- Podrobnosti
Bitva na Bílé hoře na litografické reprodukci z druhé poloviny 19. století (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, grafika č. 407.)
Bitva na Bílé hoře, jejíž 400. výročí si právě připomínáme, zasáhla výrazně do české kulturní historie. V dějepisectví 19. a 20. století byla českými nacionálně orientovanými historiky interpretována jako národní tragédie a v podobném duchu se dostala i do obecného povědomí. Reminiscence na bitvu se objevovaly pravidelně v literatuře, malířství, hudbě i filmu. Autoři v ní nacházeli paralely k tíživé současnosti a zároveň naději na lepší budoucnost. Dědictví a interpretace bitvy na Bílé hoře podstatně zasáhly i do dějin dvou významných šlechtických rodů, jejichž fondy Státní oblastní archiv v Třeboni uchovává, tedy Buquoyů a Schwarzenbergů.
Na vítězné straně stál v bělohorské bitvě hrabě Karel Bonaventura Buquoy, který byl dokonce na bojišti nepříjemně raněn. Hrabě Buquoy získal několik měsíců před bitvou od císaře jihočeská panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, která jeho potomci v dalších staletích spravovali. Od konce 18. století Buquoyové cíleně budovali paměť rodu založenou na vojenském úspěchu jejich předka a vytrvali v tom i v době, kdy se společnost pod vlivem nacionálních hnutí proti Bílé hoře stále ostřeji vymezovala. Po druhé světové válce byl Buquoyům majetek zabaven, což bylo v dobovém tisku chápáno jako náprava pobělohorských křivd. Novinové titulky S Bílou horou zúčtováno – konec hraběte Buquoye či Konec Bílé hory – hrabě Buquoy za mřížemi z roku 1945 jsou dostatečně výmluvné.
Spojení bitvy na Bílé hoře se Schwarzenbergy není na první pohled tolik patrné. Základem pozemkové držby rodu v Čechách se stalo panství Třeboň, které nabyli až v roce 1660 od císaře. Habsburkové však Třeboň získali po nuceném odchodu Švamberků, kteří stáli 8. listopadu 1620 na straně poražených. V nacionálním úhlu pohledu byli následně tedy i Schwarzenbergové držiteli pobělohorského konfiskátu a tím nepřátelé českého národa. Majetek rodu byl v roce 1947 převeden na stát na základě kontroverzního zákona Lex Schwarzenberg, při jehož prosazování v parlamentu zaznívaly narážky na bělohorskou bitvu. Poslanec Miroslav Sedlák, rodák z Českého Krumlova, podpořil návrh zákona historickými argumenty, v nichž obvinil Schwarzenbergy z nabytí majetku po české šlechtě, zbohatnutí díky práci českých poddaných a z využívání zisků pro kariérní růst u panovnického dvora. Převod schwarzenberského majetku na stát tedy měl mít podle Sedláka se zřetelem na Bílou horu své historické opodstatnění. Dnes se naštěstí dostává i bitvě na Bílé hoře nové interpretace, již bez vlivu nacionalismu.
Michal Morawetz
- Podrobnosti
Novinová ilustrace pochází ze sbírek Městského archivu v Badenu v Rakousku (Stadtarchiv Baden, Austria).
Na konci 19. století se na silnicích a cestách objevil nový dopravní prostředek – automobil. Hřmotící stroje s benzínovými motory zpočátku nebyly nadšeně vítané – plašily koně, naháněly hrůzu a znečišťovaly vzduch. Nicméně postupně se začaly prosazovat a automobilů i automobilistů kvapem přibývalo. V měsících říjnu a listopadu roku 1900, tedy právě před 120 lety, jsou písemně doložené první jízdy automobilu i na jihočeských silnicích a v samotných Českých Budějovicích. Překvapivě jsou tyto jízdy spojené se známým soudním procesem, odbývaným v ten čas před Krajským soudem v Písku. Šlo o známou „hilsneriádu“, tedy proces, během něhož byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti pro rituální vraždu Anežky Hrůzové. Soudní líčení sledoval velký počet českých i zahraničních žurnalistů, pro které bylo velmi obtížné získat z Písku rychlé telefonní nebo telegrafové spojení do redakcí svých deníků v Praze či Vídni, a tak někteří volili jiné způsoby, jak své redakce a čtenáře informovat o aktuálním dění v soudním sále. Nejvynalézavější v tomto ohledu byla redakce deníku Prager Tagblatt, která si u automobilky v dolnorakouském Leesdorfu (dnes část města Baden) pronajala malý trojmístný automobil, se kterým pak každý den odpoledne odjížděl příslušný redaktor z Písku do Českých Budějovic, odkud bylo telegrafové spojení dostupnější. Druhý den ráno se pak zase vracel do Písku sledovat pokračování soudního procesu. Šlo nejen o první jízdy automobilu v Českých Budějovicích, ale patrně také o u nás historicky první využití automobilu pro služby žurnalistiky. Dosud nevídané spojení automobilu a novinářské praxe zaujalo i redakci deníku Illustriertes Wiener Extrablatt, ve kterém byla 11. listopadu 1900 zveřejněna kresba onoho automobilu s velkou reklamní tabulí s nápisem Prager Tagblatt na kapotě. Díky této jedinečné kresbě víme, jak vypadal první automobil, který před 120 lety projížděl českobudějovickými ulicemi. Podrobnější informace o tomto prvním automobilu i o jeho jízdách Českými Budějovicemi budou publikovány v nejbližším čísle sborníku Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech.
Vlastimil Kolda
- Podrobnosti
Na cestu do Ruska, kde se měl v Kremlu zúčastnit korunovace posledního ruského cara, se Evžen vydal speciálním dvorským vlakem, kterým s ním jeli i další představitelé významných šlechtických rodin té doby jako Vincenc Thun, Geza Andrassy, Heinrich Lichtenstein, Max Fürstenberg nebo Geza Szechenyi. Vyjeli ve středu 20. května 1896 (podle juliánského kalendáře 8. května) v půl třetí z vídeňského nádraží. Původně měla Evžena doprovázet i jeho manželka Fany (Františka Schönburg-Hartenstein), ale zůstala doma kvůli úmrtí arcivévody Karla Ludvíka, který zemřel den před odjezdem pravděpodobně na tyfus, kterým se infikoval při poutní cestě k břehům Jordánu. Místo arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa I., jel nakonec arcivévoda Evžen (tedy Evžen Rakousko-Těšínský), který celou výpravu vedl. Podle deníkových záznamů, které si Evžen vedl, dorazila celá suita již ve čtvrtek 21. května do Varšavy, kde je na nádraží přivítala vojenská hudba a opulentní snídaně. Zde členové výpravy přesedli do vlaku, který pro ně poslal car. Evžen si zapsal, že je velký rozdíl mezi vlakem císaře Františka Josefa I. a carským, především mu vadil prach a nedostatečné osvětlení v kupé. Mimochodem stížnosti na prach se objevují i v jeho dalších záznamech. Moskva byla podle něj velmi prašné město. Při cestě z Varšavy do Moskvy si povšiml oblastí, které byly velmi řídce osídleny, a také ho velmi zasáhla rozlehlost území, kterým projížděli. V pátek 22. května, kdy byl velmi slunečný den, dorazili ve 3 hodiny do Moskvy. Na nádraží je přivítal velkokníže Vladimír (tedy Vladimír Alexandrovič Romanov, strýc cara Mikuláše II. a také rakouský vyslanec v Moskvě. Poté se ubytovali. Druhý den se Evžen nejprve zúčastnil mše, poté posnídal s velkoknížetem Vladimírem a jeho ženou Marií z rodu Meklenbursko-Zvěřínského. Po snídani se vydali na audienci k carovi.
- Podrobnosti
Podpis ředitele/vedoucího podniku Karla Gotta (SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Když před rokem 1. října zemřela naše pěvecká legenda Karel Gott (1939–2019), objevily se různé spekulace o tom, zda mohl v dětství žít v Milevsku. Podrobně se tomu věnovali např. redaktoři webového portálu Jižní Čechy Teď nebo facebooková stránka o historii Milevska:
Jižní Čechy Teď: Bydlel Karel Gott v Milevsku?
Jižní Čechy Teď: Jak to bylo s Karlem Gottem v Milevsku?
Příspěvky a diskuze se odvíjely od toho, že v letech 1951–1952 působil v Milevsku jako ředitel podniku na výrobu vzduchotechniky Gottův stejnojmenný otec (1911–1982). Budoucí slavný zpěvák zde však nikdy nežil a ani sem podle svědectví příliš nejezdil, pobýval výhradně s matkou v Praze.
Nahlédli jsme do archivního souboru Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko, který je uložen v českobudějovickém oddělení Státního oblastního archivu, a zajímalo nás, zda se o působení ředitele Gotta na jihu Čech nedozvíme něco více. Ačkoli je archivní materiál velmi rozsáhlý a má velikost bezmála 100 běžných metrů, dokumenty z počátků podniku (1948 založen jako pobočný závod firmy JANKA Radotín, 1951 osamostatnění, od 1958 současný název ZVVZ) jsou dochovány velmi mezerovitě. Gottovo jméno se proto objevuje pouze na několika málo místech. Nejzajímavější jsou bezesporu zápisy o sportovních oddílech podniku, kde otec „božského Káji“ kritizoval jejich špatné vedení, dále to, že se netrénuje a chybí kázeň. Bylo podle něj třeba, „aby základní tělesná výchova se prováděla v celém rozsahu.“ Více v přiložených kopiích.
Za zmínku stojí také drobné zmínky z roku 1978, kdy si podnik připomínal 30. výročí založení. Podle dochovaného seznamu hostů obdržel pozvánku na oslavy i bývalý ředitel Karel Gott, který je v listu uveden s adresou U Bertramky, Praha 5 – Smíchov. Tou dobou tedy bydlel u svého syna v jeho legendárním sídle.
(všechny kopie archivního materiálu pocházejí ze SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Jiří Cukr
Aneta Vlasáková
- Podrobnosti
K početné literatuře věnované první světové válce přibyla přednedávnem edice více než 230 dopisů, dopisnic a lístků polní pošty, které z front, týlu a lazaretů posílal rodičům do Českých Budějovic učitel a malíř Jan Rafael Schuster. Početný soubor této válečné korespondence z let 1915 až 1918 je dnes uložen mezi archivními fondy a sbírkami Státního okresního archivu České Budějovice a jeho vydání připravil archivář Vlastimil Kolda.
Jan Rafael Schuster (1888–1981) prožil většinu svého života v Českých Budějovicích. Od mládí se věnoval výtvarnému umění, namaloval odhadem přes 3 000 obrazů a kreseb. Byl výraznou postavou jihočeské kulturní obce a aktivním členem Sdružení jihočeských výtvarníků. Dodnes jsou jeho obrazy velmi vyhledávané a nalezneme je v řadě galerií či muzeí. Nová publikace ale představuje Jana Rafaela Schustera v poněkud odlišném světle, byť kresby i zde tvoří její podstatnou část.
Léta první světové války prožil Jan Rafael Schuster v uniformě rakouského vojáka. Narukoval v červnu 1915 k 91. pěšímu pluku do Českých Budějovic a po devíti měsících, strávených výcvikem v Brucku nad Litavou, studiem v důstojnické škole, ale také ve vídeňské vojenské nemocnici, kde se léčil z onemocnění malárií, byl odeslán v hodnosti četaře na italskou frontu, kde poprvé zakusil útrapy života na frontě. Během dalších roků prošel řadou bojů nejen v Itálii, kde byl již v hodnosti poručíka přímým účastníkem 10. a 11. bitvy na Soče, ale také v Haliči, v Dalmácii a nakonec v albánských horách. Malárie se u něho opakovala, prodělal i otravu bojovým plynem, která znamenala dlouhodobější léčení. Konec války zastihl Jana Rafaela Schustera v polní nemocnici nedaleko Rijeky. Domů do Českých Budějovic se vrátil až počátkem roku 1919.
Na frontách, v lazaretech i v týlu Jan Rafael Schuster zaznamenával své prožitky do dopisů či na pohlednice, které někdy téměř s každodenní pravidelností posílal rodičům. Jeho dopisy jsou mimořádně zajímavým a cenným dokladem o čtyřech dlouhých válečných letech. Jejich význam spočívá nejen v množství a kompletnosti dochování, ale je ještě umocněn otevřeností, s níž Schuster líčil rodičům peripetie válečného života, vojenské úspěchy i neúspěchy, problémy v týlu, šlendrián v zásobování proviantem nebo nedostatky ve výstroji, které mnohdy řadové vojáky ohrožovaly na životech stejně, jako nepřátelské kulky. Jako důstojník, pověřený u svých jednotek prováděním cenzury veškeré odesílané pošty, si tuto otevřenost ostatně mohl dovolit – vždyť poznámkami o provedení cenzury opatřoval obálky i svých vlastních dopisů.
Kromě početné korespondence se ze Schusterova válečného působení dochoval i unikátní soubor více než 70 kreseb, které on sám pořizoval ve volných chvílích. Maloval své spolubojovníky při běžných činnostech během odpočinku i při výcviku, portrétoval důstojníky nebo zaznamenával okolní krajinu, která na něho velmi působila.
Přesto, že literatura o první světové válce je (zejména díky posledním několika rokům) velmi početná, je předkládaná publikace oproti jiným přece jen poněkud odlišná. Její jedinečnost spočívá právě v kombinaci psaného slova a výtvarného doprovodu, přičemž obojí je dílem jednoho autora, českobudějovického učitele a malíře Jana Rafaela Schustera. Knihu nazvanou Jan Rafael Schuster ve světové válce aneb Dopisy a kresby budějovického malíře z let 1915 až 1918 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích v řadě supplement Jihočeského sborníku historického.
Markéta Hrdličková
(1) Ležení 4. roty pod kótou 2148; Albánie, 1918
(2) Lieb Vaterland - magst ruhig sein!, Királyhida, 1916
