- Základní údaje
V souvislosti s 1. světovou válkou vznikla v Mezimostí nad Nežárkou, které je dnes součástí města Veselí nad Lužnicí jako Veselí nad Lužnicí II, infekční nemocnice. Její budova už dávno nestojí a o existenci této nemocnice nemá dnes ve Veselí nad Lužnicí téměř nikdo ani tušení. Krátce na začátku 1. světové války navrhl starosta veselského okresu a starosta Veselí nad Lužnicí JUDr. Quido Líbal okresnímu hejtmanství v Třeboni, že by města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou mohla společně někde poblíž dráhy postavit pavilon pro nemocné infekčními chorobami. Hejtmanství nabídku přijalo a zřízení podobného pavilonu doporučilo právě s ohledem na strategickou polohu obou měst na křižovatce železničních tratí. Po určitém váhání se společnou stavbou souhlasilo i Mezimostí. Pod tlakem okresního hejtmanství se přikročilo k přípravě stavby velmi rychle a brzy byla zastupitelstvy obou měst schválena společná stavba infekčního pavilonu a hřbitova pro zraněné vojáky. Stavba měla být financována z větší části z prostředků veselského okresního zastupitelstva, které na paměť panování Františka Josefa I. věnovalo na jeho stavbu 15 000 korun. O dalších 10 000 korun se mělo rovným dílem podělit Veselí s Mezimostím. Obě města uzavřela 27. 9. 1914 smlouvu o společném zřízení infekčního pavilonu a infekčního hřbitova v katastru Mezimostí. V ní deklarovala, že nemocnice by měla sloužit oběma městům nejen po dobu války, ale tak dlouho dokud neskončí hrozba infekcí spojených s válečným stavem, nejdéle ovšem čtyři roky. Náklady na stavbu a provoz si obě města po dobu její existence měla dělit rovným dílem, stejně jako případný zisk. Pokud by do nemocnice nebyl jmenován zvláštní lékař, měli lékařskou službu zajišťovat obvodní lékař MUDr. Adolf Fürst a vrchní železniční lékař MUDr. Karel Havlíček.
- Základní údaje
Před vypuknutím druhé světové války proběhla v Československu dvě sčítání lidu, a to v roce 1921 a v roce 1930. První československé sčítání si badatelé mohou prohlédnout i na DigiArchivu SOA Třeboň. Některé obce mají ucelenou řadu i pro starší období od roku 1857 a i to je veřejnosti přístupné v digitalizované podobě.
Československá vláda plánovala provést třetí sčítání v roce 1940, ale poměry se mezitím zásadně změnily. Oběžník Ministerstva vnitra z 28. ledna 1939 k tomu sděluje: „ V důsledku územních změn a s nimi souvisejících změn v poměrech obyvatelstva nutno počítati s rozhodnutím vlády, aby třetí sčítání lidu, které by se […] mělo konati až v roce 1940, bylo provedeno podle daných možností v době co nejkratší […], proto je nezbytno započíti bezodkladně s přípravnými pracemi, a to v prvé řadě s revisí domovních čísel.“ Odpovědnost za splnění úkolu spočívala na bedrech starostů, kteří: „nechť se přesvědčí neprodleně, zda všechny budovy určené k obývání jsou opatřeny popisným číslem […] starosta obce oprávněn zaříditi na útraty majitele domu, čeho třeba, opomenul-li majitel dům očíslovati, číslo obnoviti nebo změniti, ač mu to bylo nařízeno.“
Domovní čísla měla mít i sezónní obydlí jako např. chaty, dále továrny a také provizorní a nouzová obydlí. Zvýšená pozornost při kontrole měla být věnována samotám, myslivnám, ale i cikánským domkům.
Bez čísla měly zůstat tzv. vedlejší budovy obytných stavení např. stáje a sýpky. Za: „zcela nepřípadné jest očíslovati kostely, kapličky, hasičská skladiště, věže […] leda že […] snad jsou také obývány.“
Okresní úřady po obdržení zmíněného oběžníku měly za úkol obeslat všechny obce ve svém obvodu a vyzvat je k provedení revize domovních čísel a následně se přesvědčit o řádném splnění úkolu. Od února do dubna 1939 jednotlivé obce podávaly písemná sdělení, jaká je situace na území jejich obce. Při kontrole v Okrouhlé Radouni při jedné z obhlídek byl nalezen „materiál vojenského převodu“, ačkoli: „bylo řádně vyhlášeno a upozorněno, aby každý odvedl veškeré součástky vojenského stejnokroje. Bylo zjištěno že vojín v záloze Konrád Hanslander, pěší pluk 29, po demobilizaci stejnokroj neodevzdal […] osobně jsem zjistil že stejnokroj jest uložen u Jana Zelenky řezníka v Okr. Radouni.“
- Základní údaje
Průmyslová revoluce přinesla celou řadu nových pokroků a vynálezů. Mezi ně patřila bezesporu i fotografie. Možnost zachytit vidění světa pomocí přístroje znamenala zásadní průlom. Po staletí totiž lidé pomocí svých rukou ztvárňovali to, co viděli. Pro úspěšné zavedení fotografie na trh se musely spojit výtvarné umění, optika a chemie. Bylo potřeba vyvinout a zdokonalit především látky pracující se světlem. Kromě toho se začaly zlepšovat reprodukční techniky jako dřevoryt nebo litografie. Jeden z rysů fotografie, okouzlující celý svět, byla možnost zachytit konkrétní časový úsek v přesně daném momentu.
Postupně se fotografické řemeslo během devatenáctého století rozvíjelo. Z hlediska zájmu převažovalo portrétní fotografování. I v českých městech se plnily objednávkové knihy ateliérů žádostmi bohatších vrstev o jejich osobní fotoportrét. Oblíbený byl rozměr fotografie 58 x 94 mm nalepený na tvrdý karton, na jehož druhé straně nechával ateliér tisknout svoje jméno. Dále začalo hrát významnější roli fotografování krajin a měst. Získané obrázky se používaly jako podklady k výrobě pohlednic.
- Základní údaje
Klímovec, kasárna, sídliště a jeden strom
Dnes sídliště Na Pražské – předtím kasárna praporu 15. brigády Pohraniční stráže – předtím konfiskát Československých státních statků (resp. Velkovýkrmen Třeboň) – předtím soukromá usedlost čp. 328 rodiny Klímů. Spojnicí jest stále stejné místo v Suchdole nad Lužnicí – a jeden strom.
Přestavba bývalých kasáren pohraniční stráže na byty není tak dávnou historií. Současní obyvatelé sídliště Na Pražské mají jistě v živé paměti zařizování nových bytů v 90. letech – svého nového domova. Většina Suchdoláků si asi také pamatuje tyto budovy jako kasárna. Paměť se udrží také mezi nejmladšími i proto, že sídlišti se mezi lidmi přezdívá „Na kasárnách“ nebo humorně „Na buzerplace“ či „Na buzeráku“.
Původně zde však stála zemědělská usedlost zvaná podle příjmení majitelů „Klímovec“. Jak se stalo, že došlo k vyhoštění původních majitelů a ke zbourání domu? V padesátých letech byl dům tajným zázemím protirežimní skupiny, do které patřil syn majitele hospodářství Hynka Klímy. Státní bezpečnost (StB) aktivity odhalila, skupinu dopadla a během vyšetřování umučila Miroslava Klímu (1920–1955). Následně v roce 1957 musela rodina Hynka Klímy, kterému bylo tehdy 69 let, předat hospodářství s necelými deseti hektary státnímu statku. Je ironií, že právě na tomto místě pak začátkem 70. let došlo ke stavbě velkého areálu pohraniční stráže (PS). Postavit kasárna PS právě na místě této usedlosti můžeme chápat ne bezdůvodně jako svéráznou pomstu komunistického režimu.
- Základní údaje
Vlasta Kálalová se narodila v Bernarticích na Písecku dne 26. října 1896. Byla prostředním ze tří dětí v rodině Jana Václava Kálala, učitele a uznávaného odborníka na chov králíků v Rakousku-Uhersku. Fasádu kálalovského domu tematicky zdobily plastiky králíků a zelných hlávek.
Po maturitě na reálném dívčím gymnáziu v pražských Vinohradech byla Vlasta přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu zaměřenému na chirurgii. Vzhledem k obrovskému jazykovému nadání (v 17 letech uměla již sedm jazyků) se zároveň zapsala ke studiu arabštiny a perštiny na filozofické fakultě. Oba náročné obory dokončila v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Měla zájem o exotickou parazitologii a reagovala na výzvu, že by některá z československých univerzit měla mít výzkumné středisko nakažlivých exotických chorob (důvodem byla obava, že by cizinci ze vzdálených zemí tyto nemoci mohli zavléct do Československa). Přestože byla odrazována rodinou i okolím, že pro ženu se taková záležitost nehodí, jejím cílem se stalo založení pracoviště pro výzkum exotických chorob v Damašku nebo Bagdádu pro jejich vhodné klima. Předplatila si i turecký lékařský časopis, aby si osvojila odborné názvosloví a poznala místní lékařské kapacity, v nejvyšších letních teplotách podnikala náročné túry, aby si její tělo zvyklo na jiné podnebí.
- Základní údaje
Při očistě archiválií z fondu Obecná škola Nové Sady vypadl z jednoho z třídních výkazů malý složený papírek. Byla to reakce otce na sdělení vedení školy, které ho informovalo o nevalném prospěchu jeho syna z vlastivědy a ještě o nějakém přestupku vůči dobrým mravům.
Všichni máme v dobré paměti, jak se nás naši rodiče a prarodiče snažili přesvědčit o zkaženosti naší generace a o tom, že dříve bývalo lépe, všichni byli učenlivější, poslušnější a že učitel byl osobou velmi váženou a téměř nedotknutelnou. Následující ukázka z 30. let 20. století je nám důkazem, že tento otec se rozhodně nebál dát pedagogům jasně najevo, co si nejen o jejich klasifikaci myslí.
Mgr. Marta Leblová
- Základní údaje
„Na následujících stránkách se chci vrátit do oněch časů dávných, v mých očích idylických,“ uvádí Stanislav Kahuda (nar. 1942) ve vzpomínkové knize Hlubocký prcek a třeboňský kluk, vydané v roce 2019 ve vltavotýnském nakladatelství Nová Forma. Přibližuje v ní své dětství a dospívání v polovině 20. století prožitá v Hluboké nad Vltavou a Třeboni. Na stránkách před čtenářem ožívají dětské hry, vzpomínky na sousedy a příbuzné, každodenní život v obou městech a nechybějí ani informace o sportu nebo o natáčení pohádky Pyšná princezna. Na přípravě publikace se podíleli také synové autora – Stanislav Kahuda ml. úpravou bohatého obrazového doprovodu a Tomáš Sterneck, známý historik, spoluprací na textech.
Historie znalí jedinci si jistě Hlubokou a Třeboň spojí s rodem Schwarzenbergů. I jemu je v knize věnován prostor, protože malý Stanislav vyrůstal v rodině schwarzenberského úředníka. Kahudův otec vstoupil do knížecích služeb v roce 1931. Zpočátku byl asistentem v účtárně v Českých Budějovicích a od roku 1935 působil v ústřední knížecí kanceláři na Hluboké (ve věstníku schwarzenberských zaměstnanců Tradice byl otištěn obsáhlejší popis jeho rozlučky před přesunem na Hlubokou). Ve čtyřicátých letech střídal pracovní pozice, až se v roce 1948 přestěhoval s rodinou do Třeboně, kde získal práci jako hlavní účetní v pivovaru.
Než získali Kahudovi byt přímo v areálu pivovaru, bydleli nejprve na zámeckém nádvoří, odkud autor knihy začal také docházet do základní školy. A právě s cestou do školy souvisí následující publikovaná vzpomínka, v níž se v důležité roli objevuje starobylý archiv:
„Do školy jsem z našeho bytu na zámeckém nádvoří chodíval většinou přes náměstí, pak Březanovou ulicí a skrze Budějovickou bránu. Zpátky domů jsem volil buď tutéž trasu, nebo cestu parkem kolem třeboňského archivu.
Bylo to na sklonku zimy, tající sníh se přímo nabízel jako vynikající materiál na výrobu sněhových koulí, kterým jsme říkali ledovky, a my kluci toho samozřejmě neváhali využít. Už nevím, zda jsem se tehdy s kamarády vsadil, nebo se prostě před nimi jen chtěl předvést a dokázat, že se strefím do archivního okna. Každopádně jsem se o to pokusil – a navýsost úspěšně. Hned na první pokus má ledovka zasáhla cíl. Sklo zařinčelo, my se dali na útěk, leč dostihl nás muž, jenž byl nejspíš zaměstnancem archivu.
Zapsal si mé jméno, které jsem mu poctivě nahlásil. Neuměl jsem totiž to, co s obdivuhodnou bravurou ovládá dnešní mládež, totiž uvést v podobné situaci cizí nebo smyšlené jméno. Doma jsem se ale nepochlubil a s obavami vyčkával, co přinesou příští dnové. Kupodivu se s výjimkou rychlého zasklení rozbitého okna nedělo nic. Nikdo mé rodiče nekontaktoval, a tak můj zásah zůstal nepotrestán.“
Tím by citát s popisem příhody mohl skončit, ale vše mělo později pokračování na Kahudově svatbě. „Po mnoha létech,“ píše v dalším textu, „mi otec poněkud smutně sdělil, že jsem ho jako kluk v jedné věci zklamal. Prý si vždycky přál, abych byl správný kluk, který rošťárnami dokáže, že není žádná bačkora. Za první mnou rozbité okno mi údajně hodlal dát dvacetikorunu. Mrzelo ho právě to, že nikdy neměl příležitost mě takto obdarovat. Jaká pak byla tátova radost, když se po svém povzdechu dozvěděl, jakou škodu mou zásluhou utrpěl třeboňský archiv.“
Poškození archivního okna si je Stanislav Kahuda dodnes plně vědom, a proto se v knize objevuje i jakási úsměvná výzva směrem k současnému vedení Státního oblastního archivu: „Snad je zmíněný prohřešek už promlčen – v opačném případě jsem ochoten čestně uhradit vzniklou škodu. Tedy pokud ji někdo bude na základě tohoto mého pozdního písemného doznání vymáhat. Možná že v archivních materiálech budou dohledány další usvědčující materiály, třeba se tam někde schovává zapomenutý záznam o uvedené události s mým jménem…“
Jiří Cukr
- Základní údaje
Grafika od Michaela Floriana s vyobrazením kostela ve Staré Říši
SOA v Třeboni, oddělení Třeboň, ZLA Orlík nad Vltavou, kart. 23.
Součástí kulturního dědictví Státního oblastního archivu v Třeboni jsou také novoročenky spjaté s osobnostmi katolické moderny první poloviny 20. století. Autorům dalo vyniknout nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo, činné ve Staré Říši v odlehlém koutě jihozápadní Moravy. Za čtyři dekády své existence poskytlo svébytné nakladatelství příležitost k publikování tuzemským i zahraničním básníkům, teologům, filozofům i výtvarníkům. Výrazná a naprosto originální osobnost vydavatele kolem sebe soustředila široký okruh intelektuálů, kteří Starou Říši navštěvovali. Patřili k nim například Otakar Březina, Jan Čep, Jakub Deml a Bohuslav Reynek nebo výtvarníci Josef Váchal a Jan Zrzavý. K podporovatelům nakladatelství patřil také Karel Schwarzenberg, který Starou Říši navštívil 26. července 1940. Při té příležitosti se jako první podepsal do nově založené pamětní knihy nakladatelství, zakoupil si množství knih a věnoval deset tisíc korun na plánované ediční počiny. Sympatie dobrodinců Dobrého díla směřovaly také k Florianově rodině. Jeho dvanáct dětí představovalo pracovní motor nakladatelství. Některé z nich byly obdařené pozoruhodným talentem a zanechaly v knižních titulech nezanedbatelnou stopu. Mimořádné jsou především grafické listy, ex libris a linoryty Michaela Floriana, tvůrce grafické podoby Dobrého díla.
Reprodukovaný soubor obsahuje novoročenku Jakuba Demla s vlastní básní pro Otokara Březinu. Autorem dalších dvou grafik byl staroříšský Michael Florian.
Markéta Hrdličková
- Základní údaje
Prostorové znázornění planet patří k méně častým, o to však atraktivnějším výsledkům kartografů. V českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni jsou uloženy dva globy vytvořené podle podkladů německého kartografa Johanna Gabriela Doppelmayra (1677–1750).
Globy uložené v archivu pocházejí z roku 1728, kdy norimberský astronom vytvořil zřejmě podle vlastních výpočtů podklady pro zemský globus a na základě tehdy nejpřesnější lunární topografie gdaňského astronoma Johanna Hevelia (1611–1687) připravil i podklady pro globus hvězdný. Oba s přesností pro epochu (ekvinokcium) roku 1730. Na výrobě globů se podílel i Doppelmayrův kolega a též rodák z Norimberku, Johann Georg Puschner (1680–1749), který kromě astronomie ovládal i mědirytectví.
Právě tato metoda hlubokého tisku umožnila vytvořit větší množství dvojic zemského a hvězdného globu a dodnes se s nimi proto můžeme setkat v několika evropských muzeích a knihovnách. Za všechny upozorněme alespoň na hvězdný a zemský globus z Britské knihovny. Knihovna je letos zdigitalizovala v trojrozměrném zobrazení. Jde o shodné exempláře s těmi z našeho archivu.
Kromě dvojice globů z roku 1728 o průměru 32 centimetrů spolu norimberští astronomové vytvořili o dva roky později menší dvojici o průměru 20 centimetrů a z roku 1736 pocházejí z jejich dílny prostorová znázornění planety Země a hvězdné oblohy o průměru pouhých 10 centimetrů. Doppelmeyrovy globy byly ve své době velmi populární a německému trhu dominovaly až do konce století.
Barokní glóby uložené v archivu byly již ve stavu, který si žádal komplexní restaurátorský zásah. Povrch koulí i horizontálních dřevěných kruhů byl zaprášený, s mnoha vrypy, se zahnědlým, narušeným a na několika místech odlupujícím se lakem. Mosazné kruhy byly zkorodované. Koule hvězdného glóbu měla zablokovanou rotaci, vlivem níž docházelo k četným mechanickým poškozením. U glóbu zemské sféry bylo poškození koule ještě rozsáhlejší, na několika místech byl narušen i korpus. Některé defekty byly dobově laicky vyspraveny sádrovými plombami. Dřevěný stojan zemského glóbu nebyl kompletní, chybějící noha byla nahrazena dřevěnou tyčkou.
Předměty byly zapůjčeny restaurátorovi RNDr. Miroslavu Širokému, CSc., který provedl jejich restaurování včetně restaurátorské fotodokumentace a zprávy. Po odborném ošetření byly glóby navráceny do archivu, kde na ně byly vytvořeny ochranné krabice.
Michal Morawetz, Martina Pechová
- Základní údaje
Farní kroniky patří mezi velmi zajímavé, v některých případech opomíjené zdroje historického poznání a jsou součástí archivních fondů farních úřadů. Bohužel je však nenajdeme v každém z těchto fondů. Ač na jejich existenci odkazují mimo jiné i různé historické nebo vlastivědné texty regionálních badatelů, do dnešní doby jich řada nedochovala. Proto lze považovat přítomnost dokonce tří pamětních knih ve fondu farního úřadu Dobrš za „malý zázrak“. Tyto tři dochované knihy, v nichž najdeme zaznamenány události v časovém rozpětí let 1724–1991, nám poslouží skrze jejich stručný popis jako vzorový příklad pro odhalení a ukázání některých typických rysů těchto dokumentů.
Prvním z nich je způsob vedení farních kronik. I přes vydávaná nařízení, která přicházela například v letech 1735, 1782, 1796 nebo 1835, zůstával styl vedení pamětních knih velmi pestrý a nelze vypozorovat, že by převládl nějaký striktní úzus, jenž by platil obecně. Naše zjištění podporuje i druhý rys, který jasně ukazuje, že záleželo na samotné osobnosti autora, co bude do „pamětnic“, jak se lidově tyto knihy nazývaly, zaznamenávat. V případě dobršských farních kronik byli autory zápisů zdejší faráři.
- Základní údaje
Bitva na Bílé hoře na litografické reprodukci z druhé poloviny 19. století (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, grafika č. 407.)
Bitva na Bílé hoře, jejíž 400. výročí si právě připomínáme, zasáhla výrazně do české kulturní historie. V dějepisectví 19. a 20. století byla českými nacionálně orientovanými historiky interpretována jako národní tragédie a v podobném duchu se dostala i do obecného povědomí. Reminiscence na bitvu se objevovaly pravidelně v literatuře, malířství, hudbě i filmu. Autoři v ní nacházeli paralely k tíživé současnosti a zároveň naději na lepší budoucnost. Dědictví a interpretace bitvy na Bílé hoře podstatně zasáhly i do dějin dvou významných šlechtických rodů, jejichž fondy Státní oblastní archiv v Třeboni uchovává, tedy Buquoyů a Schwarzenbergů.
Na vítězné straně stál v bělohorské bitvě hrabě Karel Bonaventura Buquoy, který byl dokonce na bojišti nepříjemně raněn. Hrabě Buquoy získal několik měsíců před bitvou od císaře jihočeská panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, která jeho potomci v dalších staletích spravovali. Od konce 18. století Buquoyové cíleně budovali paměť rodu založenou na vojenském úspěchu jejich předka a vytrvali v tom i v době, kdy se společnost pod vlivem nacionálních hnutí proti Bílé hoře stále ostřeji vymezovala. Po druhé světové válce byl Buquoyům majetek zabaven, což bylo v dobovém tisku chápáno jako náprava pobělohorských křivd. Novinové titulky S Bílou horou zúčtováno – konec hraběte Buquoye či Konec Bílé hory – hrabě Buquoy za mřížemi z roku 1945 jsou dostatečně výmluvné.
Spojení bitvy na Bílé hoře se Schwarzenbergy není na první pohled tolik patrné. Základem pozemkové držby rodu v Čechách se stalo panství Třeboň, které nabyli až v roce 1660 od císaře. Habsburkové však Třeboň získali po nuceném odchodu Švamberků, kteří stáli 8. listopadu 1620 na straně poražených. V nacionálním úhlu pohledu byli následně tedy i Schwarzenbergové držiteli pobělohorského konfiskátu a tím nepřátelé českého národa. Majetek rodu byl v roce 1947 převeden na stát na základě kontroverzního zákona Lex Schwarzenberg, při jehož prosazování v parlamentu zaznívaly narážky na bělohorskou bitvu. Poslanec Miroslav Sedlák, rodák z Českého Krumlova, podpořil návrh zákona historickými argumenty, v nichž obvinil Schwarzenbergy z nabytí majetku po české šlechtě, zbohatnutí díky práci českých poddaných a z využívání zisků pro kariérní růst u panovnického dvora. Převod schwarzenberského majetku na stát tedy měl mít podle Sedláka se zřetelem na Bílou horu své historické opodstatnění. Dnes se naštěstí dostává i bitvě na Bílé hoře nové interpretace, již bez vlivu nacionalismu.
Michal Morawetz
- Základní údaje
Novinová ilustrace pochází ze sbírek Městského archivu v Badenu v Rakousku (Stadtarchiv Baden, Austria).
Na konci 19. století se na silnicích a cestách objevil nový dopravní prostředek – automobil. Hřmotící stroje s benzínovými motory zpočátku nebyly nadšeně vítané – plašily koně, naháněly hrůzu a znečišťovaly vzduch. Nicméně postupně se začaly prosazovat a automobilů i automobilistů kvapem přibývalo. V měsících říjnu a listopadu roku 1900, tedy právě před 120 lety, jsou písemně doložené první jízdy automobilu i na jihočeských silnicích a v samotných Českých Budějovicích. Překvapivě jsou tyto jízdy spojené se známým soudním procesem, odbývaným v ten čas před Krajským soudem v Písku. Šlo o známou „hilsneriádu“, tedy proces, během něhož byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti pro rituální vraždu Anežky Hrůzové. Soudní líčení sledoval velký počet českých i zahraničních žurnalistů, pro které bylo velmi obtížné získat z Písku rychlé telefonní nebo telegrafové spojení do redakcí svých deníků v Praze či Vídni, a tak někteří volili jiné způsoby, jak své redakce a čtenáře informovat o aktuálním dění v soudním sále. Nejvynalézavější v tomto ohledu byla redakce deníku Prager Tagblatt, která si u automobilky v dolnorakouském Leesdorfu (dnes část města Baden) pronajala malý trojmístný automobil, se kterým pak každý den odpoledne odjížděl příslušný redaktor z Písku do Českých Budějovic, odkud bylo telegrafové spojení dostupnější. Druhý den ráno se pak zase vracel do Písku sledovat pokračování soudního procesu. Šlo nejen o první jízdy automobilu v Českých Budějovicích, ale patrně také o u nás historicky první využití automobilu pro služby žurnalistiky. Dosud nevídané spojení automobilu a novinářské praxe zaujalo i redakci deníku Illustriertes Wiener Extrablatt, ve kterém byla 11. listopadu 1900 zveřejněna kresba onoho automobilu s velkou reklamní tabulí s nápisem Prager Tagblatt na kapotě. Díky této jedinečné kresbě víme, jak vypadal první automobil, který před 120 lety projížděl českobudějovickými ulicemi. Podrobnější informace o tomto prvním automobilu i o jeho jízdách Českými Budějovicemi budou publikovány v nejbližším čísle sborníku Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech.
Vlastimil Kolda
- Základní údaje
Na cestu do Ruska, kde se měl v Kremlu zúčastnit korunovace posledního ruského cara, se Evžen vydal speciálním dvorským vlakem, kterým s ním jeli i další představitelé významných šlechtických rodin té doby jako Vincenc Thun, Geza Andrassy, Heinrich Lichtenstein, Max Fürstenberg nebo Geza Szechenyi. Vyjeli ve středu 20. května 1896 (podle juliánského kalendáře 8. května) v půl třetí z vídeňského nádraží. Původně měla Evžena doprovázet i jeho manželka Fany (Františka Schönburg-Hartenstein), ale zůstala doma kvůli úmrtí arcivévody Karla Ludvíka, který zemřel den před odjezdem pravděpodobně na tyfus, kterým se infikoval při poutní cestě k břehům Jordánu. Místo arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa I., jel nakonec arcivévoda Evžen (tedy Evžen Rakousko-Těšínský), který celou výpravu vedl. Podle deníkových záznamů, které si Evžen vedl, dorazila celá suita již ve čtvrtek 21. května do Varšavy, kde je na nádraží přivítala vojenská hudba a opulentní snídaně. Zde členové výpravy přesedli do vlaku, který pro ně poslal car. Evžen si zapsal, že je velký rozdíl mezi vlakem císaře Františka Josefa I. a carským, především mu vadil prach a nedostatečné osvětlení v kupé. Mimochodem stížnosti na prach se objevují i v jeho dalších záznamech. Moskva byla podle něj velmi prašné město. Při cestě z Varšavy do Moskvy si povšiml oblastí, které byly velmi řídce osídleny, a také ho velmi zasáhla rozlehlost území, kterým projížděli. V pátek 22. května, kdy byl velmi slunečný den, dorazili ve 3 hodiny do Moskvy. Na nádraží je přivítal velkokníže Vladimír (tedy Vladimír Alexandrovič Romanov, strýc cara Mikuláše II. a také rakouský vyslanec v Moskvě. Poté se ubytovali. Druhý den se Evžen nejprve zúčastnil mše, poté posnídal s velkoknížetem Vladimírem a jeho ženou Marií z rodu Meklenbursko-Zvěřínského. Po snídani se vydali na audienci k carovi.
- Základní údaje
Podpis ředitele/vedoucího podniku Karla Gotta (SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Když před rokem 1. října zemřela naše pěvecká legenda Karel Gott (1939–2019), objevily se různé spekulace o tom, zda mohl v dětství žít v Milevsku. Podrobně se tomu věnovali např. redaktoři webového portálu Jižní Čechy Teď nebo facebooková stránka o historii Milevska:
Jižní Čechy Teď: Bydlel Karel Gott v Milevsku?
Jižní Čechy Teď: Jak to bylo s Karlem Gottem v Milevsku?
Příspěvky a diskuze se odvíjely od toho, že v letech 1951–1952 působil v Milevsku jako ředitel podniku na výrobu vzduchotechniky Gottův stejnojmenný otec (1911–1982). Budoucí slavný zpěvák zde však nikdy nežil a ani sem podle svědectví příliš nejezdil, pobýval výhradně s matkou v Praze.
Nahlédli jsme do archivního souboru Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko, který je uložen v českobudějovickém oddělení Státního oblastního archivu, a zajímalo nás, zda se o působení ředitele Gotta na jihu Čech nedozvíme něco více. Ačkoli je archivní materiál velmi rozsáhlý a má velikost bezmála 100 běžných metrů, dokumenty z počátků podniku (1948 založen jako pobočný závod firmy JANKA Radotín, 1951 osamostatnění, od 1958 současný název ZVVZ) jsou dochovány velmi mezerovitě. Gottovo jméno se proto objevuje pouze na několika málo místech. Nejzajímavější jsou bezesporu zápisy o sportovních oddílech podniku, kde otec „božského Káji“ kritizoval jejich špatné vedení, dále to, že se netrénuje a chybí kázeň. Bylo podle něj třeba, „aby základní tělesná výchova se prováděla v celém rozsahu.“ Více v přiložených kopiích.
Za zmínku stojí také drobné zmínky z roku 1978, kdy si podnik připomínal 30. výročí založení. Podle dochovaného seznamu hostů obdržel pozvánku na oslavy i bývalý ředitel Karel Gott, který je v listu uveden s adresou U Bertramky, Praha 5 – Smíchov. Tou dobou tedy bydlel u svého syna v jeho legendárním sídle.
(všechny kopie archivního materiálu pocházejí ze SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Jiří Cukr
Aneta Vlasáková
- Základní údaje
K početné literatuře věnované první světové válce přibyla přednedávnem edice více než 230 dopisů, dopisnic a lístků polní pošty, které z front, týlu a lazaretů posílal rodičům do Českých Budějovic učitel a malíř Jan Rafael Schuster. Početný soubor této válečné korespondence z let 1915 až 1918 je dnes uložen mezi archivními fondy a sbírkami Státního okresního archivu České Budějovice a jeho vydání připravil archivář Vlastimil Kolda.
Jan Rafael Schuster (1888–1981) prožil většinu svého života v Českých Budějovicích. Od mládí se věnoval výtvarnému umění, namaloval odhadem přes 3 000 obrazů a kreseb. Byl výraznou postavou jihočeské kulturní obce a aktivním členem Sdružení jihočeských výtvarníků. Dodnes jsou jeho obrazy velmi vyhledávané a nalezneme je v řadě galerií či muzeí. Nová publikace ale představuje Jana Rafaela Schustera v poněkud odlišném světle, byť kresby i zde tvoří její podstatnou část.
Léta první světové války prožil Jan Rafael Schuster v uniformě rakouského vojáka. Narukoval v červnu 1915 k 91. pěšímu pluku do Českých Budějovic a po devíti měsících, strávených výcvikem v Brucku nad Litavou, studiem v důstojnické škole, ale také ve vídeňské vojenské nemocnici, kde se léčil z onemocnění malárií, byl odeslán v hodnosti četaře na italskou frontu, kde poprvé zakusil útrapy života na frontě. Během dalších roků prošel řadou bojů nejen v Itálii, kde byl již v hodnosti poručíka přímým účastníkem 10. a 11. bitvy na Soče, ale také v Haliči, v Dalmácii a nakonec v albánských horách. Malárie se u něho opakovala, prodělal i otravu bojovým plynem, která znamenala dlouhodobější léčení. Konec války zastihl Jana Rafaela Schustera v polní nemocnici nedaleko Rijeky. Domů do Českých Budějovic se vrátil až počátkem roku 1919.
Na frontách, v lazaretech i v týlu Jan Rafael Schuster zaznamenával své prožitky do dopisů či na pohlednice, které někdy téměř s každodenní pravidelností posílal rodičům. Jeho dopisy jsou mimořádně zajímavým a cenným dokladem o čtyřech dlouhých válečných letech. Jejich význam spočívá nejen v množství a kompletnosti dochování, ale je ještě umocněn otevřeností, s níž Schuster líčil rodičům peripetie válečného života, vojenské úspěchy i neúspěchy, problémy v týlu, šlendrián v zásobování proviantem nebo nedostatky ve výstroji, které mnohdy řadové vojáky ohrožovaly na životech stejně, jako nepřátelské kulky. Jako důstojník, pověřený u svých jednotek prováděním cenzury veškeré odesílané pošty, si tuto otevřenost ostatně mohl dovolit – vždyť poznámkami o provedení cenzury opatřoval obálky i svých vlastních dopisů.
Kromě početné korespondence se ze Schusterova válečného působení dochoval i unikátní soubor více než 70 kreseb, které on sám pořizoval ve volných chvílích. Maloval své spolubojovníky při běžných činnostech během odpočinku i při výcviku, portrétoval důstojníky nebo zaznamenával okolní krajinu, která na něho velmi působila.
Přesto, že literatura o první světové válce je (zejména díky posledním několika rokům) velmi početná, je předkládaná publikace oproti jiným přece jen poněkud odlišná. Její jedinečnost spočívá právě v kombinaci psaného slova a výtvarného doprovodu, přičemž obojí je dílem jednoho autora, českobudějovického učitele a malíře Jana Rafaela Schustera. Knihu nazvanou Jan Rafael Schuster ve světové válce aneb Dopisy a kresby budějovického malíře z let 1915 až 1918 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích v řadě supplement Jihočeského sborníku historického.
Markéta Hrdličková
(1) Ležení 4. roty pod kótou 2148; Albánie, 1918
(2) Lieb Vaterland - magst ruhig sein!, Királyhida, 1916
- Základní údaje
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, listina č. 2.
Před čtyřmi sty lety získali Buquoyové panství v Čechách. Rod pochází ze severofrancouzského hrabství Artois. Původ odvozuje od svobodných pánů z Longuevalu (11. století) a genealogicky navazuje na barony z Vaux (Vaulx), jejichž majetek zdědil v roce 1458. V letech 1567 a 1580 zakoupil panství Grand Bucquoy a Petit Bucquoy. Roku 1580 získal španělský hraběcí titul a začal se psát jako „Buquoy“ (pro rakouské země potvrzen 1703). Listinou ze 6. 2. 1620 získali Buquoyové majetek v Čechách, v roce 1627 inkolát. Na přelomu 16. a 17. století nosili dva členové rodu španělský knížecí titul. V roce 1945 musel rod opustit Československo a jeho členové žijí v Německu.
Mezi badatelsky nejatraktivnější listiny z rodinného archivu patří právě ta z února 1620, jíž císař Ferdinand II. postoupil hraběti Karlu Bonaventurovi z Buquoy (1571–1621) panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice a statky Žumberk a Cuknštejn. Digitální reprodukci listiny poskytoval archiv v poslední době například Francouzskému velvyslanectví v Praze, které výstavou v Buquoyském paláci oslavilo sto let od zřízení svého zastupitelského úřadu v Československu, a návštěvníci některých památek mohou listinu nalézt i v popularizační práci Blanky Rozkošné Po stopách rodu Buquoyů, kterou letos vydal Jihočeský kraj.
Michal Morawetz
- Základní údaje
Když půjdete vycházkou z města Jindřichova Hradce Mertovými sady směrem k letišti, nemůžete cestou minout malý kostelík sv. Jakuba. V letošním roce uplynulo 160 let od jeho slavnostního vysvěcení. Malebný kostelík uprostřed zeleně nechal v letech 1855–1860 vystavět tehdejší majitel jindřichohradeckého panství Eugen Czernin hrabě z Chudenic. Jeho historie je však mnohem starší.
Původně na tomto místě stávala pozorovací tvrz. Když přestala sloužit svému účelu a zpustla, byl na jejím místě postaven malý poutní kostelík. Kdy přesně bohužel nevíme, z pramenů však lze odvodit, že někdy před rokem 1518. Toho roku zde totiž byla na základě papežského breve, vydaného 5. června 1518 papežem Lvem X., povolena a následně zřízena křížová cesta vedoucí od města ke kostelu. Měla tehdy jedenáct zastavení, přičemž poslední, Boží hrob, bylo v kapli kostela sv. Jakuba. Není tajemstvím, že tato křížová cesta patří k nejstarším venkovním křížovým cestám v České republice.
Další informace k historii kostela máme až z roku 1605. Tehdy nechala zchátralý kostel s křížovou cestou obnovit Marie Maximiliana hraběnka z Hohenzollern-Sigmaringen, vdova po Jáchymu Oldřichovi z Hradce. Kostel tehdy tvořil pětiboké presbyterium, přikryté žebrovitou klenbou, osvětlené čtyřmi jednoduchými okny. O něco širší loď měla jedno hrotité okno v severní stěně a dvě okna ve stěně protilehlé. Zde byl zároveň vchod s jednoduchým gotickým obložením. Nad rozhraním presbyteria a lodi byla čtyřhranná dřevěná věžička s cibulovou střechou. Ve věži byl zavěšen zvon se znaky pánů z Hradce a hrabat z Hohenzollernu. K průčelní zdi kostela přiléhala dřevěná kaplička s kruhovými okny v bočních stěnách. Křížová klenba ležela na čtyřech žulových toskánských sloupech. Kostelík měl hlavní oltář s deskou z červeného mramoru a dva boční oltáře. Jak se dozvídáme v jedné z listin, nalezených v báni kostela, od roku 1608 se zde dle ustanovení hraběnky Marie Maximiliany konaly sedmkrát ročně pravidelné bohoslužby. Byly zde slouženy až do roku 1777.
V důsledku církevních reforem Josefa II. přestal sloužit svému účelu. Zvon z věže byl převezen do kostela v Horní Pěně, o oltář požádala roku 1808 obec Kačlehy pro místní kapli. V 19. století kostel krátce sloužil hradecké posádce jako skladiště střelného prachu. Zchátralý kostel hrozil svým zřícením a poutníci jeho stav kritizovali a domáhali se nápravy.
V roce 1854 nechal Eugen Czernin, ve snaze zakrýt nevzhlednou stavbu, okolí kostela zalesnit. Provedením pověřil nadlesního Jiřího Wachtela, jenž se svého úkolu zhostil více než dobře. Protože Czernin slyšel na jeho práci samá slova uznání, při nejbližší návštěvě Jindřichova Hradce vedly jeho kroky na svatojakubské návrší. Výsledek ho příjemně překvapil a snad právě proto se rozhodl, že na místě zchátralého kostela vystaví kostel nový a vybuduje zde důstojnou rodinnou hrobku. Přípravou plánů pověřil architekta Bedřicha Stacheho, samotnou stavbu měl provést stavitel Jan Kocáb. S datem 21. května 1855 si Eugen ve svém deníku poznamenal, že mu Stache přinesl první náčrty a na jaře roku následujícího výstavba kostela začala. Czernin se při každé své cestě do Jindřichova Hradce neváhal o jejich postupu osobně přesvědčit. O čtyři roky později byl kostel dokončen a 10. června 1860 slavnostně vysvěcen českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Stavba byla vskutku impozantní. Hotový kostel tvořila chrámová loď dlouhá 11,5 m, široká 6,15 m a užší pětiboké presbyterium dlouhé 3,5 m a široké 2,6 m. Do hlavní lodi se vstupovalo v průčelí pod věží chodbičkou dlouhou 2,8 m a širokou 3,5 m. V tympanonu nad vchodem byl umístěn reliéf „Ukřižovaný s P. Marií a sv. Janem“ od Františka Miliavského. Hlavní gotický oltář z lipového dřeva zhotovil podle nákresu Bedřicha Stacheho vídeňský řezbář a umělecký truhlář Franz Schönthaler. Pod obrazem na hlavním oltáři je podepsán malíř Karl Schellein. Zlacení provedl pozlacovač Griller. Autorem bočních oltářů – sv. Jakuba a sv. Evžena, je chudenický umělecký truhlář Johann Wolf, oltářní obrazy jsou z dílny Petra Maixnera. Na konzolách při triumfálním oblouku byly osazeny sochy Krista a Panny Marie od vídeňského sochaře Josefa Parschalka. Vitráže v oknech vytvořil vídeňský malíř skla Karl Geyling. Ve věži kostela byly zavěšeny zvony z dílny Vojtěcha Pernera, zvonaře v Českých Budějovicích. V hrobce pod kostelem byl instalován kamenný oltář, zhotovený podle návrhu Jana Kocába.
Ani po smrti zakladatele hrobky neponechali jeho nástupci kostel s hrobkou svému osudu. I nadále byl rodinou zvelebován a udržován. Pravidelně zde byly slouženy mše dle nadání hraběnky Hohenzollern-Sigmaringen a dle přání Eugena Czernina. V roce 1945 přešel kostel s rodinnou hrobkou do vlastnictví státu a byl přidělen do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Od 3. května 1958 je objekt památkově chráněn.
Bohužel ani památková ochrana nezabránila tomu, aby byl kostel několikrát vykraden. K prvnímu vloupání došlo v roce 1968. Tehdy nenávratně zmizely veškeré obrazy, sochy a cenné předměty, zbyla pouze torza dřevěných oltářů. Při následných nezvaných návštěvách v roce 1990 a 1997 bylo dílo zkázy zcela dokonáno. Tehdy již nezůstaly ušetřeny ani ostatky zemřelých, uložené v kryptě pod podlahou kostela. Rakve byly vypáčeny, poničeny a jejich obsah rozptýlen v kostele i jeho okolí. Ušetřen nezůstal ze sedmnácti zde pohřbených příslušníků rodiny Czerninů vůbec nikdo. V červnu roku 1997 byly ostatky pietně uloženy do země před kostelem a na stěně kostela umístěna deska se jmény zde pohřbených.
V současnosti je kostel sv. Jakuba po několika nejnutnějších udržovacích opravách provedených v minulých letech. Nezasklená okna jsou zajištěna kovovými sítěmi. V interiéru zůstala zachována pouze torza dřevěných oltářů, jsou zde i dřevěné kostelní lavice. V kryptě jsou uložena zbylá torza kdysi nádherných cínových rakví. První vlaštovkou k jeho šťastnější budoucnosti je letošní nová expozice, která příchozí seznámí s jeho bohatou historií, tehdejší krásou interiéru a představí zde odpočívající členy rodiny Czerninů.
Hana Pelcová
- Základní údaje
Před 100 lety bylo k Československu připojeno 13 obcí z dolnorakouského Waldviertelu. Pro oblast se v našem prostředí zažil název Vitorazsko, který odkazuje na jedno z center oblasti, rakouskou Weitru, česky nazývanou Vitoraz. O česky mluvící obyvatele na území se slovansky znějícími názvy sídel jevili od 19. století zájem dějepisci a etnografové. Vysvětlení slovanského vlivu v pohraničí bylo od počátku 17. století dáváno do souvislosti s domnělým založením hradu ve Weitře Vítkovci a o pár desítek let později s držbou hradu slovanským knížetem. Omyly barokního dějepisectví byly v odborné literatuře odmítnuty teprve po polovině 20. století a mezitím sehrály významnou dějinnou úlohu.
V době národnostního soupeření od poslední čtvrtiny 19. století se odehrával na stránkách vlasteneckých periodik, národnostních spolků i v politických kruzích souboj o Vitorazsko. Čeští politici a národní agitátoři pokládali nejasně vymezenou oblast v Dolních Rakousích za „odpradávna“ slovanské území, které je obydleno Čechy odolávajícími germanizaci. Po první světové válce mělo Československo zájem o strategicky významný železniční uzel u rakouského Gmündu a podařilo se mu na Pařížské mírové konferenci domluvit posunutí státní hranice od Suchdola nad Lužnicí až právě ke Gmündu. Historické argumenty o někdejší držbě oblasti příslušníky slovanských kmenů a posléze českými panovníky měly podpořit československé nároky na část dolnorakouského území. Saintgermainská mírová smlouva z 10. září 1919 rozhodla o připojení nádraží u Gmündu a obcí severně od něj k Československé republice a 31. července 1920 ke změně státních hranic skutečně došlo.
Státní oblastní archiv v Třeboni právě připravuje ve spolupráci s Domem Štěpánka Netolického výstavu, která připomene vývoj zájmu o Vitorazsko, průběh jeho připojení k Československu a snahy o začlenění obyvatel do nové vlasti. Výstavu si budou moci návštěvníci prohlédnout od 4. října 2020 do 3. ledna 2021 v Domě Štěpánka Netolického v Třeboni.
Michal Morawetz
- Základní údaje
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Orlík nad Vltavou, sign. 3K beta 5, inv. č. 8.
Nejstarší zmínka o existenci panského sídla v Jindřichově Hradci se nachází v listině z roku 1220, v níž Vítek mladší z Prčice, někdy též z Blankenberka († asi 1236) prodal premonstrátskému klášteru v Milevsku ves Kojetín se vším příslušenstvím, kterou dříve držel jeho otec Vítek († 1194). Seznam svědků majetkové transakce představuje zajímavý výčet bratrů, synů i vnuků vydavatele listiny. Důležité místo mezi nimi zaujímal jeho bratr Jindřich, označený přídomkem „de Novo castro“, tedy „z Nového hradu“. Přízvisko dokládá, že někdy před tímto datem se Jindřich stal majitelem bývalého přemyslovského knížecího hradiště, zaujímajícího rozlohu dnešního jindřichohradeckého hradu a zámku. Není přitom jasné, zda ho nějakou formou držel již Jindřichův otec, který po roce 1184 začal majetkově pronikat do jižních částí Čech, nebo ho získal až Jindřich. V tom případě by šlo patrně o výsluhu udělenou knížetem a později králem Přemyslem Otakarem I. († 1230), na jehož dvoře Jindřich zaujal vysoké úřady a účastnil se i důležitých politických jednání. Přes uvedenou nejasnost je právě Jindřich prvním písemně doloženým majitelem Jindřichova Hradce, jehož mužští potomci drželi tamní sídlo, město i panství až do roku 1604.
Latinsky psaná pergamenová listina z roku 1220 je jedinečná také díky přivěšené pečeti. Vůbec poprvé je na ní vyobrazena pětilistá růže, symbol Rožmberků. Vzácná archiválie je uložena ve fondu Velkostatek Orlík nad Vltavou, který se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Třeboňský archiv se tak stal partnerem oslav, při nichž si Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec v letošním roce připomíná osm set let od první písemné zmínky. K oslavám významně přispělo jindřichohradecké oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni. Ze svých slavatovských a černínských fondů do zámeckých expozic zapůjčilo unikátní trojrozměrné předměty spojené s osobnostmi šlechtických majitelů zámeckého sídla. Jde o středověký dřevěný kříž z Palestiny, jelenicové rukavičky Františky Slavatové z Meggau z poloviny 17. století či impozantní cestovní klobouk posledního mužského člena rodu Slavatů Karla Felixe. Všechny zapůjčené předměty prošly odborným restaurátorským ošetřením v oddělení ochrany a péče o Národní archivní dědictví.
Markéta Hrdličková
- Základní údaje
Návrhy na úpravu věže kostela Povýšení sv. Kříže ve Veselí nad Lužnicí od architekta Martinelliho z roku 1729 (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Velkostatek Třeboň, IA 3K alfa 45b).
První zmínka o Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1259, kdy je Veselí nad Lužnicí připomínáno jako ves Voka z Rožmberka. Na přelomu 13. a 14. století přešlo Veselí, tehdy již pravděpodobně jako městečko, do majetku králů. Základ právního postavení Veselí nad Lužnicí udělil císař Karel IV. listinou z 2. června 1362, jejíž vydání ve svém důsledku znamenalo povýšení Veselí nad Lužnicí na město. Na přelomu 14. a 15. století bylo Veselí zastavováno různým českým pánům, až bylo nakonec zastaveno Rožmberkům. Od kdy drželi Rožmberkové Veselí dědičně, nevíme, ale faktem je, že v 15. století již s městem disponovali jako se svým dědičným zbožím. Tato skutečnost byla již pouze formálně potvrzena roku 1491 dědičným zápisem krále Vladislava Jagellonského. Od 15. století bylo Veselí pevnou součástí rožmberského dominia (velkostatek Třeboň) a sdílelo s ním jeho další osudy.
- Základní údaje
Mapa Horního Saska z roku 1734. SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Sbírka map správy buquoyských statků, mapa č. 140.
Karanténa a přeshraniční provoz v 18. století
Jednou z oblastí, která v posledních týdnech doznala proti dřívějšku velkých změn, je omezená možnost překračování hranic – byť v historii byla spíše pravidlem. I v minulosti ovšem k zpřísnění přeshraničního provozu docházelo podobně jako nyní v souvislosti s ochranou před epidemiemi, především morem. Pro ilustraci se podívejte, jakým způsobem tuto otázku řešilo na počátku 18. století sousední Sasko.
- Základní údaje
Součástí Sbírky rukopisů a starých tisků, kterou uchovává Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, je také personální katalog jezuitské koleje v Telči. Pozoruhodný rukopis byl vedený od roku 1662, kdy kolej fungovala teprve pár let, až do zrušení řádu v roce 1773. Byli do něj zapsáni všichni držitelé významných úřadů spjatých s telčským řádovým domem, k nimž patřili rektoři, ministři, regenti hudebního semináře, kazatelé, prokurátoři, učitelé, koadjutoři a instruktoři třetí probace. Kromě souvislých řad jmen upoutá manuskript i bohatou výzdobou. Ilustrace uvozují část věnovanou každému úřadu a symbolicky představují povinnosti jeho držitelů. Spolu s tím zachytily i podobu koleje, její vstupní portál nebo erb zakladatelky řádového domu Františky Slavatové z Meggau.
Informace obsažené v rukopise se dočkaly využití v rámci projektu Telč a jezuité. Město a jeho mecenáši. Jeho cílem bylo představit život telčské řádové komunity ve druhé polovině 17. i v 18. století, jejímž specifikem byla přítomnost terciátu, v němž se završovala formace jezuitů. Důraz byl přitom položen na zasazení řádového domu do sociálního kontextu města i na postižení rozmanitých vazeb na mecenáše a podporovatele koleje z prostředí vrchnosti, měšťanů i farního duchovenstva. Více o projektu na www.jezuitetelc.cz.
Projekt završují dvě výstavy. Jedna, pořádaná v Telči v budově bývalé koleje, se koná od 10. června do 13. září 2020 a k vidění jsou na ní také reprodukce z personálního katalogu. Druhou část zaměřenou na jezuitskou knihovnu je možné navštívit od 19. června do 4. října 2020 v Nové Říši. Výstupem projektu je i několik publikací, v nichž jsou spolu s katalogem reprodukovány i další písemnosti k dějinám telčské jezuitské koleje a jejích mecenášů nacházející se v jindřichohradeckém oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni.
Josef Hrdlička
- Základní údaje
K Mezinárodnímu dni archivů (9. června) uveřejňujeme příspěvek s poněkud odlehčeným tématem.
SOkA Písek, Archiv obce Laziště, kniha 1, sign. I/A/1, Pamětní kniha obce Laziště.
Obec Laziště (nynější místní část obce Královy Lhoty v píseckém okrese) vznikla z částí obcí Nevězic, Probulova a Královy Lhoty v polovině 20. let 20. století po dlouholetém složitém vyjednávání. Mateřské obce dávaly velmi rezolutně najevo nesouhlas s oddělením Lažiště a ještě řadu let poté blokovaly majetkové vyrovnání s novou obcí. Někdejší řevnivost však časem vyprchala a zbyla z ní tato rozkošná historka, jíž zaznamenal v pamětní knize lazišťské obce kronikář Petr Lukáš v zápise za rok 1953:
- Základní údaje
Dopis Humprechta Jana Černína synu Heřmanu Jakubovi do Říma, Kosmonosy, 28. 8. 1680. SOA v Třeboni, odd. Jindřichův Hradec, RA Černínů, karton 258.
Dopis jako zdroj nákazy?
V souboru dopisů, které posílal Humprecht Jan Černín (1628–1682) svému synovi Heřmanu Jakubovi (1659–1710), jenž se na své „kavalírské cestě“ právě nacházel v Římě, se dochoval také list z 28. srpna 1680, na jehož obálce jsme shledali zvláštní poznámku. Díky ní můžeme sledovat, jak se v 17. století v praxi zacházelo s potenciálně „nakaženým“ materiálem, a jak vznikla a fungovala instituce karantény.
- Základní údaje
Soupis poddaných panství Třeboň z roku 1698 s poznámkou o čelední službě (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Třeboň, sign. IB 5AU No 1, fol. 666–667).
Sedlák-zaměstnavatel
Základ zpravidla ročního smluvního vztahu mezi sedlákem jako zaměstnavatelem a čeledínem či děvečkou představovala mzda v penězích. Záleželo výlučně na těchto dvou subjektech, jak vysoká částka bude vyjednána. Muži vydělávali více než ženy. Mzda jednotlivých mužů stejně jako žen nebyla přitom stejná. Diference mohla souviset s věkem, neboť nepřehlédneme, že nejvyšší finanční odměnu dostávali muži mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. A zase: nebylo tomu tak na celém panství; chudší jih panství nabízel poněkud nižší hladinu odměn než úrodný severozápad. Nepřekvapuje proto, že nejeden mladý muž či žena se odebrali z jihu (např. ze Suchdola nad Lužnicí či Kojákovic) za prací právě do těchto oblastí (Mazelov, Ševětín, Bošilec, případně Přeseka aj.). Například v letech 1698 a 1699 pracovala jedenadvacetiletá Markéta Vaněčková z Cepu ve více než dvacet kilometrů vzdálené Staré Hlíně u sedláka Čurdy. Poté se v roce 1700 přesunula ke „starému baštýři“ do Přeseky a v dalších letech pracovala u sedláků Bíny a Kolečky ve vsi Lužnice. Jednalo se o lokality poblíž Staré Hlíny. Jistě by bylo lákavé vědět, co vedlo jiné mladé ženy pocházející ze stejné vsi jako Vaněčková k tomu, aby zůstaly v rodné vesnici a našly si tu práci. Každá odpověď by byla přirozeně hypotetická.
- Základní údaje
Emanuel Moravec jako major generálního štábu v Praze (polovina dvacátých let 20. století)
Anatomie zrady je název dvoudílného televizního filmu, který nedávno odvysílala Česká televize. Díky němu se v současnosti skloňuje v české společnosti více než kdy jindy jméno Emanuela Moravce, který byl jeho hlavní postavou. Tento vojenský důstojník, publicista a v závěru života také ministr školství a národní osvěty představuje zřejmě nejznámější postavu českého kolaborantství za nacistické okupace. Proč se jeho syn Igor narodil v Českých Budějovicích a co rodinu s tímto městem spojovalo?
To, že Moravcova rodina nějaký čas žila v jihočeské metropoli, je prakticky zcela neznámou kapitolou jeho života. Emanuelův otec Jan Moravec zde působil jako rotmistr v dělostřeleckých kasárnách a zároveň měl na starosti kasárenskou kantýnu. V době nepřítomnosti se o občerstvení pro vojáky starala jeho manželka Malvína. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 tvořili domácnost ještě synové Václav, Ladislav a Alois a dcera Marie s manželem Karlem Němcem. Nesmíme zapomenout ještě na služebnou Marii Hajnou ze Ševětína.
Nejstarší syn Emanuel Moravec (nar. 17. 4. 1895) s rodinou v roce 1921 nebydlel. Tou dobou už měl za sebou boje na válečných frontách, působení v ruských legiích a sibiřskou anabázi. Po návratu z války se však nakrátko v Českých Budějovicích objevil, jak nám dokládá např. záznam v knize přítomného obyvatelstva města. Přijel v srpnu 1920 vlakem z Terstu, kde se 9. 8. vylodil společně s dalšími legionáři a pár dní pobyl u své rodiny v dělostřeleckých kasárnách na Pražské třídě. Z Ruska si s sebou na jih Čech přivezl i manželku Helenu ve vysokém stupni těhotenství. Prvorozený syn Igor, za druhé světové války bojující v řadách SS a v roce 1947 popravený, se manželům ve městě nad soutokem Vltavy a Malše narodil 28. 8. 1920. Hned nato se Emanuel Moravec z Budějovic odstěhoval, protože od 1. 9. 1920 začal sloužit jako zpravodajský důstojník s hodností kapitána ve štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu.
Záznam o rodině Emanuela Moravce v matrice příslušníků města České Budějovice (SOkA ČB, fond Archiv města České Budějovice, evidenční kniha obyvatel, č. 3038, sign. F VIII, s. 281).
K působení Moravcovy rodiny v Českých Budějovicích se budeme snažit dohledat další informace, protože její působení ve městě bylo zjevně víceleté. Nalezená novinová noticka nás např. zpravuje o tom, že Malvína Moravcová zde už v roce 1897 potratila a děkuje budějovické porodní asistence za vzornou péči, kterou jí poskytla.
Poděkování Moravcovy matky v Jihočeských listech ze dne 16. 6. 1897.
PhDr. Jiří Cukr
- Základní údaje
Vyobrazení jalovce v Mathioliho herbáři z poloviny 16. století
Trocha zamyšlení aneb podobnost „čistě náhodná“?
V současné zvláštní době se mnozí z nás zamýšlejí s daleko větší empatií nežli v normálních, ovšem poněkud zběsilých časech nad pocity lidí v ohrožení. A nemusí to být jen vcítění do situace lidí ohrožených válečnými konflikty dneška, ale i reflexe dějů minulých, kdy lidé čelili podobným zkouškám jako my dnes daleko častěji, ne-li permanentně. Vycházím-li ze svých výzkumů raného novověku, pak morové epidemie a jiné živelní katastrofy stíhaly město v podstatě každé dva až tři roky.
A zatímco šlechtici mohli před „nezdravým ovzduším“ unikat na své venkovské statky a obveselovat se kratochvilnými příběhy (Decameron) nebo se jimi bavit v případě živelní pohromy v klidném prostředí kláštera (Heptameron), obyvatelé měst byli vystavováni v takových případech každodennímu, mnohdy hromadnému umírání členů městského společenství, z něhož nebylo úniku.
- Základní údaje
Pan Alois Sassmann je starokatolický duchovní, který se dlouhodobě věnuje regionálním dějinám. Aktuálně připravuje knižní vydání 5. dílu oblíbeného rozhlasového pořadu Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů, ze kterého pro Archivárium poskytl ukázku. O svém vztahu k pramenům třeboňského archivu více prozradil v rozhovoru pro Archivum trebonense v roce 2017.
- Základní údaje
Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.
Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.
- Základní údaje
V současné době sužuje svět pandemie koronaviru. Česká republika přijala celou řadu radikálních opatření, která by měla tuto virovou nákazu postupně dostat pod kontrolu. Situace není lehká, ale není to poprvé a bohužel zřejmě ani naposledy, kdy se lidstvo musí s něčím podobným vypořádat a přijmout následky. Mor, nebo také „černá smrt“, patřil k největším zabijákům minulých staletí a stejně jako my dnes, i naši předci hledali způsoby, jak se chránit a zabránit šíření onemocnění. Cenný archivní soubor Historica Třeboň obsahuje celou řadu svědectví o průběhu morových epidemií v období raného novověku v Čechách i v jiných evropských státech. Může nám tak přiblížit jak se společnost v těchto tíživých situacích chovala a jak se bránila proti nepříteli, kterým nebyl člověk a o to větší zjevně vzbuzoval strach.
- Základní údaje
Každý člověk si žije svůj život a naplňuje tak osud. Někdy dobře, jindy ne. A ptá se. Co by se koneckonců neptal.
Co bylo, jak to bylo a co osud? Dá se s ním něco dělat? Nebo nic. Tak to u lidí chodí. Ale co věci. Jak je to u věcí. Že je to bláznivá myšlenka? No možná je. Ale mne to kdysi dávno, co by malého a hubeného kloučka, mne to mnohokrát napadalo. A dost mne to i trápilo. Freuda, by asi lákalo něco úplně jiného - Já.
Mne ovšem náramně zajímalo, zda mají věci duše? Mají osudy? A pramálo by mě tehdy vzrušovalo, co by asi řekl věhlasný psychoanalytik na mou adresu a mé problémy. Ostatně tehdy jsem o něm neměl ani páru. Myslím, že za vše může Jiří Trnka. Jednak stvořil geniální film "Ruka" a jeho knihy Říkadel mě doslova vtáhly do světa věcí a zázraků a jitřily neúprosně moji již tak velkou představivost. A tak není divu, že po takové přípravě, jsem nikdy nezapochyboval o tom, že i věci mají svůj osud, který si stejně jako my žijí a někdy i užívají. Jenom jsem na to časem jaksi zapomněl.
- Základní údaje
Celou knihu otevřete kliknutím na obrázek.
