Podrobnosti
Zveřejněno: 15. 2. 2021

Vlasta Kálalová se narodila v Bernarticích na Písecku dne 26. října 1896. Byla prostředním ze tří dětí v rodině Jana Václava Kálala, učitele a uznávaného odborníka na chov králíků v Rakousku-Uhersku. Fasádu kálalovského domu tematicky zdobily plastiky králíků a zelných hlávek.

Po maturitě na reálném dívčím gymnáziu v pražských Vinohradech byla Vlasta přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu zaměřenému na chirurgii. Vzhledem k obrovskému jazykovému nadání (v 17 letech uměla již sedm jazyků) se zároveň zapsala ke studiu arabštiny a perštiny na filozofické fakultě. Oba náročné obory dokončila v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Měla zájem o exotickou parazitologii a reagovala na výzvu, že by některá z československých univerzit měla mít výzkumné středisko nakažlivých exotických chorob (důvodem byla obava, že by cizinci ze vzdálených zemí tyto nemoci mohli zavléct do Československa). Přestože byla odrazována rodinou i okolím, že pro ženu se taková záležitost nehodí, jejím cílem se stalo založení pracoviště pro výzkum exotických chorob v Damašku nebo Bagdádu pro jejich vhodné klima. Předplatila si i turecký lékařský časopis, aby si osvojila odborné názvosloví a poznala místní lékařské kapacity, v nejvyšších letních teplotách podnikala náročné túry, aby si její tělo zvyklo na jiné podnebí.

V letech 1922–1923 pracovala v nemocnici v Lounech a na chirurgické klinice v Brně, snažila se sehnat finanční prostředky pro svoji cestu. Díky seznámení s Alicí Masarykovou přes Československý červený kříž se na podzim 1923 setkala v Lánech s prezidentem Masarykem, který jí poskytl půjčku ve výši 244.000 korun. Hned v roce 1924 Vlasta odcestovala na Blízký Východ – s plánovanou roční zastávkou v Istanbulu, kde si na místní lékařské fakultě a klinice doplňovala znalosti a praxi v oborech bakteriologie, gynekologie a porodnictví. Po náročné korespondenci s bagdádskými úřady nakonec v březnu 1925 odjela z Istanbulu vlakem do syrského Aleppa. Odtud do Bagdádu už byla cesta možná jen autem nebo na velbloudu. V muslimském světě nebylo možné, aby jako žena-lékařka pracovala přímo v nemocnici, takže Vlasta musela zariskovat a otevřít si soukromou praxi v Bagdádu, ve starém kamenném domě. Informace o mladé šikovné lékařce se rychle šířila a doktorka neměla o pacienty nouzi. Zanedlouho mohla kliniku vybavit pooperační lůžkovou částí pro 20 pacientů. Zaměřovala se především na ženy v zemi, kde kulturní tradice přikazovala volit smrt před vyšetřením od cizího muže, což bylo považováno automaticky za zneuctění. Jedním z prvních pacientů byl však chlapec, kterého kopl kůň do obličeje a Vlasta mu udělala plastiku. Jeho otec, obchodník, potom o případu a zázračné léčbě vyprávěl, kudy chodil. Klinika prosperovala, za první tři roky dokázala Vlasta splatit půjčku od prezidenta Masaryka. Kromě lékařské praxe se věnovala i hlavní myšlence pobytu v Bagdádu, tedy studiu tropických infekčních chorob a možnostem jejich prevence. Ve volných chvílích v přírodě sbírala v Bagdádu hmyz pro Národní muzeum, podařilo se jí shromáždit a do Prahy odeslat více než 30.000 exemplářů. Jeden brouček z čeledi krascovitých byl po doktorce dokonce pojmenován: Anthaxia kalalae.

V roce 1927 se Vlasta Kálalová v Bagdádu vdala. Jejím manželem se stal Ital Giorgio Silvio di Lotti, úředník státní správy, který rok předtím ovdověl. Vlasta sňatkem vyvdala ještě dvacetiletého syna, který se však s rodinou dál nestýkal. Vlasta svému muži říkala výhradně Jiří a podmínkou svatby bylo, aby se naučil česky. V srpnu 1928 se manželům v Bagdádu narodil syn Radbor di Lotti, o tři roky později dcera Drahomíra Lydia. V roce 1932 rodina opustila nadobro Irák a odstěhovala se do Československa, do Bernartic. Hlavním důvodem odjezdu bylo vážné Vlastino onemocnění, tropická horečka dengue, kterou přenášejí komáři. Vlasta byla několik měsíců v Bagdádu upoutána na lůžko a v Bernarticích se z nemoci zotavovala ještě několik let. Bagdádské úřady však stejně v roce 1932 Vlastě neprodloužily lékařskou licenci a její československá klinika byla po sedmi letech činnosti uzavřena. V roce 1939 si ve svém rodném domě otevřela lékařskou praxi, kterou provozovala po celou 2. světovou válku. Jiří di Lotti získal československé občanství, děti navštěvovaly bernartickou školu.

Rodinu však čekal tragický osud. Dne 8. května 1945 došlo v Bernarticích k ozbrojenému konfliktu mezi ustupujícími příslušníky německé armády a místními civilisty. Vojáci vnikli do domu rodiny di Lotti a stříleli po všech, kteří se snažili ukrýt v zahradě. Vlasta jako jediná masakr přežila, protože ji vojáci považovali za mrtvou. Zemřel Jiří, obě děti i jejich služebná, v Bernarticích bylo zabito dalších 12 civilistů.

Vlasta Kálalová di Lotti do konce života bydlela především v Bernarticích. V letech 1946 až 1947 cestovala po Americe a Norsku, všude měla známé. Koncem roku 1947 se přestěhovala do Prahy, aby mohla pracovat na chirurgické klinice. V roce 1950 onemocněla záškrtem a po vyléčení se vrátila zpět do Bernartic, už jako důchodkyně. Koncem 50. let navštívila Sovětský svaz. Do Bagdádu už se nikdy nepodívala. Vlasta uměla minimálně 14 cizích řečí – angličtinu, francouzštinu, němčinu, italštinu, španělštinu, ruštinu, norštinu, dánštinu, islandštinu, řečtinu, arabštinu, turečtinu, gruzínštinu, tádžičtinu. Zájemce o studium ve svém domě v Bernarticích doučovala latinu, ruštinu, italštinu a angličtinu.

Zemřela v písecké nemocnici dne 15. února 1971 ve věku 74 let a téměř v zapomnění, nyní si od tohoto dne připomínáme 50. výročí. V roce 1992 byla in memoriam vyznamenána Řádem T. G. Masaryka. Vlasta Kálalová Di Lotti leží spolu se svými nejbližšími na bernartickém hřbitově. Její rodný dům s králíky na fasádě sloužil jako jesle, v současné době je v něm umístěná knihovna městyse Bernartice, kulturní středisko a pamětní síň věnovaná významným rodákům. Na budovu byla roku 1991 instalována pamětní deska. Osudy Vlasty Kálalové beletristicky zpracovala spisovatelka Ilona Borská především na základě rozhovorů s pamětníky. Román s názvem „Doktorka z domu Trubačů“ vyšel poprvé v roce 1978, od té doby se dočkal deseti vydání a opravdu stojí za přečtení. Osobní pozůstalost doktorky Kálalové je uložena ve Státním okresním archivu Písek.

 

Lucie Buršíková