Podrobnosti
Zveřejněno: 14. 4. 2020

 historica

V současné době sužuje svět pandemie koronaviru. Česká republika přijala celou řadu radikálních opatření, která by měla tuto virovou nákazu postupně dostat pod kontrolu. Situace není lehká, ale není to poprvé a bohužel zřejmě ani naposledy, kdy se lidstvo musí s něčím podobným vypořádat a přijmout následky. Mor, nebo také „černá smrt“, patřil k největším zabijákům minulých staletí a stejně jako my dnes, i naši předci hledali způsoby, jak se chránit a zabránit šíření onemocnění. Cenný archivní soubor Historica Třeboň obsahuje celou řadu svědectví o průběhu morových epidemií v období raného novověku v Čechách i v jiných evropských státech. Může nám tak přiblížit jak se společnost v těchto tíživých situacích chovala a jak se bránila proti nepříteli, kterým nebyl člověk a o to větší zjevně vzbuzoval strach.

Lidé v té době vnímali mor jako boží trest za páchané hříchy. Tak to nazývá i Linhart z Hrádku v dopise z roku 1520 adresovaném Kryštofu ze Švamberka „… a taky bych rád viděl, aby tato rána od Boha na nás puštěna mohla od milého Boha zastavena býti“. Když někde epidemie vypukla, šlechtici a zámožní lidé z okolí prchali ze svých stávajících sídel ve snaze vyhnout se ohniskům nákazy. Pokud bylo třeba, vzájemně si poskytovali azyl a informovali se o průběhu a výskytu moru v různých oblastech. Diplomatické cesty, zemské sněmy, soudy a další události se musely posunout, případně zrušit. Vrchnost a města se snažila učinit všechna potřebná opatření, aby se nákaza v jejich kraji nešířila (rušení jarmarků, desinfekce ovzduší očistnými ohni, karanténa) a již nakaženým pomoci. Například při morové epidemii roku 1562 Jindřich starší ze Švamberka (1508–1574) vyhověl žádosti píseckých měšťanů a nakaženým poslal o 6 věder vína. O víno ho rovněž prosil farář v Miroticích, kde si nemoc vyžádala mnoho obětí. O pozitivních účincích bílého vína a bylinek v něm namočených se zmiňuje také Jan Černý ve svém pojednání Krátký vejpis o nemocech morních.

Urození žádali duchovenstvo, lékaře i jiné šlechtice o rady a recepty proti moru. Petr z Rožmberka (1489–1545) se v dopise z roku 1521 zmiňuje o jistém zeleném prachu dostupném v apotéce v Českých Budějovicích, který by měl proti této nemoci fungovat. Medicínské rady z 16. století mohou dnes působit trochu úsměvně, nicméně vycházely z pozorování a zkušeností několika generací lékařů a ranhojičů. Všechny rady, jak se nenakazit a pokusy, jak vyléčit již nemocné byly zajisté dobovou společností nadmíru vítané. Roku 1542 poslal jistý lékař, Mistr Voldřich, léky a návody na léčení moru Jindřichu staršímu ze Švamberka. „… Také vaší milosti posílám lektvar, který mnohým lidem prospívá, který tehdy požívati máte, aneb jiným dáti, když by se na vás řítily nějaké těžkosti, jakožto bolení hlavy a nebo nějaké bodání, kterážto znamení jsou morního nakažení. A takto ho račte přijímati – kdo by byl starší dvaceti let, tomu ho tak mnoho vezměte, co by půl druhého zlatého uherského vážilo, kdo by pak níže dvaceti let, tomu co zlatý uherský váží. A to v bílém víně ať se ještě rozpustí, a potom když by přijal, ať se ještě v šatech na loži za dvě neb za tři hodiny vypotí, stíraje pot čistými šaty bílými. A také než by se vypotil, aby nespal.

Rad existovalo mnoho. Například Martin Řepanský ve své Knížce o moru doporučuje pít nápoj z vlastní moči, který prý dotyčného dokonale chrání před nákazou. Mistr Voldřich poslal Jindřichovi jinou tekutinu, která by jej měla ochránit. Její složení však v dopise nijak nespecifikuje. „Též tak posílám vaší milosti aquam vitae, kterou byste sobě chřípí pomazali, prvně nežli byste z domu ráčili vyjíti, kdyby jaká potřeba to byla, neb také odhání zlé povětří.“ Tekutinu zvanou aqua vitae doporučoval Jindřichovi i kanovník pražského kostela Mistr Mikuláš.

Když už člověk onemocněl, bylo potřeba udělat vše pro to, aby nakažený ten „jed“ z těla vyloučil. Kromě pouštění žilou se doporučovalo hlavně již zmíněné pocení, které opakovaně radí i Mistr Voldřich. „Dále vaší milosti posílám oleje k této potřebě – kdyby někdo měl morní bolest aneb pryskýř, aby tím olejem po pocení v šesti hodinách (a opět též v šesti hodinách vždycky tak) pulsy na obou rukách sobě mazal, i také okolo těch bolestí, neb se tak ten jed ven táhne, i také tu bolest“. Lékař však nabízí Švamberkovi i jiné návody, jak nemocné léčit za pomoci běžně dostupných surovin. „Dále kdyby se někomu bolest morní vyvrhla, tehdy hned račte flastr udělati a to takto – vezměte cibuli velikou a svršek z ní zřežte, potom prostředek co by vlašský ořech mohl tam vjíti vykrojte a do něho driáku dobrého vložte a tím svrškem přikryjte. A tak do koudele obviňte a v horkém popelu upečte. A když by se upekla, oblupte a v moždíři račte rozkázati stlouci dobře. A potom na šátky flastry dělejte. I na bolest přikládejte. Když by ten flastr uschl, hned jim račte přiložiti, neb tak jed se ven táhne.“

Strach z moru byl všudypřítomný. Pokud šel lékař k nemocnému, zatajoval při rychlém vyšetření dech, potíral se octem, vykuřoval místnosti a prováděl celou řadu dalších opatření, aby se nenakazil. Autor tohoto dopisu sám uvádí, že „v tyto nebezpečné časy“ neléčí a ani nechodí k nemocným. Pouze poskytuje rady těm, kteří k němu sami přijdou. I proto se v těchto dobách najímali takzvaní moroví lékaři, kteří byli za léčení nemocných od města placeni. Obvykle se však nejednalo o uznávané a zkušené lékaře, naopak. Šlo spíše o druhořadé felčary. Charakteristickým znakem morových lékařů se později stal jejich oděv, navržený francouzským lékařem Charlesem de Lorme roku 1619, tvořený dlouhým pláštěm, kloboukem, rukavicemi z voskované kůže a maskou s prodlouženým zobákem. Do něho se vkládaly různé olejíčky a bylinky, jež tlumily odporný zápach linoucí se z nakažených. Maska připomínala ptačí zobák, jelikož ptáci se považovali za přenašeče onemocnění. Nezbytnou součástí vybavení těchto „léčitelů“ byla také takzvaná Heraldova hůlka používaná k vyšetření pacientů.

Na stránkách třeboňského Digiarchivu existuje přístupový bod mor (nemoc), který zájemce o studium navede na řadu zajímavých archiválií dotýkajících se této problematiky. Badatelé zde najdou písemnosti ze sbírky Historica Třeboň a inventární záznamy odkazující na morovou tematiku z dalších jihočeských archivních fondů a sbírek.

Mgr. Anna Fišerová