Zvolte jazyk
představuje organizační složku státu příslušející k resortu ministerstva vnitra. Uchovává písemné dědictví pro přítomnost i budoucnost a disponuje nepřeberným materiálem kulturně-historického významu.
Od roku 2002 tvoří strukturu centrála a oddělení v Třeboni, v Českých Budějovicích a Českém Krumlově a státní okresní archivy České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor.
Sloučením všech těchto pracovišť do jediného subjektu vznikla rozsáhlá jihočeská archivní síť.
Když Okresní archiv v Písku k 1. lednu 1953 „vešel v život“, nezačínal rozhodně od nuly. Navazoval na slavnou tradici Archivu města Písku, spjatou především s působením PhDr. Augusta Sedláčka (1843–1926) v letech 1900–1926.
August Sedláček v píseckém archivu u otevřeného rukopisného repertáře.
Státní okresní archiv Písek se znovu otevřel projektu „Stolpersteine – kameny zmizelých". Tentokrát do archivu zavítali studenti milevského gymnázia, kteří připravují podklady k instalaci těchto pamětních kamenů v Milevsku. V badatelně archivu prostudovali písemné materiály vztahující se k milevským obětem holokaustu MUDr. Vilému Roubíčkovi (1905–1944), Zikmundu Wienerovi (1886–1942), Františku Ferdovi (1895–1943), JUDr. Janu Polákovi (1910–1945) a jejich rodinám, jejichž tragické osudy zpracovávají v rámci svých studentských prací. Dokumenty, které pro ně vyhledali a připravili pracovníci archivu, poskytly studentům řadu nových informací při jejich záslužném pátrání po životě židovských občanů Milevska a jejich domech.
Jiří Pešta
Jméno rakouské vědkyně Edith Kristanové-Tollmannové u nás nikomu nic neřekne. Základní informace o ní lze získat z internetové Wikipedie, kde je k dispozici medailon v němčině, angličtině a velštině, z internetového lexikonu rakouských žen, nebo nejpodrobněji s akcentem na její vědeckou činnost v nekrologu v časopise geologické společnosti. Vedle geologie se věnovala petrografii a paleontologii, resp. mikropaleontologii. Specializovala se na výzkum mikrofosilií do velikosti 1 mm a života organizmů v období druhohor (dírkonožci, ostrakodi, měkkýši, korýši), díky čemuž procestovala celý svět a popsala na 500 nových taxonů. Zabývala se také okolnostmi vzniku života na zemi nebo teologicko-archeologickými otázkami. Pracovala postupně v Geologickém spolkovém ústavu, firmě Österreichische Mineralölverwaltung (ÖMV), Přírodovědném muzeu ve Vídni a univerzitách v Grazu a v Innsbrucku. Hostovala také na univerzitách a vědeckých ústavech ve Švédku nebo v Německu.
Edith se sice narodila 14. dubna 1934 ve Vídni a také tam zemřela (25. srpna 1995), ale její dětství je výrazně spojeno s jižními Čechami, kde vyrůstala. Podívejme se stručně na tuto její nezmapovanou životní etapu. Do obecné školy začala docházet v roce 1940 v Netolicích a v letech 1941–1944 absolvovala tři ročníky německé obecné školy v Ledenicích. To byla místa, kde vyučoval její otec Eduard Kristan (1906–1984). Ten, i když byl vídeňským rodákem, měl bezesporu české kořeny, jak napovídá jeho křestní jméno a hlavně příjmení. Od roku 1912 studoval postupně na různých typech německých škol v Českých Budějovicích, maturoval v červnu 1924 na tamním učitelském ústavu. V třídních katalozích býval většinou zapsán jako Křišťan.
Kantorskou dráhu zahájil ve Chvalkově u Trhových Svinů, později působil v Albrechticích u Sušice, kde se výrazně zapojil do štvaní proti Čechům a byl za tuto činnost dokonce vypovězen z republiky. Informovaly o tom i Národní listy. Usídlil se ve Vídni, kde se jemu a manželce Marii, roz. Riegerové (1913–2015!), narodila roku 1934 dcera Edith. Koncem třicátých let, po změnách spojených s Mnichovskou dohodou a okupací Československa, se s rodinou vrátil. Konkrétně pobývali (a Eduard vyučoval) od září 1939 v Domažlicích, později v Netolicích a v Ledenicích. Odtud se okamžitě po osvobození museli odstěhovat do Rakouska. Nebyla žádná jiná možnost – otec Eduard byl horlivý Němec (což se projevilo už při jeho působení na Sušicku), nacista, který za války bojoval ve Wehrmachtu (https://digi.ceskearchivy.cz/134051/30) a byl členem jednotek SA. Jeho nacionální přesvědčení je markantní také ze stránek školních kronik, zejména té netolické (https://digi.ceskearchivy.cz/310745/1).
Dcera Edith patřila na obecných školách ke vzorným žákyním, byla jedničkářkou a dle slovního hodnocení velmi svědomitou, nadanou a spolehlivou. Vynikala např. v kreslení a v tanci. Po trvalém přesídlení do Vídně absolvovala nejprve učitelský ústav, později univerzitu, kde se roku 1982 habilitovala. Se svým manželem, taktéž vědcem a geologem, vydávala Mitteilungen der Österreichischen Geologischen Gesellschaft. Společně také napsali knihy Und die Sintflut gab es doch nebo Das Weltenjahr geht zur Neige. Soupis jejích dalších prací si lze mimo výše uvedený nekrolog prohlédnout např. v katalogu Rakouské národní knihovny. Alexander Tollmann (1928–2007) se nadto angažoval také politicky v boji proti jaderným elektrárnám a za lepší životní prostředí. Patřil k zakladatelské generaci rakouské strany Zelených a chvíli jí počátkem osmdesátých let předsedal.
Jiří Cukr
Obrázky:
1. obrázek – Edith Kristanová (v přední řadě v kloboučku a s kytičkou) s dětmi netolické obecné německé školy v létě 1940 (popis všech osob: https://digi.ceskearchivy.cz/310745/86 ).
2. obrázek – Třídní výkaz Edith Kristanové ze druhé třídy ledenické obecné německé školy.
3. obrázek – Různé podoby podpisů Eduarda Kristana z let 1940 a 1941.
4. a 5. obrázek – Policejní přihláška Eduarda Kristana.
6. obrázek – Manželé Edith a Alexander Tollmannovi na deskách knihy Und die Wahrheit siegt schließlich doch!
Ředitel SOA v Třeboni oznamuje smutnou zprávu, která se k nám dostala teprve nyní.
V pondělí 27. února 2023 zemřela
paní PhDr. Květoslava Haubertová.
Narodila se 13.1. 1934 a v letech 1952-1957 studovala pod vedením prof. J. Šebánka archivnictví a historii na univerzitě v Brně. V třeboňském archivu pracovala v letech 1956-1959. Po té odešla do Opavy, kde byla v letech 1959-1969 na pracovišti Janovice u Rýmařova. Archivní karieru zakončila jako vedoucí pobočky Žlutice v SOA Plzeň. Je autorkou celé řady odborně ceněných studií a velkého množství archivních inventářů, soupisů a katalogů. Připomínám především Soupis urbářů Západočeského kraje a Průvodce po archivních fondech státních archivů Třeboň, 4, 1959, Opava, 4, 1961 a Plzeň, 3 a 4, 1979 a 1975. Je také spoluautorkou významného Soupisu česky psaných listin a listů do roku 1526, 1974-1980.
Prosím všechny, kdož jste ji znali, o tichou vzpomínku a modlitbu.
Čest její památce!
Václav Rameš
Ředitel SOA v Třeboni oznamuje smutnou zprávu.
V pondělí 20. března 2023 nás opustil
pan PhDr. et PaedDr. Aleš Stejskal Ph.D.
Prosím všechny, kdož jste jej znali, o tichou vzpomínku.
Čest jeho památce!
Václav Rameš
Výběrová bibliografie PhDr. et PaedDr. Aleše Stejskala Ph.D.
Kozienice je město ve východním Polsku s 21 500 obyvateli (1995). Nachází se blízko řeky Visly a je hlavním městem župy Kozienice. Obec Cep se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde 182 obyvatel (2022).
Tyto dvě místa se téměř před sto lety propojily silnou myšlenkou, a to vzpomínkou syna na svoji maminku a na domov. Na pohlednici, která zachycuje hlavní ulici ve městě Kozienici, je psán text adresovaný Johaně z Cepu, s podpisem Váš syn.
Pohled byl zakoupen na polské burze panem A. Wdowskim, rodákem z Kozienice. Ten posílá nejprve dotaz na Odbor kultury a cestovního ruchu v Třeboni, aby se dozvěděl, kde se nachází vesnice Cep. Dále je nasměrován do třeboňského archivu. Odpovědi na další osud neznámého vojína z Cepu se nám dostává pomocí digitalizovaných archivních záznamů – využity jsou záznamy z kroniky, sčítání lidu, pozemkové knihy. V obci Cep žilo v roce 1921 celkem pět rodin s příjmením Pašek. Dříve zvaný Vojtův statek v Cepu č. 20 kupují manželé Paškovi v roce 1867. Matouš Pašek zemřel ve 44 letech v roce 1885. Vdova Johana zůstala na chalupě společně s dětmi: Janem (1872), Františkem (1875), Josefem (1877) a Annou (1880). Z Velké války se nevrátilo 16 mužů z Cepu. V roce 1922 obec postavila padlým spoluobčanům pomník, jehož autorem byl významný jihočeský malíř Jan Kojan, rodák z nedalekých Kojákovic. Podle záznamů v kronice a v matriční knize se domníváme, že pohlednici poslal své matce její syn Jan Pašek, který se vrátil z války v roce 1918. V roce 1921 je ve sčítání lidu uveden jako svobodný.
Tento dotaz není nijak zvláštní a ve své praxi se s podobným vyhledáváním archiváři setkávají často. Zajímavé je, že tento příběh žije svůj život také na sociálních sítích. Město Kozienice má svoji facebookovou stránku: https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie, kde se objevuje poměrně dost zájemců o osud vojáka z malé vesničky v Česku. Je také na české straně poptávka po informaci, kam zmizeli Pašků z Cepu? Sociální sítě jsou dobrý sluha a zlý pán. Zatím to vypadá, že v tomto případě FB slouží dobře a pomáhá překonat snadno a rychle vzdálenosti (566 km vzdušnou čarou) a to nejen ty zeměpisné. Všude na světě si lidé kladou stejnou otázku jako v písni „Where Have All the Flowers Gone?“
Řekni, kde ti muži jsou, co se k čertu mohlo stát,
řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,
muži v plné polní jdou,
do války zas je zas vedou,
kdo to kdy pochopí!?
Marie Kalátová
Zdroje:
Pomník v Cepu: https://www.vets.cz/vpm/277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky/#277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky , https://digi.ceskearchivy.cz/1115/78
návrat z války: https://digi.ceskearchivy.cz/1115/63
https://digi.ceskearchivy.cz/7702/159
Pete Seeger: Where Have All the Flowers Gone? https://youtu.be/1y2SIIeqy34
https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie
https://www.kdejsme.cz/prijmeni/Pa%C5%A1ek/hustota/
Strana 16 z 29
Dějepisec František Palacký o třeboňském archivu prohlásil: "Za slušné, ale pokládáme netajiti zvláště výtečnosti archivu třeboňského, jehožto bohatství na důležité písemnosti všelikého druhu za květu a převahy rodu Rosenberského v Čechách vyniká nade všecko, cokoli odjinad vůbec známo jest. Za ním co do rozmanitosti a ouplnosti zpráv i sami archivové zemští pozadu zůstávají."
https://digi.ceskearchivy.cz/123583
Státní oblastní archiv v Třeboni letos oslavil Mezinárodní den archivů mimořádně bohatým programem. Celý ročník se točil kolem badatelského odkazu „Otce národa“ Františka Palackého. Od pondělí 8. června do pátku 12. června 2026 prošly branami archivu v Husově ulici stovky zájemců o historii z řad široké veřejnosti, studentů i bývalých kolegů.
Palackého poklad a přednáška profesora Županiče
Hlavní program pro veřejnost odstartoval v úterý 9. června. Návštěvníci si mohli prohlédnout výstavu archiválií s názvem Palackého poklad, která mapovala badatelské pobyty slavného historika v Třeboni. Celkem výstavu zhlédla stovka zájemců.
Pozdní odpoledne patřilo komentované prohlídce a hlavnímu bodu programu – přednášce profesora Jana Županiče z Historického ústavu AV ČR a Univerzity Hradec Králové. Čerstvý držitel prestižních ocenění zaplnil posluchárnu přibližně 60 posluchači. Tyto zájemce zasvětil do tajů udílení šlechtických titulů za vlády Františka Josefa I. v přednášce nazvané „Palacký baronem?“
Archiv ožil desítkami školáků
Následující dny (10.–12. června) patřily v archivu mladé generaci. Na speciální edukační program dorazilo celkem 213 žáků a studentů z třeboňských škol.
Během 45 minut se školáci hravou formou seznámili s životem slavného historika. Žáci doslova navázali známost s Františkem Palackým pomocí provázků a kartiček, na kterých byly zachyceny jednotlivé etapy jeho života, a sami si tak sestavili jeho životní příběh. Úspěch sklidila také závěrečná kreativní část – tematický fotokoutek, který studenty pobavil.
Setkání pamětníků
V rámci oslav nezapomněl archiv ani na svou vlastní historii a lidi, kteří ji spoluvytvářeli. Ve čtvrtek 11. června pozval ředitel archivu PhDr. Václav Rameš bývalé zaměstnance na přátelské setkání. Dřívější kolegové si společně prošli výstavu věnovanou Palackému, zavzpomínali na minulé časy a program zakončili společným obědem.
Děkujeme všem návštěvníkům, pedagogům, žákům i bývalým kolegům za báječnou atmosféru, kterou během letošního Dne archivů v Třeboni vytvořili!
S úctou, Vaši třeboňští archiváři!
Odkazy:
https://jindrichohradecky.denik.cz/ctenar-reporter/trebonsky-archiv-nabidne-9-cervna-prednasku-historika-jana-zupanice-20260520.html
https://digi.ceskearchivy.cz/111064/3 (exponát na výstavě)
https://www.jsns.cz/lekce/2227181-zivoty-slavnych-frantisek-palacky
Jan Županič na Wikipedii.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
oznamuji smutnou zprávu o úmrtí emeritního ředitele SOA v Praze V. Podaného.
Čest jeho památce!
Dobrý den.
Zdravím čtoucí a dovoluji si vás pozvat (či připomenout pozvání) na středu 8. 4. 2026 na 18. hodinu do malšické Galerie Františka Peterky,
v níž proběhne prezentace neb "křest" mé knihy Kořeny 5.
Knihu vydalo nakladatelství Karmášek, spoluvydavatelé: Český rozhlas Č. Budějovice, Státní oblastní archiv v Třeboni.
Tímto dílem se zakončuje moje pentalogie započatá před 20 (!) lety, kterou jsem se snažil vrátit (Jiho)Čechy k jejich kořenům.
Děkuji redaktorovi Filipovi Černému za to, že do projektu se mnou tehdy šel, risknul to - a snad se to vyplatilo.
Též děkuji řediteli třeboňského archivu, PhDr. Václavu Ramešovi za podporu celého díla, za umožnění publikovat vzácné archiválie z "jeho" archivu.
Dík patří i geniálnímu grafikovi, panu Radomíru Postlovi, který Kořenům vtiskl nádhernou vnější podobu, a který - bohužel - zemřel doslova a do písmena s rukopisem Kořenů 5 na nočním stolku - a těšil se na jejich zpracování. Pan Machač z nakl. Karmášek udělal vše pro to, aby grafika Kořenů 5 byla ve stejném stylu, jaký měl tento mistr.
Kořeny byly také inspirací režisérovi Václavu Filipovi a jeho paní, Libuši Štědré při natáčení TV trilogie (2010) Hledáme své předky.
Kmotrou knihy je současná oblíbená spisovatelka Petra Klabouchová, která nedávno obdržela cenu za francouzský překlad své knihy U severní zdi.
Součástí programu bude i moje krátká beseda s ní, autogramiáda atd.
Děkuji Městysu Malšice za veškerou podporu akci v Galerii FP. Zvláště pí starostce Miloslavě Šebkové za dlouholetou podporu této mojí aktivity.
Připojuji plakátek, obálku knihy a exlibris Alois Sassmann a jeho Kořeny, které mi vytvořil Petr Palma, známý svými vtipnými grafikami.
Ve věku 95 let zemřel jeden z nejvýznamnějších českých právních historiků druhé poloviny 20. století, emeritní rektor Univerzity Karlovy, profesor Karel Malý. Na své alma mater, Právnické fakultě UK, kde působil šedesát let, vychoval několik právnických generací. Po roce 1989 se pak významně podílel na modernizaci celé univerzity.
Prof. JUDr. dr. h. c. Karel Malý, DrSc., se narodil 26. 10. 1930 v Mnichově Hradišti. Po ukončení studií na Právnické fakultě UK nastoupil v roce 1954 na zdejší Katedru dějin státu a práva jako asistent, od roku 1957 zde pracoval jako odborný asistent, od roku 1965 jako docent a posléze jako profesor právních dějin (1990-2015). V letech 1990 až 2010 vedl na Právnické fakultě též Ústav právních dějin a od roku 2007 do roku 2015 i Centrum právněhistorických studií, společné pracoviště PF UK a Historického ústavu AV ČR. Byl oblíbeným učitelem několika generací právníků a historiků.
Profesor Malý se dlouhodobě se věnoval výzkumu českých právních dějin a byl respektovaným autorem či spoluautorem řady odborných studií, monografií a učebnic, a to i v mezinárodním kontextu. Již od studií se badatelsky zaměřil na období stavovského státu a zejména trestní právo tohoto období. Jeho první vědecká studie se zabývala Svatováclavskou smlouvou, následovala řada dílčích studií věnovaných vývoji trestního práva a završených v roce 1979 monografií Trestní právo v Čechách v 15. a 16. století, kterou doplnil a přepracoval v roce 1989 v druhém vydání. Trestnímu právu se věnoval i v souvislosti s osvícenskými kodifikacemi, se zemským soudem, s Vladislavským zemským zřízením, Koldínovou kodifikací městského práva. Druhou oblastí badatelského zájmu profesora Malého pak bylo období druhé poloviny 19. století a vývoj rakouského práva, vývoj českého politického a státního myšlení a také vývoj státní správy a samosprávy.
Jeho působení ale dalece přesáhlo samotnou Právnickou fakultu. Jako univerzitní prorektor (1990-1994) a pak rektor (1994-2000) se významně podílel na obnově univerzitní akademické samosprávy a na modernizaci univerzity v podmínkách transformující se společnosti. Neodmyslitelně je spjat se vznikem České konference rektorů, restitucí univerzitního majetku i vzniku dodnes platného vysokoškolského zákona.
Je nositelem medaile I. stupně ministra školství, mládeže a tělovýchovy, jubilejní medaile Univerzity Karlovy a zlaté Randovy medaile. V roce 1997 byl vyznamenán zlatou medailí za zásluhy o Rakouskou republiku a v témže roce mu byl udělen čestný doktorát práv na Trinity College v Dublinu a v roce 1998 na Komenského univerzitě v Bratislavě. V roce 1999 mu bylo papežem propůjčeno vyznamenání za zásluhy o víru a církev. Na slavnostním galavečeru celojustiční soutěže Právník roku v lednu 2011 právem vstoupil po Karlu Čermákovi, Zdeňku Kesslerovi, Dagmar Burešové, Antonínu Mokrém st. a Otakaru Motejlovi do Právnické síně slávy.
Čest jeho památce!
(použito textu PF UK)
Vážené a milé kolegyně,
V úterý 17. února 2026 se ve Společenském sále Šmidingerovy knihovny ve Strakonicích uskutečnilo pracovní setkání kronikářů ze Strakonicka, Vodňanska, Volyňska a Blatenska. Akci společně uspořádaly Státní okresní archiv Strakonice a Muzeum středního Pootaví Strakonice.
Hlavním bodem odpoledního programu byla odborná přednáška s názvem „Rozmanitosti kronikářské praxe“, se kterou vystoupili kolegové Jiří Cukr a Aleš František Plávek. Přednášející se zaměřili na specifika vedení kronikářských záznamů a sdíleli cenné postřehy z každodenní praxe. Velký zájem účastníků potvrdila nejen hojná účast, ale i živá diskuse, která vnesla do tématu nové podněty. Setkání se neslo v příjemné atmosféře a přineslo zaslouženou spokojenost jak posluchačům, tak samotným organizátorům.
Dne 15. ledna 2026 zemřel ve věku 92 let pan
doc. PhDr. Vladimír Vašků, CSc.,
Čest jeho památce!
© ČR – Státní oblastní archiv v Třeboni, 2012-2025
správce webu | Vytvořeno pomocí Joomla!®
