Podrobnosti
Zveřejněno: 28. 2. 2022

Rodina Fantlova přišla do Jindřichova Hradce z okolí Písecka během 90. let 19. století. Manželé Adolf a Marie Fantlovi měli čtyři syny, kteří prošli jindřichohradeckým vzdělávacím systémem, dva z bratrů – Josef a Rudolf studovali i na vysokých školách. Zatímco Josef pouze krátký čas na lékařské fakultě, Rudolf svá právnická studia s úspěchem absolvoval až po obdržení titulu doktora obojího práva a na svém akademickém vzdělání a společenském postavení si po celý život podle vzpomínek svého synovce Františka také velmi zakládal.

Spřízněná rodina Fantlova a Kauderova převzala začátkem 20. století zavedenou firmu Emanuel Brabetz a syn včetně domu na dnešním náměstí Míru čp. 161/I. Obchod spolu s otcem vedl nejstarší syn Ota společně se strýcem Adolfem a bratrancem Leonem Kauderovými.

V červenci roku 1919 si do Jindřichova Hradce Ota přivedl svoji novomanželku Hermínu Grögerovou. Ve zdejší synagoze spojili svoji životní cestu a za svědky jejich sňatku byli vybráni strýci snoubenců – Adolf Kauder a Max Gröger.

Do manželství Oty a jeho ženy, podomácku zvané Mimi, se postupně narodili dva synové, v červnu 1920 Rudolf a v dubnu 1924 Pavel.

Díky dobře zachovanému fondu bývalé chlapecké obecné školy můžeme velmi dobře sledovat školní docházku i prospěch obou bratrů. Rudolf chodil do obecné školy v letech 1926–1931. Během podzimu a zimy roku 1926 byl dost nemocný a k jeho zotavení bylo zapotřebí navštívit jižní země s jejich léčivými účinky, v Rudolfově případě zotavit dýchací cesty. Během druhé třídy prodělal příušnice a chřipku a poté se až do pátého ročníku jeho zdravotní stav na školní absenci nepodepsal. Z posledního výkazu máme informaci, že ve svých desíti, či jedenácti letech vážil 31 kg a měřil 137 cm a že po pátém ročníku pokračoval ve studiu na jindřichohradeckém gymnáziu. Mezi jeho spolužáky, kteří jej provázeli od prvního školního dne na obecné škole až do pátého ročníku gymnázia patřil např. pozdější známý herec Zdeněk Kryzánek.

Na gymnáziu patřil Rudolf mezi velmi dobré studenty, ovšem mezi jeho nepříliš oblíbené předměty, soudě pouze na základě hodnocení učitele, zřejmě patřila tělesná výchova a hodiny kreslení. První zápis v třídní knize z listopadu 1934 zmiňuje, že zápis byl učiněn „...pro drzé odmlouvání při kreslení.“ Rudolf tou dobou navštěvoval kvartu a bylo mu 14 let, ideální věk pro názorové výměny s vyučujícím. Svůj „zápisový rejstřík“ rozšířil o dva roky později a za své prohřešky: „… pro rušení vyučování a pro neslušné chování při slavnosti 28/10“(!) byl v obou pololetích hodnocen sníženou známkou z chování a bohatší o udělenou důtku „pro stálé vyrušování vyučování mluvením“.

Školní rok 1936/1937 byl posledním studijním rokem na jindřichohradeckém gymnáziu. Jeho mladší bratr Pavel na gymnáziu strávil pouhé dva roky, ale i on nám v třídním katalogu zanechal stopu pro přestoupení školního řádu, i on si vysloužil za přestupek sníženou známku z chování, a to „…protože jedl při vyučování.“

Během letních prázdnin roku 1937 se celá rodina odstěhovala do Prahy. Ota Fantl dostal nabídku od své švagrové Zdeňky, aby jí pomohl vést její úspěšně zavedený obchod. Rudolf mohl svá středoškolská studia ještě zakončit na jednom z pražských gymnázií, ale jeho mladší bratr byl v roce 1940 z rasových důvodů ze studií vyloučen. Do maturity mu zbývaly pouhé tři ročníky. Školního roku 1942/1943 se již Pavlův spolužák z Jindřichova Hradce Josef Bermann nedožil a Pavlovi samotnému zbývaly necelé dva roky života.

Na podzim roku 1941 se situace židovského obyvatelstva stále více přiostřovala a pražští a brněnští Židé patřili mezi první, kdo museli nastoupit během prosince do transportů směřujících do nově zřízeného ghetta v Terezíně. Rodina Oty Fantla byla povolána do transportu s označením „M“ a vypraveným dne 14. prosince 1941. Tou dobou již v Terezíně pobývala rodina Josefa Fantla, mladšího bratra Oty, která byla deportována z Brna 2. prosince.

Z dochovaných materiálů Památníku Terezín víme, že Rudolf byl ubytován v Magdeburských kasárnách na pokoji č. 159. Zde se domluvil s jedním, či se dvěma chlapci, že se pokusí o útěk z ghetta. Ze seznamu, který čítá 26 jmen mladých mužů se dozvídáme, jakým transportem do Terezína přijeli, odkud pocházeli, kolik jim bylo let a jakého byli vyznání. Dále pak zda se jednalo o muže svobodné, či ženaté, kdy byli uvězněni a případně propuštěni a v neposlední řadě, za jaký přestupek byli vězněni. Mezi důvody se uváděla nedovolená korespondence, nedovolené nákupy, hra v karty a také pokus o útěk. Z pokusu o útěk byl obviněn i Rudolf Fantl, uvězněn 6. ledna 1942 a jeho cesta z vězení vedla rovnou na popraviště.

V počátcích fungování ghetta víme o dvou exemplárních exekucích, které měly dát jasně najevo hned od začátku, jak tvrdě se různá přestoupení budou trestat. K první exekuci došlo 18. ledna 1942 se ztrátou devíti životů mladých mužů a je zaznamenána v deníku tehdy jedenáctileté dívky Helgy takto: „…nemohu ani psát, jak se mi chvěje ruka, když na to jen pomyslím. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že je vůbec dnes, ve 20. století, něco takového možné. Ráno nám nařídili zavřít všechny okna. Něco se již tušilo. Věděly jsme, že za Ústeckými kasárnami postavili šibenici. Kolem deváté hodiny jsme viděly (zavřenými okny je také vidět) vcházet do Ústeckých kasáren malou skupinu. Vpředu i vzadu SS, uprostřed devět mladých chlapců s lopatami na ramenou – aby si mohli vykopat hroby! Devět odsouzenců k smrti. Co provedli ti hoši tak hrozného, že je tak krutě odsoudili? Dvacetiletí, snad ještě mladší, podali svým matkám o sobě zprávu. Že psali načerno? Jak jinak měli psát, když styk s domovem je zakázán? Proto je popravili. Proč by to nemohlo být možné? V dnešní době není nic nemožné…“.

Ke druhé exekuci došlo 26. února 1942 se ztrátou sedmi životů a mezi oběšenými byl i Rudolf Fantl ve svých nedožitých 22 letech. Ze tří chlapců z pokoje „MK 159“ byli dva oběšeni a jeden za nedovolenou korespondenci propuštěn v dubnu téhož roku, aby o dva dny později mohl nastoupit do transportu směřujícího do ghetta ve Varšavě.

Terezínské ghetto se intenzivně plnilo až do roku 1944, kdy se na červen ohlásila návštěva delegace Mezinárodního červeného kříže. Před návštěvou se musely provést důležité změny ve vzhledu, ale i počtu obyvatel ghetta. Během května bylo posláno transporty do Osvětimi okolo sedmi tisíc lidí. Mezi deportovanými byl Pavel Fantl a spolu s ním např. i rodina jedné z bývalých jindřichohradeckých spolužaček Rudolfa.

Manželé Ota a Hermína Fantlovi zůstali v Terezíně až do říjnových hromadných transportů, na svou cestu do Osvětimi odjížděli nejen bez svých synů, ale i každý sám. 

Letos od smrti Rudolfa Fantla uplyne již osmdesát let a v Jindřichově Hradci budou položeny další tzv. kameny zmizelých připomínající zmařené životy jedné rodiny.

Marta Leblová