- Podrobnosti
Vlasta Kálalová se narodila v Bernarticích na Písecku dne 26. října 1896. Byla prostředním ze tří dětí v rodině Jana Václava Kálala, učitele a uznávaného odborníka na chov králíků v Rakousku-Uhersku. Fasádu kálalovského domu tematicky zdobily plastiky králíků a zelných hlávek.
Po maturitě na reálném dívčím gymnáziu v pražských Vinohradech byla Vlasta přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu zaměřenému na chirurgii. Vzhledem k obrovskému jazykovému nadání (v 17 letech uměla již sedm jazyků) se zároveň zapsala ke studiu arabštiny a perštiny na filozofické fakultě. Oba náročné obory dokončila v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Měla zájem o exotickou parazitologii a reagovala na výzvu, že by některá z československých univerzit měla mít výzkumné středisko nakažlivých exotických chorob (důvodem byla obava, že by cizinci ze vzdálených zemí tyto nemoci mohli zavléct do Československa). Přestože byla odrazována rodinou i okolím, že pro ženu se taková záležitost nehodí, jejím cílem se stalo založení pracoviště pro výzkum exotických chorob v Damašku nebo Bagdádu pro jejich vhodné klima. Předplatila si i turecký lékařský časopis, aby si osvojila odborné názvosloví a poznala místní lékařské kapacity, v nejvyšších letních teplotách podnikala náročné túry, aby si její tělo zvyklo na jiné podnebí.
- Podrobnosti
Při očistě archiválií z fondu Obecná škola Nové Sady vypadl z jednoho z třídních výkazů malý složený papírek. Byla to reakce otce na sdělení vedení školy, které ho informovalo o nevalném prospěchu jeho syna z vlastivědy a ještě o nějakém přestupku vůči dobrým mravům.
Všichni máme v dobré paměti, jak se nás naši rodiče a prarodiče snažili přesvědčit o zkaženosti naší generace a o tom, že dříve bývalo lépe, všichni byli učenlivější, poslušnější a že učitel byl osobou velmi váženou a téměř nedotknutelnou. Následující ukázka z 30. let 20. století je nám důkazem, že tento otec se rozhodně nebál dát pedagogům jasně najevo, co si nejen o jejich klasifikaci myslí.
Mgr. Marta Leblová
- Podrobnosti
„Na následujících stránkách se chci vrátit do oněch časů dávných, v mých očích idylických,“ uvádí Stanislav Kahuda (nar. 1942) ve vzpomínkové knize Hlubocký prcek a třeboňský kluk, vydané v roce 2019 ve vltavotýnském nakladatelství Nová Forma. Přibližuje v ní své dětství a dospívání v polovině 20. století prožitá v Hluboké nad Vltavou a Třeboni. Na stránkách před čtenářem ožívají dětské hry, vzpomínky na sousedy a příbuzné, každodenní život v obou městech a nechybějí ani informace o sportu nebo o natáčení pohádky Pyšná princezna. Na přípravě publikace se podíleli také synové autora – Stanislav Kahuda ml. úpravou bohatého obrazového doprovodu a Tomáš Sterneck, známý historik, spoluprací na textech.
Historie znalí jedinci si jistě Hlubokou a Třeboň spojí s rodem Schwarzenbergů. I jemu je v knize věnován prostor, protože malý Stanislav vyrůstal v rodině schwarzenberského úředníka. Kahudův otec vstoupil do knížecích služeb v roce 1931. Zpočátku byl asistentem v účtárně v Českých Budějovicích a od roku 1935 působil v ústřední knížecí kanceláři na Hluboké (ve věstníku schwarzenberských zaměstnanců Tradice byl otištěn obsáhlejší popis jeho rozlučky před přesunem na Hlubokou). Ve čtyřicátých letech střídal pracovní pozice, až se v roce 1948 přestěhoval s rodinou do Třeboně, kde získal práci jako hlavní účetní v pivovaru.
Než získali Kahudovi byt přímo v areálu pivovaru, bydleli nejprve na zámeckém nádvoří, odkud autor knihy začal také docházet do základní školy. A právě s cestou do školy souvisí následující publikovaná vzpomínka, v níž se v důležité roli objevuje starobylý archiv:
„Do školy jsem z našeho bytu na zámeckém nádvoří chodíval většinou přes náměstí, pak Březanovou ulicí a skrze Budějovickou bránu. Zpátky domů jsem volil buď tutéž trasu, nebo cestu parkem kolem třeboňského archivu.
Bylo to na sklonku zimy, tající sníh se přímo nabízel jako vynikající materiál na výrobu sněhových koulí, kterým jsme říkali ledovky, a my kluci toho samozřejmě neváhali využít. Už nevím, zda jsem se tehdy s kamarády vsadil, nebo se prostě před nimi jen chtěl předvést a dokázat, že se strefím do archivního okna. Každopádně jsem se o to pokusil – a navýsost úspěšně. Hned na první pokus má ledovka zasáhla cíl. Sklo zařinčelo, my se dali na útěk, leč dostihl nás muž, jenž byl nejspíš zaměstnancem archivu.
Zapsal si mé jméno, které jsem mu poctivě nahlásil. Neuměl jsem totiž to, co s obdivuhodnou bravurou ovládá dnešní mládež, totiž uvést v podobné situaci cizí nebo smyšlené jméno. Doma jsem se ale nepochlubil a s obavami vyčkával, co přinesou příští dnové. Kupodivu se s výjimkou rychlého zasklení rozbitého okna nedělo nic. Nikdo mé rodiče nekontaktoval, a tak můj zásah zůstal nepotrestán.“
Tím by citát s popisem příhody mohl skončit, ale vše mělo později pokračování na Kahudově svatbě. „Po mnoha létech,“ píše v dalším textu, „mi otec poněkud smutně sdělil, že jsem ho jako kluk v jedné věci zklamal. Prý si vždycky přál, abych byl správný kluk, který rošťárnami dokáže, že není žádná bačkora. Za první mnou rozbité okno mi údajně hodlal dát dvacetikorunu. Mrzelo ho právě to, že nikdy neměl příležitost mě takto obdarovat. Jaká pak byla tátova radost, když se po svém povzdechu dozvěděl, jakou škodu mou zásluhou utrpěl třeboňský archiv.“
Poškození archivního okna si je Stanislav Kahuda dodnes plně vědom, a proto se v knize objevuje i jakási úsměvná výzva směrem k současnému vedení Státního oblastního archivu: „Snad je zmíněný prohřešek už promlčen – v opačném případě jsem ochoten čestně uhradit vzniklou škodu. Tedy pokud ji někdo bude na základě tohoto mého pozdního písemného doznání vymáhat. Možná že v archivních materiálech budou dohledány další usvědčující materiály, třeba se tam někde schovává zapomenutý záznam o uvedené události s mým jménem…“
Jiří Cukr
- Podrobnosti
Grafika od Michaela Floriana s vyobrazením kostela ve Staré Říši
SOA v Třeboni, oddělení Třeboň, ZLA Orlík nad Vltavou, kart. 23.
Součástí kulturního dědictví Státního oblastního archivu v Třeboni jsou také novoročenky spjaté s osobnostmi katolické moderny první poloviny 20. století. Autorům dalo vyniknout nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo, činné ve Staré Říši v odlehlém koutě jihozápadní Moravy. Za čtyři dekády své existence poskytlo svébytné nakladatelství příležitost k publikování tuzemským i zahraničním básníkům, teologům, filozofům i výtvarníkům. Výrazná a naprosto originální osobnost vydavatele kolem sebe soustředila široký okruh intelektuálů, kteří Starou Říši navštěvovali. Patřili k nim například Otakar Březina, Jan Čep, Jakub Deml a Bohuslav Reynek nebo výtvarníci Josef Váchal a Jan Zrzavý. K podporovatelům nakladatelství patřil také Karel Schwarzenberg, který Starou Říši navštívil 26. července 1940. Při té příležitosti se jako první podepsal do nově založené pamětní knihy nakladatelství, zakoupil si množství knih a věnoval deset tisíc korun na plánované ediční počiny. Sympatie dobrodinců Dobrého díla směřovaly také k Florianově rodině. Jeho dvanáct dětí představovalo pracovní motor nakladatelství. Některé z nich byly obdařené pozoruhodným talentem a zanechaly v knižních titulech nezanedbatelnou stopu. Mimořádné jsou především grafické listy, ex libris a linoryty Michaela Floriana, tvůrce grafické podoby Dobrého díla.
Reprodukovaný soubor obsahuje novoročenku Jakuba Demla s vlastní básní pro Otokara Březinu. Autorem dalších dvou grafik byl staroříšský Michael Florian.
Markéta Hrdličková
- Podrobnosti
Prostorové znázornění planet patří k méně častým, o to však atraktivnějším výsledkům kartografů. V českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni jsou uloženy dva globy vytvořené podle podkladů německého kartografa Johanna Gabriela Doppelmayra (1677–1750).
Globy uložené v archivu pocházejí z roku 1728, kdy norimberský astronom vytvořil zřejmě podle vlastních výpočtů podklady pro zemský globus a na základě tehdy nejpřesnější lunární topografie gdaňského astronoma Johanna Hevelia (1611–1687) připravil i podklady pro globus hvězdný. Oba s přesností pro epochu (ekvinokcium) roku 1730. Na výrobě globů se podílel i Doppelmayrův kolega a též rodák z Norimberku, Johann Georg Puschner (1680–1749), který kromě astronomie ovládal i mědirytectví.
Právě tato metoda hlubokého tisku umožnila vytvořit větší množství dvojic zemského a hvězdného globu a dodnes se s nimi proto můžeme setkat v několika evropských muzeích a knihovnách. Za všechny upozorněme alespoň na hvězdný a zemský globus z Britské knihovny. Knihovna je letos zdigitalizovala v trojrozměrném zobrazení. Jde o shodné exempláře s těmi z našeho archivu.
Kromě dvojice globů z roku 1728 o průměru 32 centimetrů spolu norimberští astronomové vytvořili o dva roky později menší dvojici o průměru 20 centimetrů a z roku 1736 pocházejí z jejich dílny prostorová znázornění planety Země a hvězdné oblohy o průměru pouhých 10 centimetrů. Doppelmeyrovy globy byly ve své době velmi populární a německému trhu dominovaly až do konce století.
Barokní glóby uložené v archivu byly již ve stavu, který si žádal komplexní restaurátorský zásah. Povrch koulí i horizontálních dřevěných kruhů byl zaprášený, s mnoha vrypy, se zahnědlým, narušeným a na několika místech odlupujícím se lakem. Mosazné kruhy byly zkorodované. Koule hvězdného glóbu měla zablokovanou rotaci, vlivem níž docházelo k četným mechanickým poškozením. U glóbu zemské sféry bylo poškození koule ještě rozsáhlejší, na několika místech byl narušen i korpus. Některé defekty byly dobově laicky vyspraveny sádrovými plombami. Dřevěný stojan zemského glóbu nebyl kompletní, chybějící noha byla nahrazena dřevěnou tyčkou.
Předměty byly zapůjčeny restaurátorovi RNDr. Miroslavu Širokému, CSc., který provedl jejich restaurování včetně restaurátorské fotodokumentace a zprávy. Po odborném ošetření byly glóby navráceny do archivu, kde na ně byly vytvořeny ochranné krabice.
Michal Morawetz, Martina Pechová
- Podrobnosti
Farní kroniky patří mezi velmi zajímavé, v některých případech opomíjené zdroje historického poznání a jsou součástí archivních fondů farních úřadů. Bohužel je však nenajdeme v každém z těchto fondů. Ač na jejich existenci odkazují mimo jiné i různé historické nebo vlastivědné texty regionálních badatelů, do dnešní doby jich řada nedochovala. Proto lze považovat přítomnost dokonce tří pamětních knih ve fondu farního úřadu Dobrš za „malý zázrak“. Tyto tři dochované knihy, v nichž najdeme zaznamenány události v časovém rozpětí let 1724–1991, nám poslouží skrze jejich stručný popis jako vzorový příklad pro odhalení a ukázání některých typických rysů těchto dokumentů.
Prvním z nich je způsob vedení farních kronik. I přes vydávaná nařízení, která přicházela například v letech 1735, 1782, 1796 nebo 1835, zůstával styl vedení pamětních knih velmi pestrý a nelze vypozorovat, že by převládl nějaký striktní úzus, jenž by platil obecně. Naše zjištění podporuje i druhý rys, který jasně ukazuje, že záleželo na samotné osobnosti autora, co bude do „pamětnic“, jak se lidově tyto knihy nazývaly, zaznamenávat. V případě dobršských farních kronik byli autory zápisů zdejší faráři.