2. pracovní setkání zemědělsko-lesnických a šlechtických archivářů z českých zemí v Třeboni
- Základní údaje
- Kategorie: bez kategorie
- Zveřejněno: 23. 9. 2022
představuje organizační složku státu příslušející k resortu ministerstva vnitra. Uchovává písemné dědictví pro přítomnost i budoucnost a disponuje nepřeberným materiálem kulturně-historického významu.
Od roku 2002 tvoří strukturu centrála a oddělení v Třeboni, v Českých Budějovicích a Českém Krumlově a státní okresní archivy České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor.
Sloučením všech těchto pracovišť do jediného subjektu vznikla rozsáhlá jihočeská archivní síť.
Dne 15. 9. 2022 se ve Státním okresním archivu Strakonice uskutečnil seminář na téma Kronikář a kronikářka obce. Hlavními pořadateli setkání byly Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, Spolek pro obnovu venkova ČR a Svaz měst a obcí jihočeského kraje. Více jak čtyřicet účastníků si vyslechlo šest poutavých povídání na téma kronik. Mezi vystupujícími byli pracovníci muzea, archivu, ale i současní kronikáři, kteří se podělili se svými zkušenostmi s vedením kronik, ať už obecních nebo spolkových. Pro návštěvníky byla také připravena výstava kronik uložených ve Státním okresním archivu Strakonice. Na zdárný průběh semináře a jeho organizaci dohlíželi pracovníci archivu, kteří na závěr provedli účastníky po archivní budově a ukázali jim nejzajímavější archivní dokumenty.
Ministerstvo vnitra připravilo společně se Státním oblastním archivem v Třeboni elektronickou mapovou publikaci s historickými mapami a plány ze všech zemí Evropské unie.
Při příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie připravilo Ministerstvo vnitra a Státní oblastní archiv v Třeboni mapovou e-publikaci Sjednocená Evropa v mapách a plánech. Vybrané mapy a plány pocházejí z 18., 19. a první poloviny 20. století a zachycují města nebo alespoň části území či celé státy dnešních členských zemí Evropské unie.
Mapy a plány pochází ze sbírek šlechtických rodů Buquoyů, Czernínů a Schwarzenbergů a dalších významných aristokratů. Šlechtici je používali při svých službách v diplomacii a armádě, jiné zase při orientaci v cizích městech během kavalírských, vzdělávacích a turistických cest po Evropě. Z několika desítek tisíc listů kartografického materiálu vybrali třeboňští archiváři rukopisné unikáty existující v jediném exempláři i tištěná díla z významných evropských nakladatelských dílen.
Publikace u jednotlivých map umožňuje proklik do digitálního třeboňského archivu, kde je možné mapy detailně přiblížit. Zároveň lze srovnávat známá místa se současným stavem a obdivovat úroveň práce kartografů minulých staletí.
Elektronická publikace Sjednocená Evropa v mapách a plánech SOA v Třeboni je dostupná zde (pdf).
Klára Dlubalová
pověřená řízením odboru tisku a public relations
SOA ČK - Eliška Hospasková, Nikola Vojčová
SOA JH - Pavel Holub, Hana Pelcová
SOA TB - Michal Morawetz
Martina Pechová
Alena Kajanová
Jan Lebeda
Marie Kalátová
Karel Dudáček
Zdá se být skoro neuvěřitelné, že budova archivu v Českých Budějovicích slouží potřebám archivu, archivářů i badatelů již 25 let. Právě nyní, v září roku 2022, uplyne čtvrt století od jejího otevření pro veřejnost. Cesta k její realizaci nebyla jednoduchá, ale jak se říká – konec dobrý, všechno dobré.
Českobudějovický okresní archiv působil na konci 80. let 20. století v nevyhovujících podmínkách. Centrála v přízemí budovy radnice i další depozitáře na území města a v poměrně vzdálených vsích Pěčíně a Litoradlicích byly plné, k dispozici nebyly žádné další prostory pro přebírání archiválií, které tak musely zůstávat uložené u původců, kde hrozilo jejich zničení. Vlhké prostředí, výskyt plísní a dřevomorky, omezená kapacita badatelny a s tím spojené ztížené podmínky pro předkládání archiválií ke studiu, a konečně i vyhlášení zákazu vstupu do jednoho z depozitářů kvůli nebezpečí zřícení stropů, to vše bylo každodenní realitou, s níž se museli archiváři potýkat. Situace se začala obracet k lepšímu poté, co se v roce 1992 podařilo zahrnout českobudějovický okresní archiv do usnesení vlády ČR o řešení prostorových podmínek některých českých archivů. Bylo zřejmé, že stav archivu je zoufalý a zřizovatel – českobudějovický okresní úřad – přistoupil na myšlenku komplexního řešení, spočívajícího ve výstavbě účelové archivní budovy. Začalo složité hledání vhodného pozemku. Bylo vytipováno několik lokalit, žádná však nebyla pro potřeby archivu vhodná. Až když se okresní úřad přestěhoval do budovy po krajském výboru KSČ v Mánesově ulici a na Rudolfovské třídě se tím uvolnil poměrně rozsáhlý areál rovněž přemístěných garáží a autoprovozu, padlo rozhodnutí postavit archiv právě zde, na místě dvou starých domů s čp. 38 a 40, po jejichž demolici vznikla poměrně rozsáhlá plocha o rozměrech přibližně 40 x 80 metrů.
Samotná stavba archivní budovy probíhala velmi rychle, od března 1995 do prosince 1996. Od předání pozemku stavební firmě až po kolaudaci tak uběhlo jen 21 měsíců, během nichž bylo nutné provést demolici všech stávajících objektů, vyhloubit prostor pro masivní základovou desku, vystavět nad ní pětipodlažní konstrukci s potřebnou nosností podlah a konečně vybavit budovu moderními technologiemi, které po nezbytných modernizacích spolehlivě fungují dodnes. Projekt na stavbu archivu vznikl v českobudějovickém projekčním ateliéru A1 a jeho hlavním autorem byl Ing. arch. Karel Zuska. Realizaci pak provedla akciová společnost Vodní stavby Bohemia, divize České Budějovice.
Již při přípravě stavby se k myšlence výstavby velké účelové archivní budovy v Českých Budějovicích připojil i Státní oblastní archiv v Třeboni. Došlo k uzavření dohody o společném financování stavby a o jejím následném společném užívání. To umožnilo plně využít kapacitu pozemku a vybudovat na něm depozitární prostory pro uložení 20 kilometrů archiválií. Oba archivy tak získaly nejen dostatek místa pro uložení archivního materiálu, ale i rezervu pro budoucí roky. V nové budově našly své zázemí také specializované provozy – restaurátorská, knihařská a fotografická dílna, sloužící pro opravy a digitalizaci archiválií. Veřejnost má už čtvrt století možnost využívat kromě archivní badatelny také výstavní a přednáškový sál.
V březnu 1997 začalo pro českobudějovický okresní archiv náročné stěhování archiválií ze všech stávajících depozitářů do nových prostor. Postupně bylo možné převzít také poměrně velké objemy archiválií uložených do té doby u původců a zajistit tak jejich bezpečné archivní uložení. Po nezbytném utřídění a kontrole nastěhovaných archiválií a po ověření jejich úspěšné adaptace na nové ukládací podmínky bylo možné v září 1997, tedy právě před 25 lety, otevřít budovu archivu veřejnosti a opět přivítat první nedočkavé badatele, tentokrát již v nové archivní badatelně.
PhDr. Vlastimil Kolda, Státní oblastní archiv v Třeboni
V červnu 2022 natáčeli zástupci firmy Volkswagen dokument o kořenech někdejšího předsedy představenstva své firmy, Carla Hahna (* 1926), a zavítali proto také do třeboňského archivu. Hahnovi předkové působili několik generací v buquoyských službách. Carl Hahn senior (1894–1961), spojovaný v Německu s automobilkami DKW a Auto Union, se narodil v Nových Hradech do rodiny buquoyského lesního rady a geodeta Carla Hahna (1862–1932). Na Novohradsko přišli Hahnovi již o generaci dříve, když sem byl z panství Červený hrádek přeložen lesník Simon Hahn (1828–1900), který nakonec sloužil u hraběcí rodiny přes 50 let. Kromě dokladů o službě a zápisů v matričních knihách dokládá působení Hahnových na jihu Čech také stovka dochovaných map od geodeta Carla Hahna.
Dokument ke zhlédnutí:
https://www.youtube.com/watch?v=JaU5a4Xh6tg
Na počátku dubna roku 1932 (9. dubna) zemřel na jindřichohradeckém zámku František Černín z Chudenic, poslední člen jindřichohradecké větve rodu. Jeho úmrtí podnítilo jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Frantu, aby podal žádost o odchod do penze. Než byl propuštěn ze služeb Černínů, účastnil se výběru svého nástupce. Jednání o obsazení místa trvalo od června do podzimních měsíců roku 1932. Do jednání o nalezení vhodného kandidáta se zapojil i Josef Pekař či Zdeněk Kalista. Výrazná osobnost, historik a univerzitní profesor Josef Pekař znal jindřichohradecký archiv velmi dobře. Jedna z jeho nejvýraznějších prací Kniha o Kosti je založena na studiu četného množství archiválií uložených v někdejším černínském archivu („institucionální“ počátky archivu lze klást do poloviny 19. století). Do jednání o obsazení místa archiváře vstoupil i Pekařův „žák“ Zdeněk Kalista, který pod vedením Josefa Pekaře vypracoval disertační práci o Humprechtu Černínu z Chudenic a následně se habilitoval spisem Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Rok 1932 znamenal i pro Kalistu významný mezník, neboť byl na základě habilitace jmenován docentem na Univerzitě Karlově. Jak je z citací děl dvou výrazných osob historické vědy první poloviny 20. století patrné, jindřichohradecký archiv jim byl velmi blízký. V červnu 1932 zaslal Zdeněk Kalista dopis (který je zde zpřístupněnou archiválií), v němž velmi „citelně“ popsal, co pro něj znamenal zdejší archiv a co by měl či neměl splňovat nový archivář. Ač do hry vstoupilo několik jmen reprezentujících posléze výrazné archiváře, byl vybrán dr. Karel Tříska, který na zdejším pracovišti nakonec prožil mnoho let. Do archivu nastoupil 1. listopadu 1932.
Pavel Holub
Původní sídlo Státního oblastního archivu v Třeboni (Státní zámek Třeboň)
Před dvaceti lety, v roce 2002, proběhla prozatím poslední zásadní reforma veřejné správy v České republice. Tehdy se změnila struktura úřadů státní správy, některé z nich zcela zanikly, jiné prošly zásadní proměnou. Reforma se nevyhnula ani tak specifické oblasti státní správy, jakou je archivnictví. Zrušení do té doby plně fungujících a personálně vesměs kvalitně obsazených okresních úřadů znamenalo, že více než sedm desítek státních okresních archivů přišlo o svého zřizovatele. Okresní archiváři proto na novou situaci nahlíželi s jistými obavami. V souvislosti s ne vždy plně domyšleným převodem kompetencí rušených okresních úřadů na vyšší územní samosprávné celky nebo na obce s rozšířenou působností si nebyli jistí, kdo se stane jejich novým zaměstnavatelem a kdo bude financovat chod archivů a péči o desítky kilometrů vzácných archivních dokumentů z naší minulosti.
Strana 14 z 22
Ve věku 90 let v neděli zemřel přední český historik František Šmahel, odborník na dějiny pozdního středověku, sdělila v pondělí Markéta Růžičková z Akademie věd ČR. Profesor Šmahel byl světově uznávaným znalcem lucemburské dynastie, husitství a reformace ve střední Evropě.
Stál v čele Historického ústavu Akademii věd ČR, byl předsedou Učené společnosti České republiky, založil a vedl Centrum medievistických studií zaměřené na výzkum středověku a podporu doktorských studií.
František Šmahel se narodil v roce 1934 v Trhové Kamenici na Chrudimsku. Po maturitě na chrudimském gymnáziu v roce 1953 nedostal doporučení ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupil proto dobrovolně na rok do ostravsko-karvinských dolů, teprve poté mohl začít studovat. Jako čerstvý absolvent historie získal místo v litvínovském muzeu. V roce 1964 nastoupil do Historického ústavu Akademie věd, kde se začal věnovat husitství. V době normalizace ale o místo z politických důvodů přišel a několik let se živil jako řidič tramvaje, stále si ale zachovával kontakt s oborem.
V 80. letech pracoval v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po revoluci se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu Akademie věd, v roce 1998 založil a poté vedl respektované Centrum medievistickych studií jako společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd.
Byl nositelem řady prestižních ocenění, přednášel na univerzitách v Česku i v zahraničí. Šmahelovy knihy a studie o dějinách lucemburského období, husitství, Karlovy univerzity, středověké filozofie či humanismu byly přeloženy do mnoha jazyků.
František Šmahel byl nositelem státního vyznamenání Za zásluhy za vynikající vědecké výsledky. V roce 2013 získal prestižní Národní cenu vlády Česká hlava a v roce 2017 cenu Neuron za přínos světové vědě. Loni v listopadu převzal čestné občanství Prahy. (s použitím webu aktuálně.cz)
Čest jeho památce!
Václav Rameš
Františel Šmahel byl velkým přítelem jihočeských archivářů, zde připomínáme jeho příspěvek do našeho Archivária.
Foto: prof. František Šmahel
Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.
Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.
Po návratu do Prahy mne čekaly zkoušky a prázdniny s archivní praxí. Zvolil jsem si Státní oblastní archiv v Třeboni, jeden z nejvýznamnějších archivů pro historii českého středověku. Tehdy právě byla v tisku moje první tištěná studie pojednávající o rejstříku českobudějovického bratrstva na konci husitských válek, takže jsem již měl s četbou pozdně středověkých pramenů jistou zkušenost. Místo povinných 14 dnů jsem v Třeboni zůstal celé dva měsíce, což moje dívka nesla velmi nelibě. Spolu se začínajícím archivářem Ádou Kalným (1928–2013), příštím vydavatelem Popravčí knihy pánů z Rožmberka, jsme dostali za úkol uspořádat starý archiv města Třeboně. Vojáci ho krátce předtím navozili na jednu hromadu do jedné z prázdných zámeckých místností. Když jsme tu spoušť spatřili, nechtěli jsme věřit svým očím. Chodili jsme kolem té obrovské hromady, vybírali nejdříve pergameny a pak starodávné úřední knihy. Věřte mi, byl to pro mne nezvyklý zážitek, neboť až do té doby jsem se k originálním dokumentům dostal jen výjimečně.
Po celý den jsem se těšil na konec pracovní doby, protože teprve tehdy jsem ve studovně mohl probírat proslulou sbírku „Historica“, kterou při svých pobytech v Třeboni sestavil František Palacký. I večer jsem se mohl po archivu a jeho dlouhé zámecké chodbě se starodávnými nočníky na skříních pohybovat, což dnes zní takřka neskutečně. Přesto pro mne „Historica“ byla značným zklamáním. Archiválie jsem sice probíral kus po kuse, nic nového jsem však v nich neobjevil, neboť vše důležité vydal nebo jinak zpřístupnil již sám Palacký v prvních šesti svazcích Archivu českého. Měl sice k ruce kopisty, kteří znali latinu i historické řemeslo, to však nijak nezmenšuje jeho zásluhy. Prostě se mi zdálo, že jsem přišel s křížkem po funuse. Teprve později, když jsem v Muzeu husitského revolučního hnutí zpracovával „Dějiny Tábora“, jsem zjistil, že důležité nebylo jen to, co Palacký sepsal a vydal, ale i to, co opomenul. Leč ani ty nevydané kusy v korespondenci Oldřicha z Rožmberka na mne nečekaly, neboť je v obdivuhodném Listáři ve čtyřech svazcích vydala paní doktorka Blažena Rynešová (1900–1944). Na mne už zbyly jen paběrky, které mi pomohl sebrat táborský kolega, později ředitel Okresního archivu, Rudolf Tecl (1950–2005). Jeho vášní bylo jezdit po archivech a shromažďovat neznámé nebo alespoň nevydané písemnosti k dějinám Tábora a jeho okresu. Nelitoval by zajet až do Košic na druhé straně republiky, kdyby tam byla naděje nějaké Taboriensia objevit. Do jejich zpracování se mu příliš nechtělo, raději mi ta nova přistrčil. Víc jsem si ani přát nemohl. Seděl jsem doma a stále jsem měl co dělat. Myslím, že to naší společné práci na Dějinách Tábora jen prospělo. Do Třeboně jsem pak zajížděl jen zřídka, stále jsem však využíval archivní fondy tamějšího archivu a v mysli uchovával vzpomínky na dobu v něm strávenou a na četné kolegyně i kolegy, bez jejichž vlídné pomoci bych jako historik byl rybou na suchu.
František Šmahel
21. dubna 2009 byl prof. František Šmahel hostem přednáškového cyklu Býti archivářem.
Odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra uspěl v roce 2023 v rámci „Programu Ukrajina 2023“ se svým projektem „Záchrana ukrajinského archivního dědictví, sdílení nejlepších postupů při rekonstrukci a výstavbě archivních budov“. Dle usnesení vlády č. 855 z 12. října 2022 (Program humanitární, stabilizační, rekonstrukční a hospodářské asistence Ukrajině v letech 2023-2025) je i letošní vládní asistence Ukrajině poskytována prostřednictvím tohoto Programu Ministerstva zahraničních věcí.
Jeden den z týdenní archivní stáže v České republice strávily zástupkyně ukrajinského archivnictví také ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Dne 9. října 2024 k nám zavítaly Tamara Połupan, vedoucí oddělení organizačního rozvoje, analytické práce a personálních záležitostí Státní archivní služby Ukrajiny, a Iryna Dubok, vedoucí odboru archivních činností Státní archivní služby Ukrajiny. Za další dva týdny dne 23. října 2024 je následovaly Galyna Kolesnichenko, vedoucí oddělení ukládání a evidence národního archivního fondu odboru archivních činností Státní archivní služby Ukrajiny, a Valentyna Hudym, ředitelka Státního archivu poltavské oblasti.
Delegátky se zajímaly nejen o restaurování, digitalizaci a uchovávání elektronických kopií dokumentů, ale i o nejnovější technologie v oblasti archivnictví a online služeb archivů a také o rekonstrukci a výstavbu archivních budov.
Markéta Hrdličková
Pravda o Žižkovi
Státní oblastní archiv v Třeboni v reakci na současnou situaci zveřejňuje krizovou metodiku. Výtah z krizového plánu Národního archivu – Instrukci pro případ povodně nebo havárie vody.
V rámci oslav Mezinárodního dne archivů prezentovali ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pro školní skupiny i veřejnost, výrobu a využití pergamenu. Cílem bylo přiblížit účastníkům tradiční metody výroby pergamenu a jeho historický význam. V dnešní době moderní techniky a komunikace by se nemělo zapomínat, že jsme se ve vývoji civilizace dostali tak daleko jen díky znalostem mnoha předchozích generací myslitelů a vědců, kteří po staletí zapisovali do knih výsledky svých bádání a tím předávali informace z generace na generaci. Po více než tisíc let byl hlavním materiálem, na který se psalo, pergamen.
Workshop začal uvítáním účastníků a krátkým úvodním slovem o významu archivu v péči o národní kulturní dědictví. Hlavní část komentované prohlídky byla věnována tajemství výroby pergamenu, který přetrvává v čase jako unikátní svědek minulosti. Poté následovala praktická ukázka surovin potřebných k výrobě pergamenu, tedy kůže zvířat (ovce, kozy), a tradičních nástrojů používaných při jeho zpracování. Účastníci měli možnost si suroviny osahat a seznámit se s jednotlivými nástroji. Stejným tradičním způsobem dokáží v třeboňském archivu dnes vyrobit pergamen kolegyně z oddělení Ochrany a péče o Národní archivní dědictví. Dvě doprovodná stanoviště se pak ve vedlejším výstavním sále věnovala charakteristice středověkých listin a paleografii. Naši milí návštěvníci se seznámili se strukturou nejen středověkých listin nebo si v pracovním listu procvičili poněkud nezvyklé tvary gotického lomeného písma. Na závěr si školní skupiny napsaly souhrnný test, v němž si nejen ověřily nově získané vědomosti, ale také soutěžily o poukazy na pizzu. Děkujeme za poukazy Třeboň 105: Galerie Divadlo Biograf.
Workshop na výrobu pergamenu byl velmi úspěšný a účastníci si odnesli nejen nové znalosti, ale i velký zážitek. Celkově se akce zúčastnilo téměř 200 osob, včetně žáků a studentů. Zavítali mezi nás žáci ze základních škol z Lomnice nad Lužnicí, Suchdola nad Lužnicí, Rapšachu, třeboňské ZŠ Světoplavci, ze Ševětína a Třeboně a také studenti z místního gymnázia. Atmosféra byla po celou dobu velmi přátelská a tvůrčí. Děkujeme všem účastníkům za jejich aktivní přístup a těšíme se na další společné akce.
Realizační tým: Blanka Čechová, Veronika Čočková, Drahomíra Dalíková, Milan Hejda, Markéta Hrdličková, Marie Kalátová, Michal Morawetz, Anna Oupohová, Martina Pechová.
Jedné z celosvětově nejvyšších poct v oblasti vědy se dostalo Juliu Lukešovi z Parazitologického ústavu Biologického centra Akademie věd ČR. Na začátku května byl zvolen za mezinárodního člena do Národní akademie věd (National Academy of Sciences, NAS) Spojených států amerických. NAS je soukromá nevládní organizace, která slouží kromě jiného jako poradní orgán vládě USA v otázkách vědy a techniky. Prestiž této organizace podtrhuje fakt, že přibližně 500 jejích současných i již zemřelých členů získalo Nobelovu cenu. Julius Lukeš je jediným žijícím českým zástupcem v NAS z České republiky.
„Je to první cena, ze které jsem se opravdu orosil,“ komentuje upřímně své zvolení Julius Lukeš. Noví členové jsou do NAS navrhováni svými kolegy za významný přínos ve svých výzkumných oborech. Letos NAS zvolila 120 nových členů ze Spojených států a 24 mezinárodních členů z celého světa, čímž se zvýšil celkový počet aktivních členů na 2 617 a celkový počet mezinárodních členů na 537.
Jihočeský rodák (České Budějovice) Julius Lukeš se profesně věnuje parazitologii; zabývá se molekulární a buněčnou biologií parazitických prvoků, kteří způsobují řadu závažných onemocnění. Od roku 1987 pracuje na Parazitologickém ústavu Biologického centra AV ČR a od roku 2003 působí také na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Je autorem nebo spoluautorem více než 400 odborných článků ve vědeckých časopisech, které byly dosud citovány téměř 18 000 krát s Hirschovým indexem 63. Od roku 2004 je členem Učené společnosti ČR, v roce 2014 byl zvolen členem Americké mikrobiologické akademie a o rok později se stal členem Evropské mikrobiologické akademie. Od roku 2018 se zařadil mezi členy prestižní Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS) a v roce 2023 se stal členem Evropské organizace pro molekulární biologii EMBO. Získal také řadu ocenění, mezi nimiž jsou např. Cena ministra školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z roku 2011 a 2023, Medaile G. J. Mendela za zásluhy v biologických vědách (2023) a Cena Akademie věd České republiky za mimořádný výsledek výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (2020).
Národní akademie věd se zasazuje o rozvoj vědy v USA a přispívá k rozvoji mezinárodní vědecké komunity. Je to aktivně fungující organizace, která se zabývá důležitými otázkami vědy a problémy, u nichž jsou vědecké poznatky zásadní. Julius Lukeš bude pracovat v sekci, která se zabývá patogenními organismy a evolučními otázkami. Prvního shromáždění NAS se zúčastní 25. dubna 2025, kdy bude zároveň přivítán mezi nové členy na slavnostním ceremoniálu.
V historii působili v NAS dva čeští vědci. Jako první byl zvolen v roce 1995 neurofyziolog Jan Bureš (1926-2012), druhý o dvacet let později virolog Jan Svoboda (1934-2017). Díky své afiliaci k Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR reprezentuje Českou republiku v NAS také molekulární biolog David M. Sabatini, který byl zvolen jako řádný člen NAS v roce 2016.
Pan profesor spolu se členy Učené společnosti ČR, navštívil v minulosti třeboňský archiv a ocenil naší péči o zachování archiválií i další práci archivářů. Těšíme se na další jeho návštěvu.
Za všechny zaměstnance Jihočeských archivů blahopřeje
Václav Rameš
Použit text:
„Historie má znovu jistou konjunkturu, ve světě i u nás, to znamená, že doba je nasycována nadbytkem problémů. Předpokládat, co se stane, jaké záře a stíny bude mít budoucí čas, historie samozřejmě neumí, bez pohledu zpět se však o příštím nedá ani uvažovat. Rodíme se právě i do historie. Ztráta úcty a pozornosti k minulosti bývá vlastností davů, s nimiž se pak snadněji a povolněji nakládá.“
Robert Kvaček
(z posledního publikovaného textu)
Ve věku 91 let zemřel v noci na sobotu historik Robert Kvaček. ČTK to sdělila Jana Čechurová z oddělení moderních a soudobých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kvaček patřil k největším osobnostem poválečné české historické vědy, těšil se respektu i mezi experty v zahraničí. Byl oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Mezi jeho přední zájmy patřily dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období druhé světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století.
Rodák z Dvorců u Jičína vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Už za studií působil Kvaček jako asistent na Husově Ústavu československých dějin, po promoci se zapojil do vědecké práce. V roce 1967 byl na Univerzitě Karlově jmenován docentem. Pedagogicky působil i na dalších českých vysokých školách (Technická univerzita v Liberci, DAMU, FAMU) a pořádal přednášky pro veřejnost.
Jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. V době normalizace nesměl přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po převratu. Napsal například knihy Causa Emil Hácha, Generál Alois Eliáš, Obžalována je vláda či Poslední den.
V roce 2021 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství. V roce 2014 získal medaili Za zásluhy o rozvoj vědy od Učené společnosti ČR. Tehdy ČTK řekl, že za svůj největší úspěch považuje spíše svou pedagogickou činnost.
Měl jsem štěstí, že jsem navštěvoval přednášky a semináře pana Roberta Kvačka. Spolu s dalšími pronásledovanými lidmi, kteří byli trpěni na Karlově Univerzitě, nám přinášel pravdivou historii, velkou porci lidství a slušnosti. Byl to navíc noblesní člověk a rád se přiznávám k tomu, že jsem ho měl rád. Patřil k okruhu lidí, kteří mně formovali a jsem mu za to vděčen.
Čest jeho památce!
Václav Rameš
ředitel SOA v Třeboni
za všechny jihočeské archiváře a zaměstnance
Dne 04.04.2024 uspořádal Referát zahraničních vztahů a Pátrací služby Úřadu ČČK druhé setkání se svými spolupracovníky.
Prezident ČČK Marek Jukl a vedoucí Pátrací služby ČČK Olga Šiková poděkovali pracovníkům Archivu hl. města Prahy, Ministerstva obrany ČR, Ministerstva vnitra ČR, Národního archivu, Policie ČR - Služby cizinecké policie, Státního oblastního archivu Litoměřice, Státního oblastního archivu Praha, Státního oblastního archivu Třeboň, Státního okresního archivu Litoměřice, Státního okresního archivu Teplice a Zemského archivu Opava za spolupráci a podporu pro vykonávání pátrací služby v praxi, zároveň však také za porozumění a pochopení pro humanitární cíle a úkoly pátrací služby vyplývajících ze Ženevských konvencí.
Byli jsme seznámeni s historií a strukturou pátrací služby, a to jak v mezinárodním, tak v českém kontextu. Současně byly prezentovány ukázky případů, kterými se Pátrací služba ČČK zabývá.
Odpoledne pak pracovníci ČČK a spolupracovníci Pátrací služby ČČK strávili společně v zámku v Lánech, Muzeu Alice Masarykové a ČČK a Muzeu T. G. Masaryka.
V rámci celodenní akce jsme si vyměnili řadu praktických zkušeností a podnětů z oborů našich činností.
Zároveň tlumočíme velké poděkování všem našim spolupracovníkům, za jejich přínos v této činnosti.
Markéta Hrdličková, Václav Rameš
Letos 19. února uplyne 150 let od narození Josefa Šusty. Narodil se v roce 1874 v Třeboni na náměstí v čp. 90 jako čtvrté dítě z osmi sourozenců řediteli schwarzenberského velkostatku Josefu Šustovi a jeho manželce Karolíně rozené Körnerové. Otec Karolíny, Václav Körner, byl majitelem domu na náměstí, kde měl obchod s potravinami a železářskými potřebami. Šustovi v té době bydleli na zámku. Krátce v úřednickém domě čp. 111 a později v tzv. Ruthardově domě na rohu zámku s okny do náměstí, kde je deska věnovaná památce našeho předního historika.
Josef Šusta prožil dětství a mládí v Třeboni. V roce 1887 ukončil studium na zdejším nižším gymnáziu. Pokračoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, kde maturoval v roce 1891. Pak studoval historii na filozofické fakultě Karlovy univerzity, která byla tehdy ještě v Klementinu. V knize vzpomínek na studentská léta připomíná své vysokoškolské pedagogy Emlera, Rezka a zejména Jaroslava Golla. V roce 1893 přestoupil po doporučení třeboňského archiváře Františka Mareše na vídeňský Ústav pro rakouský dějezpyt. Po studijních pobytech v Itálii ukončil studium doktorátem na Karlově univerzitě, kde pak působil jako pedagog. V roce 1910 byl jmenován profesorem všeobecných dějin. V roce 1916 se stal děkanem filozofické fakulty UK. V letech 1920 – 1921 byl v pořadí druhým československým ministrem školství a národní osvěty. V letech 1939 – 1945 byl prezidentem České akademie věd a umění.
Dílo historika Josefa Šusty je obdivuhodné. Věnoval se jak dějinám světovým, tak českým, zejména v období středověku. Pro studenty gymnázií připravil učebnici dějepisu. Šusta byl také spisovatelem. Jeho vzpomínky na dětství a mladá „léta učňovská a vandrovní“ jsou poutavým čtením nejen pro ty, co mají rádi Třeboň, ale i Prahu Vídeň a Řím, kde své mládí prožil a získával první životní zkušenosti.
V květnu 1945 se rozhodl dobrovolně rozloučit se životem ve vlnách řeky Vltavy v Praze.
Jiřina Psíková
Pro TS 2023/2
Ředitel SOA v Třeboni oznamuje smutnou zprávu.
Karel Schwarzenberg (1937 - 2023) (pametnaroda.cz)
Převzato s povolením: Paměť národa (pametnaroda.cz)