Podrobnosti
Zveřejněno: 9. 4. 2020

 

prsten

Každý člověk si žije svůj život a naplňuje tak osud. Někdy dobře, jindy ne. A ptá se. Co by se koneckonců neptal. 

Co bylo, jak to bylo a co osud? Dá se s ním něco dělat? Nebo nic. Tak to u lidí chodí. Ale co věci. Jak je to u věcí. Že je to bláznivá myšlenka? No možná je. Ale mne to kdysi dávno, co by malého a hubeného kloučka, mne to mnohokrát napadalo. A dost mne to i trápilo. Freuda, by asi lákalo něco úplně jiného - Já. 

Mne ovšem náramně zajímalo, zda mají věci duše? Mají osudy? A pramálo by mě tehdy vzrušovalo, co by asi řekl věhlasný psychoanalytik na mou adresu a mé problémy. Ostatně tehdy jsem o něm neměl ani páru. Myslím, že za vše může Jiří Trnka. Jednak stvořil geniální film "Ruka" a jeho knihy Říkadel mě doslova vtáhly do světa věcí a zázraků a jitřily neúprosně moji již tak velkou představivost. A tak není divu, že po takové přípravě, jsem nikdy nezapochyboval o tom, že i věci mají svůj osud, který si stejně jako my žijí a někdy i užívají. Jenom jsem na to časem jaksi zapomněl.

Ale časy se mění. Sedím v třeboňském archivu, který je v těchto „dnech korona-viru“ takřka prázdný. Mám však společnost. Na stole přede mnou leží prsten. Není to prsten obyčejný. Jak by také v archivu mohl být. Je to prsten pana Petra Voka z Rožmberka. A mně se opět vkrádá na mysl ona dětská myšlenka, jaký osud a duši má, či lépe měla tato nádherná věc. Zlatník by asi řekl:  Vidím kus poctivého zlata, řemeslně dobře zpracovaný, jenž zdobí velice pěkný a drahý safír. A počkejme, je zde i rytina se znakem růže a iniciály majitele. Chcete-li upřesnění, je to prsten pečetní. To by řekl materialista, jimiž zlatníci bezpochyby jsou. 

Jinak ovšem uvidí tento prsten alchymista-esoterik, chcete-li idealista. Duchovním pohledem vnímá především modrý safír. Avšak ani ke zlatu nezůstává lhostejný. Moudrý safír, přináší svému nositeli klid a rovnováhu. Silná vnitřní síla, dokáže očistit i hříšnou duši majitele. Oprostí jej též od iluzí a pomáhá mu v dobrém určovat, s pomocí Boží, i vlastní osud. Ve spojení se zlatem, dokonalost sama.

Nyní je nasnadě, zeptat se, co vidí archivář. Poctivější by asi bylo říci co o prstenu ví. Tedy popravdě řečeno, je toho méně, než co o něm zjistili zlatník a alchymista dohromady. Archivář potvrdí, že je to opravdu pečetní prsten pana Petra Voka z Rožmberka. Svědčí o tom zde vyryté iniciály a také poslední podoba rožmberské znaku, mimo jiné zvěčnělá na několika místech třeboňského zámku. V témže panském sídle je uložen i památný rožmberský archiv, který sem roku 1602 doprovodil z Krumlova věrný rožmberský archivář Václav Březan (asi 1568-asi 1618).

Z uvedeného je patrné, že archivář ví více než o prstenu o jeho majiteli. Ano, je to tak. Díky rožmberském archívu víme, že: "Byl pán Petr Vok postavy spanilé, vyšší nežli pan Vilém, bratr jeho, vzezření libého, způsobů vážných, právě knížecích, promlouvání rozumného, milosrdný, přívětivý. A ač se hněval, však žádnému nelál a nezlořečil, než mírnými slovy domlouval. Pán veselý, šprýmovný, avšak v sešlosti všecken se na pobožnost oddal, rád pobožné knihy četl, slova božího poslouchal. Byl novýh věcí žádostivý a všelijakých umění a kumštů milovný, na něž velký náklad činil. A zvláště kochání a libost jměl v stavění, v čemž s panem bratrem svým se srovnal. Obyčej jeho byl více státi nežli seděti a procházeti se, takže i mladým s pánem setrvati bylo obtížné. Pán velmi udatný, smělý a poněkud opovážlivý v tom, že k divokým šelmám, nedvědům, lvům a koňům, psům směle šel bez strachu.“

 

Můžeme myslím Václavu Březanovi věřit, s Petrem Vokem se denně stýkal a také byl svědkem jeho života v dobách, kdy oba pobývali na Třeboni a před tím na Krumlově. Dodejme pouze, že poslední rožmberský pan vladař spatřil světlo světa 1. října 1539 na Krumlově a na věčnost se odebral 6. listopadu 1611 právě na Třeboni.

Ale myšlenky dříve vyslovené se stále vrací a palčivé otázky zůstávají. Jak to tedy s prstenem Petra Voka, který stále leží na stole přede mnou, je? Věděl Březan, proč nebyl po smrti majitele znehodnocen, jak to kázal tehdejší mrav a právo? Vždyť se mohla tato malá pečeť ve formě prstenu, snadno stát předmětem, kterým se dalo lehce a cokoliv zfalšovat. Ostatně v rodu pánů z Růže by tomu nebylo poprvé, i když tentokrát už pravdu naposled. Kdoví. Je také docela možné, že prsten někdo ukradl ještě před Petrovou smrtí, když „tu Růži“ příbuzní a různí přítelíčkové škubali, jak trpce poznamenal Březan. Věděl-li archivář, nikdy nepověděl. Ale spíše to nikdo nevěděl.

Jisté je, že prsten „přežil“ smrt svého pána a dál „žil“ vlastním životem. Zdá se, že jeho osudy jsou skutečně neskutečné. Podle všeho se k němu dostal pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572-1652). Ano, ten český Ikaros, plachtící dne 23. května 1618 z oken Pražského hradu, jenž se pokládal za dědice slavné tradice pánů z Hradce, ale také pánů z Rožmberka. Snad proto se dostal prsten do slavatovského archivu uloženém do dnešních časů v Jindřichově Hradci. Ležel tam dlouho. Teprve poté, když se stal černínský archivář pan PhDr. Karel Tříska (1904-1995) zastupujícím ředitelem třeboňského archivu (1970-1972), přinesl prý tento prsten sebou do Třeboně, protože tam dle jeho mínění patřil. A tak tomu zůstalo dodnes. Petrův prsten se navrátil tam, kde jej jeho majitel s grácií sobě vlastní nosil.

Dívám se dál na prsten, jenž se koupe ve sluneční záři a zavírám oči. A stejně, jako kdysi ten malý kluk, nechávám svou fantazii letět k výšinám. Už vím, jak to bylo.

Ale jestli dovolíte, nechám si to pro sebe.

 

Psáno na Třeboni 31. března 2020

 

Václav Rameš