listina

SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, listina č. 2.

 

Před čtyřmi sty lety získali Buquoyové panství v Čechách. Rod pochází ze severofrancouzského hrabství Artois. Původ odvozuje od svobodných pánů z Longuevalu (11. století) a genealogicky navazuje na barony z Vaux (Vaulx), jejichž majetek zdědil v roce 1458. V letech 1567 a 1580 zakoupil panství Grand Bucquoy a Petit Bucquoy. Roku 1580 získal španělský hraběcí titul a začal se psát jako „Buquoy“ (pro rakouské země potvrzen 1703). Listinou ze 6. 2. 1620 získali Buquoyové majetek v Čechách, v roce 1627 inkolát. Na přelomu 16. a 17. století nosili dva členové rodu španělský knížecí titul. V roce 1945 musel rod opustit Československo a jeho členové žijí v Německu.

Mezi badatelsky nejatraktivnější listiny z rodinného archivu patří právě ta z února 1620, jíž císař Ferdinand II. postoupil hraběti Karlu Bonaventurovi z Buquoy (1571–1621) panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice a statky Žumberk a Cuknštejn. Digitální reprodukci listiny poskytoval archiv v poslední době například Francouzskému velvyslanectví v Praze, které výstavou v Buquoyském paláci oslavilo sto let od zřízení svého zastupitelského úřadu v Československu, a návštěvníci některých památek mohou listinu nalézt i v popularizační práci Blanky Rozkošné Po stopách rodu Buquoyů, kterou letos vydal Jihočeský kraj.

Michal Morawetz

kostel

Když půjdete vycházkou z města Jindřichova Hradce Mertovými sady směrem k letišti, nemůžete cestou minout malý kostelík sv. Jakuba. V letošním roce uplynulo 160 let od jeho slavnostního vysvěcení. Malebný kostelík uprostřed zeleně nechal v letech 1855–1860 vystavět tehdejší majitel jindřichohradeckého panství Eugen Czernin hrabě z Chudenic. Jeho historie je však mnohem starší.

Původně na tomto místě stávala pozorovací tvrz. Když přestala sloužit svému účelu a zpustla, byl na jejím místě postaven malý poutní kostelík. Kdy přesně bohužel nevíme, z pramenů však lze odvodit, že někdy před rokem 1518. Toho roku zde totiž byla na základě papežského breve, vydaného 5. června 1518 papežem Lvem X., povolena a následně zřízena křížová cesta vedoucí od města ke kostelu. Měla tehdy jedenáct zastavení, přičemž poslední, Boží hrob, bylo v kapli kostela sv. Jakuba. Není tajemstvím, že tato křížová cesta patří k nejstarším venkovním křížovým cestám v České republice.

Další informace k historii kostela máme až z roku 1605. Tehdy nechala zchátralý kostel s křížovou cestou obnovit Marie Maximiliana hraběnka z Hohenzollern-Sigmaringen, vdova po Jáchymu Oldřichovi z Hradce. Kostel tehdy tvořil pětiboké presbyterium, přikryté žebrovitou klenbou, osvětlené čtyřmi jednoduchými okny. O něco širší loď měla jedno hrotité okno v severní stěně a dvě okna ve stěně protilehlé. Zde byl zároveň vchod s jednoduchým gotickým obložením. Nad rozhraním presbyteria a lodi byla čtyřhranná dřevěná věžička s cibulovou střechou. Ve věži byl zavěšen zvon se znaky pánů z Hradce a hrabat z Hohenzollernu. K průčelní zdi kostela přiléhala dřevěná kaplička s kruhovými okny v bočních stěnách. Křížová klenba ležela na čtyřech žulových toskánských sloupech. Kostelík měl hlavní oltář s deskou z červeného mramoru a dva boční oltáře. Jak se dozvídáme v jedné z listin, nalezených v báni kostela, od roku 1608 se zde dle ustanovení hraběnky Marie Maximiliany konaly sedmkrát ročně pravidelné bohoslužby. Byly zde slouženy až do roku 1777.

V důsledku církevních reforem Josefa II. přestal sloužit svému účelu. Zvon z věže byl převezen do kostela v Horní Pěně, o oltář požádala roku 1808 obec Kačlehy pro místní kapli. V 19. století kostel krátce sloužil hradecké posádce jako skladiště střelného prachu. Zchátralý kostel hrozil svým zřícením a poutníci jeho stav kritizovali a domáhali se nápravy.

V roce 1854 nechal Eugen Czernin, ve snaze zakrýt nevzhlednou stavbu, okolí kostela zalesnit. Provedením pověřil nadlesního Jiřího Wachtela, jenž se svého úkolu zhostil více než dobře. Protože Czernin slyšel na jeho práci samá slova uznání, při nejbližší návštěvě Jindřichova Hradce vedly jeho kroky na svatojakubské návrší. Výsledek ho příjemně překvapil a snad právě proto se rozhodl, že na místě zchátralého kostela vystaví kostel nový a vybuduje zde důstojnou rodinnou hrobku. Přípravou plánů pověřil architekta Bedřicha Stacheho, samotnou stavbu měl provést stavitel Jan Kocáb. S datem 21. května 1855 si Eugen ve svém deníku poznamenal, že mu Stache přinesl první náčrty a na jaře roku následujícího výstavba kostela začala. Czernin se při každé své cestě do Jindřichova Hradce neváhal o jejich postupu osobně přesvědčit. O čtyři roky později byl kostel dokončen a 10. června 1860 slavnostně vysvěcen českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Stavba byla vskutku impozantní. Hotový kostel tvořila chrámová loď dlouhá 11,5 m, široká 6,15 m a užší pětiboké presbyterium dlouhé 3,5 m a široké 2,6 m. Do hlavní lodi se vstupovalo v průčelí pod věží chodbičkou dlouhou 2,8 m a širokou 3,5 m. V tympanonu nad vchodem byl umístěn reliéf „Ukřižovaný s P. Marií a sv. Janem“ od Františka Miliavského. Hlavní gotický oltář z lipového dřeva zhotovil podle nákresu Bedřicha Stacheho vídeňský řezbář a umělecký truhlář Franz Schönthaler. Pod obrazem na hlavním oltáři je podepsán malíř Karl Schellein. Zlacení provedl pozlacovač Griller. Autorem bočních oltářů – sv. Jakuba a sv. Evžena, je chudenický umělecký truhlář Johann Wolf, oltářní obrazy jsou z dílny Petra Maixnera. Na konzolách při triumfálním oblouku byly osazeny sochy Krista a Panny Marie od vídeňského sochaře Josefa Parschalka. Vitráže v oknech vytvořil vídeňský malíř skla Karl Geyling. Ve věži kostela byly zavěšeny zvony z dílny Vojtěcha Pernera, zvonaře v Českých Budějovicích. V hrobce pod kostelem byl instalován kamenný oltář, zhotovený podle návrhu Jana Kocába.

Ani po smrti zakladatele hrobky neponechali jeho nástupci kostel s hrobkou svému osudu. I nadále byl rodinou zvelebován a udržován. Pravidelně zde byly slouženy mše dle nadání hraběnky Hohenzollern-Sigmaringen a dle přání Eugena Czernina. V roce 1945 přešel kostel s rodinnou hrobkou do vlastnictví státu a byl přidělen do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Od 3. května 1958 je objekt památkově chráněn.

Bohužel ani památková ochrana nezabránila tomu, aby byl kostel několikrát vykraden. K prvnímu vloupání došlo v roce 1968. Tehdy nenávratně zmizely veškeré obrazy, sochy a cenné předměty, zbyla pouze torza dřevěných oltářů. Při následných nezvaných návštěvách v roce 1990 a 1997 bylo dílo zkázy zcela dokonáno. Tehdy již nezůstaly ušetřeny ani ostatky zemřelých, uložené v kryptě pod podlahou kostela. Rakve byly vypáčeny, poničeny a jejich obsah rozptýlen v kostele i jeho okolí. Ušetřen nezůstal ze sedmnácti zde pohřbených příslušníků rodiny Czerninů vůbec nikdo. V červnu roku 1997 byly ostatky pietně uloženy do země před kostelem a na stěně kostela umístěna deska se jmény zde pohřbených.

V současnosti je kostel sv. Jakuba po několika nejnutnějších udržovacích opravách provedených v minulých letech. Nezasklená okna jsou zajištěna kovovými sítěmi. V interiéru zůstala zachována pouze torza dřevěných oltářů, jsou zde i dřevěné kostelní lavice. V kryptě jsou uložena zbylá torza kdysi nádherných cínových rakví. První vlaštovkou k jeho šťastnější budoucnosti je letošní nová expozice, která příchozí seznámí s jeho bohatou historií, tehdejší krásou interiéru a představí zde odpočívající členy rodiny Czerninů.

 

Hana Pelcová

 

z dějin Vitorazska

Před 100 lety bylo k Československu připojeno 13 obcí z dolnorakouského Waldviertelu. Pro oblast se v našem prostředí zažil název Vitorazsko, který odkazuje na jedno z center oblasti, rakouskou Weitru, česky nazývanou Vitoraz. O česky mluvící obyvatele na území se slovansky znějícími názvy sídel jevili od 19. století zájem dějepisci a etnografové. Vysvětlení slovanského vlivu v pohraničí bylo od počátku 17. století dáváno do souvislosti s domnělým založením hradu ve Weitře Vítkovci a o pár desítek let později s držbou hradu slovanským knížetem. Omyly barokního dějepisectví byly v odborné literatuře odmítnuty teprve po polovině 20. století a mezitím sehrály významnou dějinnou úlohu.

V době národnostního soupeření od poslední čtvrtiny 19. století se odehrával na stránkách vlasteneckých periodik, národnostních spolků i v politických kruzích souboj o Vitorazsko. Čeští politici a národní agitátoři pokládali nejasně vymezenou oblast v Dolních Rakousích za „odpradávna“ slovanské území, které je obydleno Čechy odolávajícími germanizaci. Po první světové válce mělo Československo zájem o strategicky významný železniční uzel u rakouského Gmündu a podařilo se mu na Pařížské mírové konferenci domluvit posunutí státní hranice od Suchdola nad Lužnicí až právě ke Gmündu. Historické argumenty o někdejší držbě oblasti příslušníky slovanských kmenů a posléze českými panovníky měly podpořit československé nároky na část dolnorakouského území. Saintgermainská mírová smlouva z 10. září 1919 rozhodla o připojení nádraží u Gmündu a obcí severně od něj k Československé republice a 31. července 1920 ke změně státních hranic skutečně došlo.

Státní oblastní archiv v Třeboni právě připravuje ve spolupráci s Domem Štěpánka Netolického výstavu, která připomene vývoj zájmu o Vitorazsko, průběh jeho připojení k Československu a snahy o začlenění obyvatel do nové vlasti. Výstavu si budou moci návštěvníci prohlédnout od 4. října 2020 do 3. ledna 2021 v Domě Štěpánka Netolického v Třeboni.

 

Michal Morawetz

 

listina

SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Orlík nad Vltavou, sign. 3K beta 5, inv. č. 8.

Nejstarší zmínka o existenci panského sídla v Jindřichově Hradci se nachází v listině z roku 1220, v níž Vítek mladší z Prčice, někdy též z Blankenberka († asi 1236) prodal premonstrátskému klášteru v Milevsku ves Kojetín se vším příslušenstvím, kterou dříve držel jeho otec Vítek († 1194). Seznam svědků majetkové transakce představuje zajímavý výčet bratrů, synů i vnuků vydavatele listiny. Důležité místo mezi nimi zaujímal jeho bratr Jindřich, označený přídomkem „de Novo castro“, tedy „z Nového hradu“. Přízvisko dokládá, že někdy před tímto datem se Jindřich stal majitelem bývalého přemyslovského knížecího hradiště, zaujímajícího rozlohu dnešního jindřichohradeckého hradu a zámku. Není přitom jasné, zda ho nějakou formou držel již Jindřichův otec, který po roce 1184 začal majetkově pronikat do jižních částí Čech, nebo ho získal až Jindřich. V tom případě by šlo patrně o výsluhu udělenou knížetem a později králem Přemyslem Otakarem I. († 1230), na jehož dvoře Jindřich zaujal vysoké úřady a účastnil se i důležitých politických jednání. Přes uvedenou nejasnost je právě Jindřich prvním písemně doloženým majitelem Jindřichova Hradce, jehož mužští potomci drželi tamní sídlo, město i panství až do roku 1604.  

Latinsky psaná pergamenová listina z roku 1220 je jedinečná také díky přivěšené pečeti. Vůbec poprvé je na ní vyobrazena pětilistá růže, symbol Rožmberků. Vzácná archiválie je uložena ve fondu Velkostatek Orlík nad Vltavou, který se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Třeboňský archiv se tak stal partnerem oslav, při nichž si Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec v letošním roce připomíná osm set let od první písemné zmínky. K oslavám významně přispělo jindřichohradecké oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni. Ze svých slavatovských a černínských fondů do zámeckých expozic zapůjčilo unikátní trojrozměrné předměty spojené s osobnostmi šlechtických majitelů zámeckého sídla. Jde o středověký dřevěný kříž z Palestiny, jelenicové rukavičky Františky Slavatové z Meggau z poloviny 17. století či impozantní cestovní klobouk posledního mužského člena rodu Slavatů Karla Felixe. Všechny zapůjčené předměty prošly odborným restaurátorským ošetřením v oddělení ochrany a péče o Národní archivní dědictví.

Markéta Hrdličková

 

 

 

věž kostela

Návrhy na úpravu věže kostela Povýšení sv. Kříže ve Veselí nad Lužnicí od architekta Martinelliho z roku 1729 (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Velkostatek Třeboň, IA 3K alfa 45b).

 

První zmínka o Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1259, kdy je Veselí nad Lužnicí připomínáno jako ves Voka z Rožmberka. Na přelomu 13. a 14. století přešlo Veselí, tehdy již pravděpodobně jako městečko, do majetku králů. Základ právního postavení Veselí nad Lužnicí udělil císař Karel IV. listinou z 2. června 1362, jejíž vydání ve svém důsledku znamenalo povýšení Veselí nad Lužnicí na město. Na přelomu 14. a 15. století bylo Veselí zastavováno různým českým pánům, až bylo nakonec zastaveno Rožmberkům. Od kdy drželi Rožmberkové Veselí dědičně, nevíme, ale faktem je, že v 15. století již s městem disponovali jako se svým dědičným zbožím. Tato skutečnost byla již pouze formálně potvrzena roku 1491 dědičným zápisem krále Vladislava Jagellonského. Od 15. století bylo Veselí pevnou součástí rožmberského dominia (velkostatek Třeboň) a sdílelo s ním jeho další osudy.

Mapa Horního Saska z roku 1734

Mapa Horního Saska z roku 1734. SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Sbírka map správy buquoyských statků, mapa č. 140.

Karanténa a přeshraniční provoz v 18. století

Jednou z oblastí, která v posledních týdnech doznala proti dřívějšku velkých změn, je omezená možnost překračování hranic – byť v historii byla spíše pravidlem. I v minulosti ovšem k zpřísnění přeshraničního provozu docházelo podobně jako nyní v souvislosti s ochranou před epidemiemi, především morem. Pro ilustraci se podívejte, jakým způsobem tuto otázku řešilo na počátku 18. století sousední Sasko.