Ve věku 90 let v neděli zemřel přední český historik František Šmahel, odborník na dějiny pozdního středověku, sdělila v pondělí Markéta Růžičková z Akademie věd ČR. Profesor Šmahel byl světově uznávaným znalcem lucemburské dynastie, husitství a reformace ve střední Evropě.
Stál v čele Historického ústavu Akademii věd ČR, byl předsedou Učené společnosti České republiky, založil a vedl Centrum medievistických studií zaměřené na výzkum středověku a podporu doktorských studií.
František Šmahel se narodil v roce 1934 v Trhové Kamenici na Chrudimsku. Po maturitě na chrudimském gymnáziu v roce 1953 nedostal doporučení ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupil proto dobrovolně na rok do ostravsko-karvinských dolů, teprve poté mohl začít studovat. Jako čerstvý absolvent historie získal místo v litvínovském muzeu. V roce 1964 nastoupil do Historického ústavu Akademie věd, kde se začal věnovat husitství. V době normalizace ale o místo z politických důvodů přišel a několik let se živil jako řidič tramvaje, stále si ale zachovával kontakt s oborem.
V 80. letech pracoval v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po revoluci se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu Akademie věd, v roce 1998 založil a poté vedl respektované Centrum medievistickych studií jako společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd.
Byl nositelem řady prestižních ocenění, přednášel na univerzitách v Česku i v zahraničí. Šmahelovy knihy a studie o dějinách lucemburského období, husitství, Karlovy univerzity, středověké filozofie či humanismu byly přeloženy do mnoha jazyků.
František Šmahel byl nositelem státního vyznamenání Za zásluhy za vynikající vědecké výsledky. V roce 2013 získal prestižní Národní cenu vlády Česká hlava a v roce 2017 cenu Neuron za přínos světové vědě. Loni v listopadu převzal čestné občanství Prahy. (s použitím webu aktuálně.cz)

Čest jeho památce!

Václav Rameš

Františel Šmahel byl velkým přítelem jihočeských archivářů, zde připomínáme jeho příspěvek do našeho Archivária.

Foto: prof. František Šmahel

Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.

Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.

Po návratu do Prahy mne čekaly zkoušky a prázdniny s archivní praxí. Zvolil jsem si Státní oblastní archiv v Třeboni, jeden z nejvýznamnějších archivů pro historii českého středověku. Tehdy právě byla v tisku moje první tištěná studie pojednávající o rejstříku českobudějovického bratrstva na konci husitských válek, takže jsem již měl s četbou pozdně středověkých pramenů jistou zkušenost. Místo povinných 14 dnů jsem v Třeboni zůstal celé dva měsíce, což moje dívka nesla velmi nelibě. Spolu se začínajícím archivářem Ádou Kalným (1928–2013), příštím vydavatelem Popravčí knihy pánů z Rožmberka, jsme dostali za úkol uspořádat starý archiv města Třeboně. Vojáci ho krátce předtím navozili na jednu hromadu do jedné z prázdných zámeckých místností. Když jsme tu spoušť spatřili, nechtěli jsme věřit svým očím. Chodili jsme kolem té obrovské hromady, vybírali nejdříve pergameny a pak starodávné úřední knihy. Věřte mi, byl to pro mne nezvyklý zážitek, neboť až do té doby jsem se k originálním dokumentům dostal jen výjimečně.

Po celý den jsem se těšil na konec pracovní doby, protože teprve tehdy jsem ve studovně mohl probírat proslulou sbírku „Historica“, kterou při svých pobytech v Třeboni sestavil František Palacký. I večer jsem se mohl po archivu a jeho dlouhé zámecké chodbě se starodávnými nočníky na skříních pohybovat, což dnes zní takřka neskutečně. Přesto pro mne „Historica“ byla značným zklamáním. Archiválie jsem sice probíral kus po kuse, nic nového jsem však v nich neobjevil, neboť vše důležité vydal nebo jinak zpřístupnil již sám Palacký v prvních šesti svazcích Archivu českého. Měl sice k ruce kopisty, kteří znali latinu i historické řemeslo, to však nijak nezmenšuje jeho zásluhy. Prostě se mi zdálo, že jsem přišel s křížkem po funuse. Teprve později, když jsem v Muzeu husitského revolučního hnutí zpracovával „Dějiny Tábora“, jsem zjistil, že důležité nebylo jen to, co Palacký sepsal a vydal, ale i to, co opomenul. Leč ani ty nevydané kusy v korespondenci Oldřicha z Rožmberka na mne nečekaly, neboť je v obdivuhodném Listáři ve čtyřech svazcích vydala paní doktorka Blažena Rynešová (1900–1944). Na mne už zbyly jen paběrky, které mi pomohl sebrat táborský kolega, později ředitel Okresního archivu, Rudolf Tecl (1950–2005). Jeho vášní bylo jezdit po archivech a shromažďovat neznámé nebo alespoň nevydané písemnosti k dějinám Tábora a jeho okresu. Nelitoval by zajet až do Košic na druhé straně republiky, kdyby tam byla naděje nějaké Taboriensia objevit. Do jejich zpracování se mu příliš nechtělo, raději mi ta nova přistrčil. Víc jsem si ani přát nemohl. Seděl jsem doma a stále jsem měl co dělat. Myslím, že to naší společné práci na Dějinách Tábora jen prospělo. Do Třeboně jsem pak zajížděl jen zřídka, stále jsem však využíval archivní fondy tamějšího archivu a v mysli uchovával vzpomínky na dobu v něm strávenou a na četné kolegyně i kolegy, bez jejichž vlídné pomoci bych jako historik byl rybou na suchu.

František Šmahel

21. dubna 2009 byl prof. František Šmahel hostem přednáškového cyklu Býti archivářem.

Odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra uspěl v roce 2023 v rámci „Programu Ukrajina 2023“ se svým projektem „Záchrana ukrajinského archivního dědictví, sdílení nejlepších postupů při rekonstrukci a výstavbě archivních budov“. Dle usnesení vlády č. 855 z 12. října 2022 (Program humanitární, stabilizační, rekonstrukční a hospodářské asistence Ukrajině v letech 2023-2025) je i letošní vládní asistence Ukrajině poskytována prostřednictvím tohoto Programu Ministerstva zahraničních věcí.

Jeden den z týdenní archivní stáže v České republice strávily zástupkyně ukrajinského archivnictví také ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Dne 9. října 2024 k nám zavítaly Tamara Połupan, vedoucí oddělení organizačního rozvoje, analytické práce a personálních záležitostí Státní archivní služby Ukrajiny, a Iryna Dubok, vedoucí odboru archivních činností Státní archivní služby Ukrajiny. Za další dva týdny dne 23. října 2024 je následovaly Galyna Kolesnichenko, vedoucí oddělení ukládání a evidence národního archivního fondu odboru archivních činností Státní archivní služby Ukrajiny, a Valentyna Hudym, ředitelka Státního archivu poltavské oblasti.

Delegátky se zajímaly nejen o restaurování, digitalizaci a uchovávání elektronických kopií dokumentů, ale i o nejnovější technologie v oblasti archivnictví a online služeb archivů a také o rekonstrukci a výstavbu archivních budov.

Markéta Hrdličková

 Pravda o Žižkovi

6. 10. 2024, 16:35

"Z obyčejného žoldnéře se Jan Žižka stal legendou, která je významnou součástí nejen husitského reformního hnutí, ale i českých a evropských dějin. Je postavou využívanou i zneužívanou napříč dějinami národnostními, mocenskými a politickými skupinami. O jeho životě a působení máme jen částečné informace, které se dochovaly v písemné podobě, řada z nich je interpretací dobových kronikářů a pozdějších bádání. Přímých důkazů máme pramálo. Přesto jsou názory na jednu z nejvýznamnějších postav české historie vyhraněné a oscilují mezi obdivem a zatracením.

 

Jiří Dvořák se spolu s historiky a archiváři pokouší nahlédnout život a motivace rozporuplné osobnosti českých dějin z hlediska nejnovějších poznatků, a především kontextu doby. Najít pravdu po šesti staletích je téměř nemožné, můžeme se ale ptát, jaký byl svět, který stvořil tuto pro nás tak těžko pochopitelnou osobnost. A můžeme se pokusit pochopit uvažování lidí, jejichž zkušenost, hodnoty a víru rámoval středověk. Je snadné je soudit, ale máme na to právo? A jsme vůbec o tolik jiní?"

 

Uvedený text naleznete při spuštění tohoto zcela jistě nevšedního dokumentu, který odvysílala ČT 2.

Jsem velmi potěšen, že byli slyšet a vidět i naši archiváři Daniel Kovář a Michal Morawetz. 

Mají moje velké poděkování.

Tak přeji hezký zážitek.

 

Václav Rameš

https://www.ceskatelevize.cz/porady/16396497609-pravda-o-zizkovi/

V rámci oslav Mezinárodního dne archivů prezentovali ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pro školní skupiny i veřejnost, výrobu a využití pergamenu. Cílem bylo přiblížit účastníkům tradiční metody výroby pergamenu a jeho historický význam. V dnešní době moderní techniky a komunikace by se nemělo zapomínat, že jsme se ve vývoji civilizace dostali tak daleko jen díky znalostem mnoha předchozích generací myslitelů a vědců, kteří po staletí zapisovali do knih výsledky svých bádání a tím předávali informace z generace na generaci. Po více než tisíc let byl hlavním materiálem, na který se psalo, pergamen.

Workshop začal uvítáním účastníků a krátkým úvodním slovem o významu archivu v péči o národní kulturní dědictví. Hlavní část komentované prohlídky byla věnována tajemství výroby pergamenu, který přetrvává v čase jako unikátní svědek minulosti. Poté následovala praktická ukázka surovin potřebných k výrobě pergamenu, tedy kůže zvířat (ovce, kozy), a tradičních nástrojů používaných při jeho zpracování. Účastníci měli možnost si suroviny osahat a seznámit se s jednotlivými nástroji. Stejným tradičním způsobem dokáží v třeboňském archivu dnes vyrobit pergamen kolegyně z oddělení Ochrany a péče o Národní archivní dědictví. Dvě doprovodná stanoviště se pak ve vedlejším výstavním sále věnovala charakteristice středověkých listin a paleografii. Naši milí návštěvníci se seznámili se strukturou nejen středověkých listin nebo si v pracovním listu procvičili poněkud nezvyklé tvary gotického lomeného písma. Na závěr si školní skupiny napsaly souhrnný test, v němž si nejen ověřily nově získané vědomosti, ale také soutěžily o poukazy na pizzu. Děkujeme za poukazy Třeboň 105: Galerie Divadlo Biograf.

Workshop na výrobu pergamenu byl velmi úspěšný a účastníci si odnesli nejen nové znalosti, ale i velký zážitek. Celkově se akce zúčastnilo téměř 200 osob, včetně žáků a studentů. Zavítali mezi nás žáci ze základních škol z Lomnice nad Lužnicí, Suchdola nad Lužnicí, Rapšachu, třeboňské ZŠ Světoplavci, ze Ševětína a Třeboně a také studenti z místního gymnázia. Atmosféra byla po celou dobu velmi přátelská a tvůrčí. Děkujeme všem účastníkům za jejich aktivní přístup a těšíme se na další společné akce.

Realizační tým: Blanka Čechová, Veronika Čočková, Drahomíra Dalíková, Milan Hejda, Markéta Hrdličková, Marie Kalátová, Michal Morawetz, Anna Oupohová, Martina Pechová.