze stejné vsi jako Vaněčková k tomu, aby zůstaly v rodné vesnici a našly si tu práci. Každá odpověď by byla přirozeně hypotetická.

Výše mzdy byla stanovena zpravidla vzájemným vyjednáváním obou stran, někdy ji pomáhal stanovit dohazovač, tedy jakýsi soudobý zprostředkovatel práce. Vrchnostenské složky do tohoto jednání patrně nezasahovaly, výjimkou mohla být lokální autorita – rychtář. Klíčové však bylo přímé jednání mezi sedlákem a budoucím čeledínem. Nasvědčuje tomu několik indicií. Předně v soupisech na několika místech není uvedena konkrétní částka, ale pouze poznámka „porovnají se“ či „srovnají se“. Například v roce 1699 měl pracovat třiatřicetiletý Jiřík Bílý u svého bratra sedláka Václava Bílého ve vsi Řípec na severu panství. U Jiříkova jména je uvedeno: „u bratra, srovnají se“. Podobnou formulaci nacházíme prakticky v každé vsi. Je dokonce možné, že se o mzdě vyjednávalo každý rok znovu. Takový byl jistě případ v roce 1698 šestadvacetiletého Jiříka Valeše z Dolních Slověnic, jenž pracoval u tamního sedláka Šmejkala za 12 zlatých. V následujícím roce se patrně oba muži nemohli delší dobu dohodnout. Tuto situaci nejspíš zachytila poznámka v poddanském soupise u Valešova jména: „srovnají se o službu“.  Muž stále zůstával u jmenovaného sedláka, ale zřejmě se nedohodli – nesrovnali se, rok 1700 strávil totiž u svého otce. Roku 1701 se ale kupodivu vrátil ke Šmejkalovi, a to za 11 zlatých, košili a závdavek. Dostal tedy v podstatě stejnou odměnu jako předtím; to patrně způsobilo, že na gruntě zůstal ještě v roce 1702 a možná i v roce následujícím.

Jistě zůstává otevřenou otázkou, jak korektně a řádně byly dohodnuté částky vypláceny. O tom, že se jednalo o docela problematickou situaci, která jistě představovala zdroj nejednoho konfliktu, vypovídá zkušenost jiného Valeše, totiž třiadvacetiletého Vavřince (Vavřiny) z uvedené vsi. Pracoval u sedláka Adamce v nevelké třeboňské vsi Hvozdec. V roce 1698 se ukázalo, že „za ty předešlé léta, poněvadž platu neměl, dnešního dne mu odevzdal tříletých pár volků. Za tento rok ale 9 zl., 3 košile a plátěný šaty.“ Podobné zápisy jsou v poddanských soupisech velice vzácné, ale tento případ odráží skutečnost, že se otázkou nevyplacené mzdy zabývala až správa panství. Ukazuje to, že čeledínové mohli volit – a také volili – i takovouto cestu, aby se dostali ke svým penězům. Nečekal bych ale, že Vavřinec Valeš zůstane u stejného sedláka ještě dalších pět let. Jde o názorný příklad skutečnosti, že sociální logika před více než třemi stoletími mohla být odlišná od (post)moderního způsobu vnímání podobných situací, které jsou integrální součástí každodennosti. Některé doklady o zadržované mzdě poskytují například také protokoly z vyšetřování sexuálních deliktů. V tomto kontextu dodávám, že nevyplácení peněz nemuselo odrážet pouze neochotu sedláka dostát dojednané smlouvě či snad jeho dočasnou insolventnost. Osobně bych to nepředpokládal. Možné je totiž i to, že sedlák chtěl udržet čeledína na svém statku, případně zabránit tomu, aby byl okrádán.

Výši odměny za roční práci zpravidla nabízel sám hospodář, ale nepochybně byli i jedinci, kteří přicházeli s předem jasnou představou, kolik by měli za svou práci dostat peněz. Příkladem může být podruh Matěj Bernard z Bošilce, syn tamního kantora a ševce, který v letech 1698–1702 získával u různých zaměstnavatelů a navíc i v různých vsích stejný plat. Jistě nelze předpokládat, že by se zaměstnavatelé domluvili, ale Matěj měl zřejmě zcela určitou představu, kolik za svou roční práci bude požadovat. Uveďme si jeho příjmy:

             Výdělek Martina Bernardova z Bošilce v letech 1698–1702

                 1698    Matěj (22) u Kříchy v Bošilci – 13 zl.

                 1699    Matěj (23) u Doktora v Bošilci – 13 zl.

                 1700    Matěj (24) u Víta v Dyníně – 13 zl.

                 1701    Matěj (25) u Býčka v Dyníně – 13 zl.

                 1702    Matěj (26) u Býčka v Dyníně – částka neuvedena

Sotva budeme pochybovat o tom, že v posledním uvedeném roce byl Matěj ochoten pracovat u největšího sedláka v Dyníně za jiné peníze. Bernard pracoval v letech předchozích i následujících u různých sedláků, je pravděpodobné, že se jednalo o pracovitého muže, který vydělával slušné peníze. Jeho plat byl ovšem tak vysoký, že jeho součástí nebyly například plátěné šaty, které by snížily odměnu v penězích. Stabilní mzda vázaná na osobu, která přicházela do služby, je patrná i u některých třeboňských děveček, třeba u podruhyně Evy, dcery jistého Jáchyma, pastýře z třeboňské vsi Kostelec, jež se pohybovala v rodné vsi.

             Eva, dcera Jáchyma z Kostelce, výdělek v létech 1698-1702

                1698    Eva (21) u rychtáře ve vsi – 3 zl., 20 loket plátna

                1699    Eva (22) u Bronze – 3 zl., 20 loket plátna

                1700    Eva (23) u Bronze – 3 zl., 20 loket plátna, obuv

                1701    Eva (24) u Factora – 3 zl., 20 loket plátna

                1702    Eva (25) na Bzí za děvečku

Zaměstnavateli třeboňských mužů a žen se stávali rovněž třeboňští, veselští a lomničtí měšťané či obyvatelé. Ti zpravidla poskytovali plat pouze v hotových penězích, a jak soudím, byli to oni, kdo nabízel výši roční mzdy. Z Přeseky odešla v roce 1698 do nedaleké Třeboně dcera tamního sedláka Valcháře, pětadvacetiletá Rozina, která pracovala u třeboňského kožešníka za 6 1/2 zlatého. V roce 1699 nacházíme u pojezdného v Lomnici nad Lužnicí dvacetiletou Anýžku Bínovou, rovněž z Přeseky, jako děvečku za 6 1/2 zl. Zdá se, že v domácnostech rezidenčního města a dalších menších urbánních lokalit nalézaly uplatnění spíše mladé ženy než muži. Ale nikoli výhradně: v roce 1699 si najal třeboňský pekař Reina pětadvacetiletého Jakuba Zelybora z Branné, a to za 11 zlatých.

Někteří třeboňští poddaní mohli najít zaměstnání také u zámeckého personálu, jako například Rozina Kvasničková z Horních Slověnic, které bylo v roce 1698 devatenáct let a pracovala u mazelovského baštýře za 4 zlaté a plátno, následujícího roku přešla do služby u pojezdného Šimka, a to hned za 7 zlatých. Ve stejném roce pracovala sedmadvacetiletá Žofie Šebestová „u panský hospodský v Třeboni“ za 6 zlatých. Setrvala tam dalších pět let, ačkoli během té doby přišla dvakrát do jiného stavu, aby jako třiatřicetiletá „změnila lokál“ a přesunula se do hospody v Mezimostí. Stojí za povšimnutí, že na konci první dekády 18. století tato životem poznamenaná, bezmála čtyřicetiletá žena nalezla služba „u pana purkrabího v Třeboni“.  V tomto kontextu doplňuji, že nebylo na překážku, aby dvaačtyřicetiletá sirota Marjana Skopcová z třeboňské vsi Kramolín, která byla v této době již dvakrát „zmrhaná“, nalezla v roce 1697 živobytí přímo ve schwarzenberském paláci ve Vídni, a to po dobu několika let. Tuto informaci považuji za velmi důležitou, jelikož naznačuje, že zjevně převažovaly osobní schopnosti a dovednosti nad „mravní zachovalostí“. Neukazuje náhodou tento docela pragmatický přístup tehdejší realitu daleko věrohodněji než některé historické konstrukce soudobých historiků?

Také řada mladých mužů, třeboňských poddaných, nalézala službu v různých sociálních prostředích, jak ukazuje příklad podruha Kašpara Frejlacha z Kleče

          Kašpar Frejlach z Klece a jeho zaměstnavatelé v létech 1698–1702

              1698    Kašpar (26) u Holické v Miletíně – 8 zl., 3 košile, plátěné šaty

              1699    Kašpar (27) u pana purkrabího v Třeboni

              1700    Kašpar (28) u pana purkrabího v Týně nad Vltavou

              1701    Kašpar (29) u Gregora, pekaře v Lomnici nad Lužnicí

              1702    Kašpar (30) odešel z Lomnice od Gregora

Z přehledu pracovních aktivit tohoto třeboňského poddaného vidíme, že v průběhu pouhého pětiletí vystřídal hned tři panství, okusil službu jak na třeboňském zámku, tak v arcibiskupské rezidenci v Týně nad Vltavou. Přesto – či snad právě pro tyto zkušenosti – Frejlach nakonec z vlastního rozhodnutí bez povolení opustil panství...

Sledujeme-li peněžní příjmy mužů a žen v čeledním poměru, nelze podléhat iluzi podpořené výše demonstrovanou skutečností, že příjmy těchto lidí byly jednou provždy dané a nepodléhaly změnám. Nikoli. Existuje řada dokladů svědčících o tom, že každodenní realita byla jiná. Jako příklad mohu uvést mladého muže Josefa Slouhu (slouhu) z třeboňské vsi Horní Slověnice.

       Výdělek Josefa Slouhy (slouhy) z Horních Slověnic v letech 1699–1702

             1699    Josef (20) u Vrchoty v Přesece – 8 1/2 zl., 2 košile, kabát

             1700    Josef (21) u Vrchoty v Přesece – 8 1/2 zl., 2 košile, kabát

             1701    Josef (22) u Vrchoty v Přesece – 10 1/2 zl.

             1702    Josef (23) u Vrchoty v Přesece – 11 zl.

Nemohu přirozeně vyloučit, že nárůst mzdy zhruba o třetinu byl do značné míry způsoben skutečností, že Slouha zřejmě nepotřeboval každý rok dvě nové košile, případně nový kabát. Ač to patrně nelze vyloučit, přece jen v tomto kontextu můžeme předpokládat jistý růst mzdy. Nepřehlížíme ovšem, že Josef sloužil stále u jednoho sedláka. Z tohoto důvodu uvádím ještě jiný příklad, totiž Matěje Králíčka ze Suchdola na Lužnicí.

         Výdělek Matěje Králíčka ze Suchdola n. L. v letech 1698–1702

            1698    Matěj (21) u Váchy v Cepu – 5 zl., 3 košile a plátěné šaty

            1699    Matěj (22) u Váchy v Cepu – 6 zl., 3 košile, plátěné šaty

            1700    Matěj (23) u Floriána v Suchdole – 6 zl., 3 košile, plátěné šaty

            1701    Matěj (24) u Paška v Suchdole – 6 1/2 zl., 3 košile, plátěné šaty

Sotva budeme pochybovat, že o tom, zda čeledín přijme vedle peněz i další komodity, rozhodoval právě on sám.  Chtělo by se skoro na tomto místě vyslovit otázku, zda mladý Králíček nebyl parádivý člověk, když získal během čtyř let tucet košil a čtyři plátěné obleky… Na takovou otázku přirozeně odpověď neznáme, ale lze vyslovit předpoklad, že čeledín získané textilie jednoduše prodával.

Další vývojovou tendenci představovalo kolísání (či výkyvy) roční mzdy, jak prozrazují údaje týkající se Pavla, syna Jana z Kostelce, podruha v Dyníně.

         Plat Pavla z Kostelce, podruha v Dyníně v letech 1698–1702

           1698    Pavel (19) u otčíma – 7 zl.

           1699    Pavel (20) u otčíma – částka neuvedena

           1700    Pavel (21) u otčíma – 7 zl.

           1701    Pavel (22) u Blažka – 7 zl., 3 košile a plátěné šaty

           1702    Pavel (23) u Blažka – 12 zl.

Ve většině případů (nejen zde prezentovaných) nepředstavovaly peníze jedinou a výhradní složku čelední odměny. Šlo patrně o daleko starší tradici, že vedle peněz poskytovali zaměstnavatelé své pracovní síle rovněž další požitky, jež tvořily docela podstatnou složku její roční odměny. Spektrum oděvních součástí bylo docela pestré, počínaje určitým množstvím plátna. Z kontextu plyne, že čtyři lokty plátna odpovídaly přibližně hodnotě půl zlatého. Tak v roce 1698 je u Kateřiny Crhanové z Vitína, jež byla ve službě u sedláka Marka v Ševětíně, uvedeno i toto: „6 1/2 zl. anebo 3 zl., 20 loket plátna a obuv“. Myslím, že naznačená alternativa odhaluje, jakou mohly mít uvedené požitky „in natura“ cenu. V některých případech, zejména tam, kde nejsou specifikované, jsou označeny jako nádavky. 

Velmi rozšířené „plátěné šaty“ představovaly zřejmě ekvivalent dvou zlatých. V roce 1698 dostal například čtyřiatřicetiletý Jiřík Kostela, který sloužil u sedláka Kříchy v Kostelci, roční plat 10 zlatých a 3 košile. V následujícím roce sloužil u jiného sedláka – Piráčka, od kterého přijal jen 8 zlatých, 3 košile, ale navíc plátěné šaty. Dodávám, že v roce 1700 se přesunul do Přeseky, kde nalezl obživu jako čeledín u sedláka Kaláta. Ten mu poskytl 8 zlatých, 3 košile a rovněž plátěné šaty.

V řadě případů, které lze počítat na stovky, se setkáváme jak s plátnem, tak s košilemi a plátěnými šaty; ty představovaly jakousi konvenční součást mzdy. Pak zde byla ještě – spíše ojediněle – skupinka mnohem individuálnějších produktů jako boty, „střevíce s punčochami“, ale objevuje se i klobouk. V roce 1698 se stal čeledínem u měšťanky Tančíkové v Lomnici za „8 zl., 3 košile a klobouk“ dvacetiletý Lukáš Truhlář. Kupodivu o rok později se dostal do služby k lomnickému primasovi Kartákovi a odměna byla stejná, tedy včetně onoho klobouku. Lukáš byl patrně poněkud svérázný mladý muž, neboť v roce 1700, kdy mu bylo dvaadvacet let, je u jeho jména poznámka „toulá se“. V dalším roce pak zmizel dočasně z hledáčku správy panství, aby se v roce 1702 dal naverbovat do vojska.

Kdybychom tedy tuto textilní složku mzdy převedli na peníze, dosáhl by roční plat řady mužů hodnoty deseti zlatých a více. A to je částka, která v rámci Čech té doby nemá obdoby. Neřeknu nic nového, když budu konstatovat, že mzda mužů převyšovala příjmy žen. Přesto převedeme-li celou odměnu na peněžitou sumu či ekvivalent, přibližují se jejich mzdy v některých případech až deseti zlatým.

Velmi specifickou součást zaopatření jednotlivce, převážně v dětském či jinošském věku (je ale doloženo i několik případů, kdy muži či ženě už táhlo na třicítku), představovala položka označovaná v poddanských soupisech dobovým názvem „ze šatů“. Jednalo se podle všech indicií, které poskytují soupisy poddaných, o specifický druh čelední služby, kdy za práci odpovídající věku chlapce či děvčete jim bylo poskytnuto kompletní zaopatření, ale nedostali navíc žádné hotové peníze. Že věk v tomto kontextu nejspíše příliš nerozhodoval, dokládá situace v jedné z největších třeboňských vsí – v Novosedlech nad Nežárkou, kde byl ve sledovaných letech tento „institut“ docela hojně rozšířen.

Odtud také pochází patrně vůbec nejmladší chlapec, devítiletý Pavel Prokeš, který žil v roce 1699 „u Homolky v Ponědraži ze šatů“. Neexistoval ani zvykový úzus, do jakého věku by měli být mladý muž či žena takto zaopatřováni. Ve stejné vsi žil v roce 1698 u svého švagra „ze šatů“ jedenadvacetiletý Bartoloměj Halík, který se ve stejné pozici nacházel ještě jako pětadvacetiletý v roce 1702. Jsou ale i doklady ještě starších jedinců, kteří byli takto zaopatřováni, někteří dokonce po celou dekádu. Proč se nacházeli v tak hojném počtu právě v Novosedlech nad Nežárkou, neumím vysvětlit. Jednalo se o náhodu, nebo nějaký lokální obyčej či praktiku?

Je zřejmé, že věk nejednoho mladého chlapce či děvčete zaopatřených „ze šatů“ byl stejný jako věk jiných jejich vrstevníků, kteří v téže době pracovali již jako čeledíni a děvečky, a to často před patnáctým rokem svého věku. Příkladem velmi časného zaměstnání může být jedenáctiletá Kateřina Kotková ze Žíšova, jejíž ovdovělá matka žila v podruží u jednoho tamního chalupníka. Kateřina v roce 1699 sloužila, stejně jako její dva podstatně starší bratři; dívka byla ve službě v Řípci u sedláka Vojka za 4 zlaté a 16 loket plátna. Poté se vrátila do rodné vsi, kde dva roky sloužila za stejných podmínek u sedláka Šafránka. O důvodech takové rané služby se můžeme pouze dohadovat. Mám za to, že v některých případech se prostě jednalo o existenční nutnost, takže dvanáctiletý či čtrnáctiletý chlapec pracoval jako čeledín za plat.

 

Jaroslav Čechura

 

Text vyjde v autorově knize Neklidné 17. století - jihočeský venkov v proměnách válečného věku. Třeboňsko 1590–1710.