Podrobnosti
Zveřejněno: 3. 8. 2021

dopis

Rodinný archiv orlické větve Schwarzenbergů uložený ve Státním oblastním archivu v Třeboni je plný osobních písemností jednotlivých členů rodu, které umožňují nahlédnout do jejich soukromí a rodinných vztahů. K badatelsky nejnavštěvovanějším pramenům z tohoto fondu patří deníky mladého Karla VI. ze Schwarzenbergu (1911–1986), nicméně i pozůstalost jeho otce Karla V. a matky Eleonory přezdívané Lory stojí za pozornost – například jejich předmanželská korespondence.[1]

Karel V. ze Schwarzenbergu (1886–1914) a jeho sestřenice Eleonora Clam-Gallasová (1887–1967) se zasnoubili v květnu roku 1908 a o dva roky později, 5. února 1910, byli ve Vídni oddáni. Před svatbou žila Eleonora střídavě na zámku ve Frýdlantu, kde se narodila, a částečně v Clam-Gallasově paláci ve Vídni. Navštěvovala také venkovská rodinná sídla, jako například zámek Pohled nedaleko Havlíčkova Brodu či Grabštejn (Grafenstein) poblíž Frýdlantu. Karel v té době pobýval nejčastěji na Orlíku a v Praze, kde studoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě a roku 1910 dosáhl doktorského titulu.

V rodinném archivu Schwarzenbergů je uložena jejich předmanželská korespondence z let 1908–1910, která čítá 421 dopisů.[2] Po Karlově předčasné smrti je sama vdova Eleonora chronologicky uspořádala a vzájemně propojila tak, aby po dopisu následovala odpověď na něj. Korespondence dokládá, jak si snoubenci byli v mnoha ohledech coby nobilitovaní podobní a jaký láskyplný vztah mezi s sebou měli. Karel byl v psaních oproti Eleonoře trochu zdrženlivější. Svou nastávající oslovoval nejčastěji „My darling“, ona jeho zase „Dear old Ring“. Lory se však nebála užívat i osobnější fráze typu „Liebes braves Tierchen“ nebo „You dearest of all scolding pigs“ a psaní často ukončovala podpisem „Tvé Kotě“.

Eleonořiným mateřským jazykem byla němčina. Mladý pár v dopisech, v nichž jeden druhému obvykle popisoval náplň svých dnů, nejčastěji využíval angličtinu kombinovanou s němčinou; ojediněle psali i francouzsky. Nicméně Karel, ovlivněn politickým působením a vlasteneckým smýšlením svého otce Karla IV. ze Schwarzenbergu, strýce Bedřicha a děda Karla III., nedokázal skrýt své neutuchající přání, aby se jeho budoucí manželka naučila česky. 28. července 1908 jí napsal: „Doufám, že se v Pohledu trochu naučila česky! Ničím by mi nemohla udělati větší radosti.“ Eleonora svého snoubence ujišťovala, že se češtinu pilně učí, ale příliš jí to nešlo. Chtěla však Karla potěšit a tak zkusila na přelomu července a srpna 1908 napsat pár dopisů převážně v českém jazyce. Nadšený Karel je opravil, případně vysvětlil gramatiku, a poslal zpět s podpisem „profesor Tlučhuba“ (viz obrazová příloha). V později datovaných dopisech Eleonořiny pokusy o české vyjadřování slábly. Je však známo, že během svého života si tento jazyk nakonec osvojila.

„Začala se učit česky, až když se zasnoubila s princem Schwarzenbergem. Nejdřív jí čeština dělala potíže. Pak už mluvila hezky. V kritických dobách před Mnichovem a zvláště za okupace byla horlivější Češkou než leckteří vlastenci. Těsně před smrtí (zemřela v exilu ve Vídni 31. května 1967), když už byla duší na onom světě, začal na ni syn Karel mluvit česky. A ona mu odpovídala – z hlubokého bezvědomí – krásnou češtinou.“[3] Tomu jistě napomohlo nejen krátké manželské soužití s Karlem, který po smrti otce roku 1913 zavedl na svých panstvích češtinu jako výlučný úřední jazyk, ale i její druhý sňatek. Sedm let po úmrtí Karla na srbské frontě roku 1914 se Eleonora znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal opět český vlastenec Zdenko Radslav Kinský (1896–1975).

 

Anna Fišerová

 

[1] K životu Karla V. ze Schwarzenbergu více BEZECNÝ, Zdeněk. Karel V. ze Schwarzenberku. Životní styl šlechtice přelomu 19. a 20. století, Opera Historica 4, 1995, s. 281–295.

[2] Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv Schwarzenbergů, Orlík nad Vltavou 1539–1948 (1969), inv. č. 1700, sign. IV-a-3/1–3, kart. č. 379–381.

[3] ŠKUTINA, Vladimír. Český šlechtic František Schwarzenberg, 2011, s. 38; RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských, s. l., s. n., s. 112.