- Podrobnosti
Návrhy na úpravu věže kostela Povýšení sv. Kříže ve Veselí nad Lužnicí od architekta Martinelliho z roku 1729 (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Velkostatek Třeboň, IA 3K alfa 45b).
První zmínka o Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1259, kdy je Veselí nad Lužnicí připomínáno jako ves Voka z Rožmberka. Na přelomu 13. a 14. století přešlo Veselí, tehdy již pravděpodobně jako městečko, do majetku králů. Základ právního postavení Veselí nad Lužnicí udělil císař Karel IV. listinou z 2. června 1362, jejíž vydání ve svém důsledku znamenalo povýšení Veselí nad Lužnicí na město. Na přelomu 14. a 15. století bylo Veselí zastavováno různým českým pánům, až bylo nakonec zastaveno Rožmberkům. Od kdy drželi Rožmberkové Veselí dědičně, nevíme, ale faktem je, že v 15. století již s městem disponovali jako se svým dědičným zbožím. Tato skutečnost byla již pouze formálně potvrzena roku 1491 dědičným zápisem krále Vladislava Jagellonského. Od 15. století bylo Veselí pevnou součástí rožmberského dominia (velkostatek Třeboň) a sdílelo s ním jeho další osudy.
- Podrobnosti
Mapa Horního Saska z roku 1734. SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Sbírka map správy buquoyských statků, mapa č. 140.
Karanténa a přeshraniční provoz v 18. století
Jednou z oblastí, která v posledních týdnech doznala proti dřívějšku velkých změn, je omezená možnost překračování hranic – byť v historii byla spíše pravidlem. I v minulosti ovšem k zpřísnění přeshraničního provozu docházelo podobně jako nyní v souvislosti s ochranou před epidemiemi, především morem. Pro ilustraci se podívejte, jakým způsobem tuto otázku řešilo na počátku 18. století sousední Sasko.
- Podrobnosti
Součástí Sbírky rukopisů a starých tisků, kterou uchovává Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, je také personální katalog jezuitské koleje v Telči. Pozoruhodný rukopis byl vedený od roku 1662, kdy kolej fungovala teprve pár let, až do zrušení řádu v roce 1773. Byli do něj zapsáni všichni držitelé významných úřadů spjatých s telčským řádovým domem, k nimž patřili rektoři, ministři, regenti hudebního semináře, kazatelé, prokurátoři, učitelé, koadjutoři a instruktoři třetí probace. Kromě souvislých řad jmen upoutá manuskript i bohatou výzdobou. Ilustrace uvozují část věnovanou každému úřadu a symbolicky představují povinnosti jeho držitelů. Spolu s tím zachytily i podobu koleje, její vstupní portál nebo erb zakladatelky řádového domu Františky Slavatové z Meggau.
Informace obsažené v rukopise se dočkaly využití v rámci projektu Telč a jezuité. Město a jeho mecenáši. Jeho cílem bylo představit život telčské řádové komunity ve druhé polovině 17. i v 18. století, jejímž specifikem byla přítomnost terciátu, v němž se završovala formace jezuitů. Důraz byl přitom položen na zasazení řádového domu do sociálního kontextu města i na postižení rozmanitých vazeb na mecenáše a podporovatele koleje z prostředí vrchnosti, měšťanů i farního duchovenstva. Více o projektu na www.jezuitetelc.cz.
Projekt završují dvě výstavy. Jedna, pořádaná v Telči v budově bývalé koleje, se koná od 10. června do 13. září 2020 a k vidění jsou na ní také reprodukce z personálního katalogu. Druhou část zaměřenou na jezuitskou knihovnu je možné navštívit od 19. června do 4. října 2020 v Nové Říši. Výstupem projektu je i několik publikací, v nichž jsou spolu s katalogem reprodukovány i další písemnosti k dějinám telčské jezuitské koleje a jejích mecenášů nacházející se v jindřichohradeckém oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni.
Josef Hrdlička
- Podrobnosti
K Mezinárodnímu dni archivů (9. června) uveřejňujeme příspěvek s poněkud odlehčeným tématem.
SOkA Písek, Archiv obce Laziště, kniha 1, sign. I/A/1, Pamětní kniha obce Laziště.
Obec Laziště (nynější místní část obce Královy Lhoty v píseckém okrese) vznikla z částí obcí Nevězic, Probulova a Královy Lhoty v polovině 20. let 20. století po dlouholetém složitém vyjednávání. Mateřské obce dávaly velmi rezolutně najevo nesouhlas s oddělením Lažiště a ještě řadu let poté blokovaly majetkové vyrovnání s novou obcí. Někdejší řevnivost však časem vyprchala a zbyla z ní tato rozkošná historka, jíž zaznamenal v pamětní knize lazišťské obce kronikář Petr Lukáš v zápise za rok 1953:
- Podrobnosti
Dopis Humprechta Jana Černína synu Heřmanu Jakubovi do Říma, Kosmonosy, 28. 8. 1680. SOA v Třeboni, odd. Jindřichův Hradec, RA Černínů, karton 258.
Dopis jako zdroj nákazy?
V souboru dopisů, které posílal Humprecht Jan Černín (1628–1682) svému synovi Heřmanu Jakubovi (1659–1710), jenž se na své „kavalírské cestě“ právě nacházel v Římě, se dochoval také list z 28. srpna 1680, na jehož obálce jsme shledali zvláštní poznámku. Díky ní můžeme sledovat, jak se v 17. století v praxi zacházelo s potenciálně „nakaženým“ materiálem, a jak vznikla a fungovala instituce karantény.
- Podrobnosti
Soupis poddaných panství Třeboň z roku 1698 s poznámkou o čelední službě (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Třeboň, sign. IB 5AU No 1, fol. 666–667).
Sedlák-zaměstnavatel
Základ zpravidla ročního smluvního vztahu mezi sedlákem jako zaměstnavatelem a čeledínem či děvečkou představovala mzda v penězích. Záleželo výlučně na těchto dvou subjektech, jak vysoká částka bude vyjednána. Muži vydělávali více než ženy. Mzda jednotlivých mužů stejně jako žen nebyla přitom stejná. Diference mohla souviset s věkem, neboť nepřehlédneme, že nejvyšší finanční odměnu dostávali muži mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. A zase: nebylo tomu tak na celém panství; chudší jih panství nabízel poněkud nižší hladinu odměn než úrodný severozápad. Nepřekvapuje proto, že nejeden mladý muž či žena se odebrali z jihu (např. ze Suchdola nad Lužnicí či Kojákovic) za prací právě do těchto oblastí (Mazelov, Ševětín, Bošilec, případně Přeseka aj.). Například v letech 1698 a 1699 pracovala jedenadvacetiletá Markéta Vaněčková z Cepu ve více než dvacet kilometrů vzdálené Staré Hlíně u sedláka Čurdy. Poté se v roce 1700 přesunula ke „starému baštýři“ do Přeseky a v dalších letech pracovala u sedláků Bíny a Kolečky ve vsi Lužnice. Jednalo se o lokality poblíž Staré Hlíny. Jistě by bylo lákavé vědět, co vedlo jiné mladé ženy pocházející ze stejné vsi jako Vaněčková k tomu, aby zůstaly v rodné vesnici a našly si tu práci. Každá odpověď by byla přirozeně hypotetická.
- Podrobnosti
Emanuel Moravec jako major generálního štábu v Praze (polovina dvacátých let 20. století)
Anatomie zrady je název dvoudílného televizního filmu, který nedávno odvysílala Česká televize. Díky němu se v současnosti skloňuje v české společnosti více než kdy jindy jméno Emanuela Moravce, který byl jeho hlavní postavou. Tento vojenský důstojník, publicista a v závěru života také ministr školství a národní osvěty představuje zřejmě nejznámější postavu českého kolaborantství za nacistické okupace. Proč se jeho syn Igor narodil v Českých Budějovicích a co rodinu s tímto městem spojovalo?
To, že Moravcova rodina nějaký čas žila v jihočeské metropoli, je prakticky zcela neznámou kapitolou jeho života. Emanuelův otec Jan Moravec zde působil jako rotmistr v dělostřeleckých kasárnách a zároveň měl na starosti kasárenskou kantýnu. V době nepřítomnosti se o občerstvení pro vojáky starala jeho manželka Malvína. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 tvořili domácnost ještě synové Václav, Ladislav a Alois a dcera Marie s manželem Karlem Němcem. Nesmíme zapomenout ještě na služebnou Marii Hajnou ze Ševětína.
Nejstarší syn Emanuel Moravec (nar. 17. 4. 1895) s rodinou v roce 1921 nebydlel. Tou dobou už měl za sebou boje na válečných frontách, působení v ruských legiích a sibiřskou anabázi. Po návratu z války se však nakrátko v Českých Budějovicích objevil, jak nám dokládá např. záznam v knize přítomného obyvatelstva města. Přijel v srpnu 1920 vlakem z Terstu, kde se 9. 8. vylodil společně s dalšími legionáři a pár dní pobyl u své rodiny v dělostřeleckých kasárnách na Pražské třídě. Z Ruska si s sebou na jih Čech přivezl i manželku Helenu ve vysokém stupni těhotenství. Prvorozený syn Igor, za druhé světové války bojující v řadách SS a v roce 1947 popravený, se manželům ve městě nad soutokem Vltavy a Malše narodil 28. 8. 1920. Hned nato se Emanuel Moravec z Budějovic odstěhoval, protože od 1. 9. 1920 začal sloužit jako zpravodajský důstojník s hodností kapitána ve štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu.
Záznam o rodině Emanuela Moravce v matrice příslušníků města České Budějovice (SOkA ČB, fond Archiv města České Budějovice, evidenční kniha obyvatel, č. 3038, sign. F VIII, s. 281).
K působení Moravcovy rodiny v Českých Budějovicích se budeme snažit dohledat další informace, protože její působení ve městě bylo zjevně víceleté. Nalezená novinová noticka nás např. zpravuje o tom, že Malvína Moravcová zde už v roce 1897 potratila a děkuje budějovické porodní asistence za vzornou péči, kterou jí poskytla.
Poděkování Moravcovy matky v Jihočeských listech ze dne 16. 6. 1897.
PhDr. Jiří Cukr
- Podrobnosti
Vyobrazení jalovce v Mathioliho herbáři z poloviny 16. století
Trocha zamyšlení aneb podobnost „čistě náhodná“?
V současné zvláštní době se mnozí z nás zamýšlejí s daleko větší empatií nežli v normálních, ovšem poněkud zběsilých časech nad pocity lidí v ohrožení. A nemusí to být jen vcítění do situace lidí ohrožených válečnými konflikty dneška, ale i reflexe dějů minulých, kdy lidé čelili podobným zkouškám jako my dnes daleko častěji, ne-li permanentně. Vycházím-li ze svých výzkumů raného novověku, pak morové epidemie a jiné živelní katastrofy stíhaly město v podstatě každé dva až tři roky.
A zatímco šlechtici mohli před „nezdravým ovzduším“ unikat na své venkovské statky a obveselovat se kratochvilnými příběhy (Decameron) nebo se jimi bavit v případě živelní pohromy v klidném prostředí kláštera (Heptameron), obyvatelé měst byli vystavováni v takových případech každodennímu, mnohdy hromadnému umírání členů městského společenství, z něhož nebylo úniku.
- Podrobnosti
Pan Alois Sassmann je starokatolický duchovní, který se dlouhodobě věnuje regionálním dějinám. Aktuálně připravuje knižní vydání 5. dílu oblíbeného rozhlasového pořadu Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů, ze kterého pro Archivárium poskytl ukázku. O svém vztahu k pramenům třeboňského archivu více prozradil v rozhovoru pro Archivum trebonense v roce 2017.
- Podrobnosti
Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.
Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.
- Podrobnosti
V současné době sužuje svět pandemie koronaviru. Česká republika přijala celou řadu radikálních opatření, která by měla tuto virovou nákazu postupně dostat pod kontrolu. Situace není lehká, ale není to poprvé a bohužel zřejmě ani naposledy, kdy se lidstvo musí s něčím podobným vypořádat a přijmout následky. Mor, nebo také „černá smrt“, patřil k největším zabijákům minulých staletí a stejně jako my dnes, i naši předci hledali způsoby, jak se chránit a zabránit šíření onemocnění. Cenný archivní soubor Historica Třeboň obsahuje celou řadu svědectví o průběhu morových epidemií v období raného novověku v Čechách i v jiných evropských státech. Může nám tak přiblížit jak se společnost v těchto tíživých situacích chovala a jak se bránila proti nepříteli, kterým nebyl člověk a o to větší zjevně vzbuzoval strach.
- Podrobnosti
Každý člověk si žije svůj život a naplňuje tak osud. Někdy dobře, jindy ne. A ptá se. Co by se koneckonců neptal.
Co bylo, jak to bylo a co osud? Dá se s ním něco dělat? Nebo nic. Tak to u lidí chodí. Ale co věci. Jak je to u věcí. Že je to bláznivá myšlenka? No možná je. Ale mne to kdysi dávno, co by malého a hubeného kloučka, mne to mnohokrát napadalo. A dost mne to i trápilo. Freuda, by asi lákalo něco úplně jiného - Já.
Mne ovšem náramně zajímalo, zda mají věci duše? Mají osudy? A pramálo by mě tehdy vzrušovalo, co by asi řekl věhlasný psychoanalytik na mou adresu a mé problémy. Ostatně tehdy jsem o něm neměl ani páru. Myslím, že za vše může Jiří Trnka. Jednak stvořil geniální film "Ruka" a jeho knihy Říkadel mě doslova vtáhly do světa věcí a zázraků a jitřily neúprosně moji již tak velkou představivost. A tak není divu, že po takové přípravě, jsem nikdy nezapochyboval o tom, že i věci mají svůj osud, který si stejně jako my žijí a někdy i užívají. Jenom jsem na to časem jaksi zapomněl.
- Podrobnosti
Celou knihu otevřete kliknutím na obrázek.
