fotografie knihy

Součástí Sbírky rukopisů a starých tisků, kterou uchovává Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, je také personální katalog jezuitské koleje v Telči. Pozoruhodný rukopis byl vedený od roku 1662, kdy kolej fungovala teprve pár let, až do zrušení řádu v roce 1773. Byli do něj zapsáni všichni držitelé významných úřadů spjatých s telčským řádovým domem, k nimž patřili rektoři, ministři, regenti hudebního semináře, kazatelé, prokurátoři, učitelé, koadjutoři a instruktoři třetí probace. Kromě souvislých řad jmen upoutá manuskript i bohatou výzdobou. Ilustrace uvozují část věnovanou každému úřadu a symbolicky představují povinnosti jeho držitelů. Spolu s tím zachytily i podobu koleje, její vstupní portál nebo erb zakladatelky řádového domu Františky Slavatové z Meggau.

Informace obsažené v rukopise se dočkaly využití v rámci projektu Telč a jezuité. Město a jeho mecenáši. Jeho cílem bylo představit život telčské řádové komunity ve druhé polovině 17. i v 18. století, jejímž specifikem byla přítomnost terciátu, v němž se završovala formace jezuitů. Důraz byl přitom položen na zasazení řádového domu do sociálního kontextu města i na postižení rozmanitých vazeb na mecenáše a podporovatele koleje z prostředí vrchnosti, měšťanů i farního duchovenstva. Více o projektu na www.jezuitetelc.cz.

Projekt završují dvě výstavy. Jedna, pořádaná v Telči v budově bývalé koleje, se koná od 10. června do 13. září 2020 a k vidění jsou na ní také reprodukce z personálního katalogu. Druhou část zaměřenou na jezuitskou knihovnu je možné navštívit od 19. června do 4. října 2020 v Nové Říši. Výstupem projektu je i několik publikací, v nichž jsou spolu s katalogem reprodukovány i další písemnosti k dějinám telčské jezuitské koleje a jejích mecenášů nacházející se v jindřichohradeckém oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni.

 

Josef Hrdlička     

K Mezinárodnímu dni archivů (9. června) uveřejňujeme příspěvek s poněkud odlehčeným tématem.

pamětní kniha

SOkA Písek, Archiv obce Laziště, kniha 1, sign. I/A/1, Pamětní kniha obce Laziště.

Obec Laziště (nynější místní část obce Královy Lhoty v píseckém okrese) vznikla z částí obcí Nevězic, Probulova a Královy Lhoty v polovině 20. let 20. století po dlouholetém složitém vyjednávání. Mateřské obce dávaly velmi rezolutně najevo nesouhlas s oddělením Lažiště a ještě řadu let poté blokovaly majetkové vyrovnání s novou obcí. Někdejší řevnivost však časem vyprchala a zbyla z ní tato rozkošná historka, jíž zaznamenal v pamětní knize lazišťské obce kronikář Petr Lukáš v zápise za rok 1953:

dopis Humprechta Jana Černína

Dopis Humprechta Jana Černína synu Heřmanu Jakubovi do Říma, Kosmonosy, 28. 8. 1680. SOA v Třeboni, odd. Jindřichův Hradec, RA Černínů, karton 258.

Dopis jako zdroj nákazy?

V souboru dopisů, které posílal Humprecht Jan Černín (1628–1682) svému synovi Heřmanu Jakubovi (1659–1710), jenž se na své „kavalírské cestě“ právě nacházel v Římě, se dochoval také list z 28. srpna 1680, na jehož obálce jsme shledali zvláštní poznámku. Díky ní můžeme sledovat, jak se v 17. století v praxi zacházelo s potenciálně „nakaženým“ materiálem, a jak vznikla a fungovala instituce karantény.

Soupis poddaných panství

Soupis poddaných panství Třeboň z roku 1698 s poznámkou o čelední službě (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Třeboň, sign. IB 5AU No 1, fol. 666–667).

Sedlák-zaměstnavatel

Základ zpravidla ročního smluvního vztahu mezi sedlákem jako zaměstnavatelem a čeledínem či děvečkou představovala mzda v penězích. Záleželo výlučně na těchto dvou subjektech, jak vysoká částka bude vyjednána. Muži vydělávali více než ženy. Mzda jednotlivých mužů stejně jako žen nebyla přitom stejná. Diference mohla souviset s věkem, neboť nepřehlédneme, že nejvyšší finanční odměnu dostávali muži mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. A zase: nebylo tomu tak na celém panství; chudší jih panství nabízel poněkud nižší hladinu odměn než úrodný severozápad. Nepřekvapuje proto, že nejeden mladý muž či žena se odebrali z jihu (např. ze Suchdola nad Lužnicí či Kojákovic) za prací právě do těchto oblastí (Mazelov, Ševětín, Bošilec, případně Přeseka aj.). Například v letech 1698 a 1699 pracovala jedenadvacetiletá Markéta Vaněčková z Cepu ve více než dvacet kilometrů vzdálené Staré Hlíně u sedláka Čurdy. Poté se v roce 1700 přesunula ke „starému baštýři“ do Přeseky a v dalších letech pracovala u sedláků Bíny a Kolečky ve vsi Lužnice. Jednalo se o lokality poblíž Staré Hlíny. Jistě by bylo lákavé vědět, co vedlo jiné mladé ženy pocházející ze stejné vsi jako Vaněčková k tomu, aby zůstaly v rodné vesnici a našly si tu práci. Každá odpověď by byla přirozeně hypotetická.

Emanuel Moravec

Emanuel Moravec jako major generálního štábu v Praze (polovina dvacátých let 20. století)

 

Anatomie zrady je název dvoudílného televizního filmu, který nedávno odvysílala Česká televize. Díky němu se v současnosti skloňuje v české společnosti více než kdy jindy jméno Emanuela Moravce, který byl jeho hlavní postavou. Tento vojenský důstojník, publicista a v závěru života také ministr školství a národní osvěty představuje zřejmě nejznámější postavu českého kolaborantství za nacistické okupace. Proč se jeho syn Igor narodil v Českých Budějovicích a co rodinu s tímto městem spojovalo?

To, že Moravcova rodina nějaký čas žila v jihočeské metropoli, je prakticky zcela neznámou kapitolou jeho života. Emanuelův otec Jan Moravec zde působil jako rotmistr v dělostřeleckých kasárnách a zároveň měl na starosti kasárenskou kantýnu. V době nepřítomnosti se o občerstvení pro vojáky starala jeho manželka Malvína. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 tvořili domácnost ještě synové Václav, Ladislav a Alois a dcera Marie s manželem Karlem Němcem. Nesmíme zapomenout ještě na služebnou Marii Hajnou ze Ševětína.

Nejstarší syn Emanuel Moravec (nar. 17. 4. 1895) s rodinou v roce 1921 nebydlel. Tou dobou už měl za sebou boje na válečných frontách, působení v ruských legiích a sibiřskou anabázi. Po návratu z války se však nakrátko v Českých Budějovicích objevil, jak nám dokládá např. záznam v knize přítomného obyvatelstva města. Přijel v srpnu 1920 vlakem z Terstu, kde se 9. 8. vylodil společně s dalšími legionáři a pár dní pobyl u své rodiny v dělostřeleckých kasárnách na Pražské třídě. Z Ruska si s sebou na jih Čech přivezl i manželku Helenu ve vysokém stupni těhotenství. Prvorozený syn Igor, za druhé světové války bojující v řadách SS a v roce 1947 popravený, se manželům ve městě nad soutokem Vltavy a Malše narodil 28. 8. 1920. Hned nato se Emanuel Moravec z Budějovic odstěhoval, protože od 1. 9. 1920 začal sloužit jako zpravodajský důstojník s hodností kapitána ve štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu.

Záznam o rodině

Záznam o rodině Emanuela Moravce v matrice příslušníků města České Budějovice (SOkA ČB, fond Archiv města České Budějovice, evidenční kniha obyvatel, č. 3038, sign. F VIII, s. 281).

 

K působení Moravcovy rodiny v Českých Budějovicích se budeme snažit dohledat další informace, protože její působení ve městě bylo zjevně víceleté. Nalezená novinová noticka nás např. zpravuje o tom, že Malvína Moravcová zde už v roce 1897 potratila a děkuje budějovické porodní asistence za vzornou péči, kterou jí poskytla.

poděkování

 Poděkování Moravcovy matky v Jihočeských listech ze dne 16. 6. 1897.

 

 

PhDr. Jiří Cukr