Podrobnosti
Zveřejněno: 7. 6. 2023
Autor: Luboš Prommer

Když Okresní archiv v Písku k 1. lednu 1953 „vešel v život“, nezačínal rozhodně od nuly. Navazoval na slavnou tradici Archivu města Písku, spjatou především s působením PhDr. Augusta Sedláčka (1843–1926) v letech 1900–1926.

August Sedláček v píseckém archivu u otevřeného rukopisného repertáře.

Městský archiv, usazený v klenutých prostorech dřívější zásobárny vojenských kasáren v Karlově ulici čp. 111, byl již v této době budován i jako instituce zaměřená na badatele. Po devíti letech usilovné Sedláčkovy práce získal svou základní strukturu a soustavu, odstraňující dřívější neuspořádanost. Sedláčkův systém věcných hesel, vtělený do objemných repertářů a signovaných fasciklů, společně s vytvářením rozmanitých kartoték s archivními excerpty, umožnily Sedláčkovi v krátkém čase nejen stvořit monumentální Dějiny města Písku, ale také badatelsky zpřístupnit městský archiv mnoha zájemcům.

Archiv města Písku v původních prostorách v Karlově ulici.

Archiv – a s ním i město – tak získával na proslulosti i vážnosti, a hlavně – stával se pro píseckou samosprávu nepostradatelným. Přestože smrt Augusta Sedláčka v r. 1926 a následující léta zasáhly do dalšího vývoje archivu velmi silně, dokázal si městský archiv i poté podržet nemálo ze svého dřívějšího významu.

Složité období archivu, poznamenané kromě jiného zejména personální tísní při hledání vhodného Sedláčkova nástupce, ukončil na konci roku 1949 nástup JUDr. Josefa Koryty (1892–1960) do funkce městského archiváře.

1. Písecký městský a okresní archivář JUDr. Josef Koryta.
2. – 4. Popis a plánek bývalého městského archivu v Karlově ulici (červenec 1954).
5. – 7. Popis a plánek archivních prostor ve spisovně píseckého ONV (červenec 1954).

Josef Koryta, dosavadní nejvyšší úředník písecké samosprávy a účastník píseckého veřejného života již od doby před I. světovou válkou, se ukázal člověkem na svém místě. Uvedl znovu do pořádku uložení městského archivu, přepsal Sedláčkovy rukopisné repertáře do praktičtější formy a začal pořádat starší i nově převzaté části městské registratury od r. 1850, které Sedláček do své manipulace nezahrnul. Založil rovněž příruční archivní knihovnu, sbírku map a plánů i sbírku soudobé dokumentace, které se postupem času stále rozrůstají. O schopnostech Josefa Koryty svědčilo i to, že při budování sítě okresních archivů, byl jedním z prvních jmenovaných okresních archivářů v Budějovickém kraji.

Archiv města Písku tak byl k 1. lednu 1953 převeden pod Okresní národní výbor v Písku, čímž se přeměnil v Okresní archiv v Písku s působností v rámci celého tehdejšího píseckého okresu.

Mapa píseckého okresu z r. 1955.

Musel přitom překonávat řadu obtíží. Oproti např. sousednímu Okresnímu archivu v Milevsku (který byl ustaven již o rok dříve k 1. lednu 1952 nejprve v čele s okresním archivářem dr. Karlem Dolistou a posléze Ladislavem Cihlou), pracoval dr. Koryta jen na částečný úvazek. Přeměnu v okresní archiv rovněž charakterizoval podstatný nárůst agendy, jejíž vyřizování se od nového okresního archiváře očekávalo. Připadla mu kontrola nad více než 90 obcemi, z nichž ucelenější místní archivy existovaly pouze v Mirovicích a Miroticích, potažmo ve Starém Sedle. Nařízené skartace materiálu vzniklého před 1. květnem 1945 navíc kladly zvýšené nároky na prostor, ačkoliv se okresní archiv stále tísnil v místnostech z dob Sedláčkových a zčásti ještě ve spisovně ONV. Materiál určený do úschovy musel z větší části zůstávat u původců.

Teprve v září 1955 byla okresnímu archivu přidělena budova zrušené věznice na Stalinově (později Leninově, nyní Velkém) náměstí čp. 121. Stěhování archivu trvalo v podstatě do února 1956, ale i následující měsíce byly poznamenány mnoha těžkostmi, pramenícími z postupného vybavování nových prostor, potížemi s rozvodem tepla či opatřováním uhlí a dříví na otop.

1. Přístřešek před vchodem do okresního archivu v prostorách bývalé písecké věznice (1960).
2. Vedoucí archivu Ladislav Cihla při odklízení sněhu na dvoře okresního archivu (únor 1960). Za zamřížovanými okny bývalé věznice byly umístěny archivní depozitáře.

V souvislosti s plánovanými kolektivními skartačními akcemi v r. 1956 se Josefu Korytovi ve spolupráci s mirovickým (a mirotickým) místním archivářem Janem Tomanem (1907–1996) a vedoucím orlického oddělení Státního archivu v Třeboni Josefem Haneschem (1912–1995), pověřeným správou Místního archivu ve Starém Sedle, podařilo i za složitých dopravních podmínek převzít materiál z asi dvou třetin obcí okresu, zbytek byl proveden organizovanými skartačními kolektivy, které rovněž zajistily svoz do Písku. Budova bývalé věznice se rázem zaplnila stovkami balíků převzatých a zachráněných písemností. Od r. 1958 navíc ukládací prostory Okresního archivu v Písku fungovaly také jako pobočný depozitář Státního archivu v Třeboni, který zde soustředil především fondy jihočeských okresních soudů, ale např. i fond strakonického okresního úřadu.

Momentka ze svozu archivního materiálu (pravděpodobně druhá polovina 50. let).

V únoru 1957 došlo k personální obměně, kdy byl píseckým okresním archivářem – tentokrát již na plný úvazek – jmenován dosavadní okresní archivář v Milevsku Ladislav Cihla (1923–1999).

Vedoucí Okresního archivu v Písku Ladislav Cihla (pravděpodobně r. 1966)

V čele píseckého archivu (od 60. let jako vedoucí a poté ředitel) setrval až do konce r. 1990, a poté ještě v letech 1992–1996 jako zastupující ředitel za Mgr. Jindřišku Mošanskou. Jeho aktivní přístup na poli předarchivní péče, spolupráce s původci, organizování pravidelných svozů a vedení evidence archivního materiálu vytvářely předpoklady pro jeden z hlavních cílů, který Ladislav Cihla při řízení okresního archivu sledoval – maximální zpřístupnění a efektivní využívání archivního materiálu. Se svými spolupracovníky prováděl intenzivní zpracovávání a inventarizování archivního materiálu, často velmi brzy po jeho převzetí do archivu. Sestavil vlastní jednoduchý, ale nesmírně účelný pořádací systém pro archivy obcí (krátce užívaný i Okresním archivem ve Vodňanech). Jako jeden z mála v jihočeské archivní oblasti dokázal v krátké době uspořádat a inventarizovat řadu okresních fondů, vytvářel či spoluvytvářel četné tematické soupisy a katalogy. Vzniklo veliké množství archivních pomůcek, podstatně usnadňujících práci jak archivářům, tak i badatelům.

Okresní archiv v Písku jeho zásluhou dosáhl v krátké době vysokého procenta zpracovanosti archivních fondů a sbírek a tuto vlastnost si podržel i do budoucna. Díky svým bohatým zkušenostem byl L. Cihla opakovaně jmenován do krajské archivní rady, zabývající se zejména metodikou a posuzováním nových archivních pomůcek jihočeských archivů. Jakkoliv byl pro svou práci v archivu nucen omezit svou publikační činnost nanejvýš na několik drobných přednášek v rámci roku a na občasné články v regionálním tisku, byla jeho významnou vedlejší aktivitou na první pohled téměř neviditelná, ale dosahem významná součinnost s kulturními organizacemi (nejen) píseckého okresu, zrcadlící se opět v intenzivním využívání archivního materiálu pro kulturní účely. Zcela oprávněně tak byl Ladislavu Cihlovi v r. 1979 udělen čestný odznak zasloužilého pracovníka a výsledky jeho dlouholeté činnosti (podobně jako v případě Sedláčkově) jsou velkou devizou píseckého archivu i v současnosti.

Z návštěvní knihy píseckého okresního archivu.
1. Nejstarší zápisy v nejstarší návštěvní knize z r. 1955. Bádat do Písku se toho roku vypravili literární historik Miroslav Laiske (1923–1975), historik umění Emanuel Svoboda (1883–1967), malíř a grafik Josef Řeřicha (1872–1959), literární historik a filolog Jaroslav Ludvíkovský (1895–1984), příbramský okresní archivář Jindřich Václav Bezděka (1897–1983) a prameny pro český diplomatář zde zkoumali Sáša Dušková (1915–2002) a písecký rodák Jindřich Šebánek (1900–1977).
2. V květnu 1961 se v okresním archivu konala celostátní porada referentů archivních oddělení krajských správ ministerstva vnitra pro archivy národních výborů a dalších činitelů na poli čs. archivnictví – do Písku tehdy zavítali mj. Zdeněk Šamberger (1923–2012), Jiří Paclík (1931–2006), František Holec (1925–2011) a Jiří Čarek (1908–1985), Bořivoj Indra (1931–2010) a snad i sám náčelník archivního oddělení KS MV České Budějovice František Suchan (1915–1979). Brzy nato v Písku bádal i zemědělsko-lesnický historik a archivář Josef Nožička (1906–1972) či geolog Rudolf Kryl (1901–1978).
3. V červnu 1965 poctil písecký archiv svou návštěvou historik Josef Polišenský (1915–2001), aby zde prostudoval kopiář odeslaných reskriptů a soukromé korespondence císaře Leopolda I.
4. V dubnu 2006 navštívil Státní okresní archiv Písek i ministr vnitra František Bublan.

Přestěhování okresního archivu do budovy bývalé věznice v letech 1955–1956 ovšem nemělo být v jeho historii zdaleka posledním. Záhy poté byl zrušen Místní archiv ve Starém Sedle (nynější Orlík nad Vltavou) a převezen do Písku. V r. 1960 okresní archiv významně ovlivnila správní reforma, kdy od 1. července došlo k podstatné změně obvodu jeho působnosti. Zanikl Okresní archiv v Milevsku, Okresní archiv v Týně nad Vltavou, Okresní archiv ve Vodňanech a části jejich obvodů, společně s archivními fondy, byly převzaty okresními archivy v Táboře, Příbrami, Strakonicích, Prachaticích, Českých Budějovicích, a především okresním archivem píseckým, kam byly převezeny v letech 1960–1961. Naproti tomu ze svého původního obvodu musel Okresní archiv v Písku postoupit část svých archivních fondů Okresnímu archivu v Příbrami (fondy z okolí Zalužan, Kozárovic, Chraštic a Bukovan). Byly zrušeny dosavadní místní archivy v Bernarticích (z dřívějšího obvodu milevského) a Protivíně (z dřívějšího obvodu vodňanského) a v letech 1962–1963 převezeny do Písku. Rovněž byl oficiálně zrušen i Místní archiv v Miroticích (2 místnosti v budově radnice) a Místní archiv v Mirovicích (2 místnosti v budově bývalého okresního soudu v čp. 37), které byly od r. 1956 pobočkami okresního archivu. Přetvořily se v neformální pobočky, resp. v depozitáře okresního archivu, které oba spravoval Jan Toman (v letech 1961–1969 dokonce bezplatně). Přesuny archiválií pokračovaly ještě v letech 1963–1965, kdy byl proveden odvoz uložených depozit Státního archivu v Třeboni do okresních archivů v Českých Budějovicích, Prachaticích, Českém Krumlově, Táboře a Strakonicích. Tím byla vlastně ona neformální písecká pobočka třeboňského archivu fakticky likvidována.

Vstup do píseckého okresního archivu (pravděpodobně 2. polovina 60. let).

V 60. letech se na činnosti Okresního archivu v Písku podílelo nejvíce pracovníků – tři zaměstnanci na plný úvazek a nehonorovaný externí správce depozitářů v Miroticích a Mirovicích (Jan Toman). V této (nikterak početné) sestavě byly uspořádány a prvotně inventarizovány i tak rozsáhlé archivní fondy, jako např. okresní úřady Písek a Milevsko, ONV Milevsko, počáteční manipulace ONV Písek a okresních soudů či převzaté archivy farních úřadů, obecních úřadů, zrušených JZD, škol a místních národních výborů. Rukopisného inventáře se dočkaly také písemnosti píseckého městského úřadu od r. 1850 a – téměř současně – proběhla i velmi pracná pietní revize Sedláčkovy manipulace píseckého městského archivu, při níž byly od původního archivního tělesa odděleny materiály, jež do něj nesystémově včlenili Sedláčkovi nástupci.

Archivářka Anna Ríšová a vedoucí archivu Ladislav Cihla (pravděpodobně 2. polovina 60. let).

Od října 1969 počet pracovníků klesl na pouhé dva (L. Cihla a archivářka Anna Ríšová), třetí systemizované místo zůstalo neobsazené, přičemž externí pracovník Jan Toman byl alespoň od listopadu 1969 přijat opět do pracovního poměru na čtvrtinový úvazek, v němž setrval až do r. 1984.

Archivář Jan Toman.

V r. 1972 vyvstal pro archiv nový problém, když v květnu vypověděl vlastník objektu písecké věznice, útvar Sboru nápravné výchovy v Českých Budějovicích, smlouvu o pronájmu, a to původně již k 1. červenci. Okresní archiv se perspektivně ocital bez střechy nad hlavou a hledala se nová řešení jeho umístění.

Písecký ONV v II. pololetí roku 1972 rozhodl, že archiv se provizorně přestěhuje do části objektu bývalého Okresního soudu v Mirovicích v čp. 37, odkud se před nedávnem vystěhovala mateřská škola a kde měl již okresní archiv své depoty. (S ohledem na tamní nedostatečné ukládací prostory bylo rovněž uvažováno o pronajmutí bývalého tanečního sálu ve Zběšicích, kde by mohly být soustředěny méně využívané fondy, ovšem v prosinci 1972 byl tento plán opuštěn.) V říjnu 1972 byla s mirovickým MNV podepsána nájemní smlouva a na konci roku byly zahájeny přípravy ke stěhování do Mirovic.

Budova centrály okresního archivu v Mirovicích čp. 37 při pohledu z náměstí (1982).

Stěhována byla jen centrála archivu, přičemž část fondů (zhruba polovina) zatím zůstávala v Písku. Původní předpoklad, že po vystavění nové panelové budovy pro písecký ONV, kam by se přesunuly jeho úřadovny, se okresní archiv nastěhuje do uvolněných prostor v původní budově, počítal s dvěma až třemi roky pobytu v Mirovicích. Tuto variantu záhy doplnil velkorysý plán na přesun archivu do zámku v Kestřanech po příslušných adaptacích – v očekávaném horizontu osmi let.

V únoru 1972 byly do prostorů v Mirovicích převezeny regály a za pomoci požárníků a vojáků písecké posádky začal přesun archiválií dopravními prostředky ČSAD a SKS Mirovice. Stěhování bylo ukončeno v říjnu 1973 s pomocí píseckých studentů, přičemž archiv byl již k 1. listopadu 1973 přístupný veřejnosti. Od tohoto data nesl nový název – Okresní archiv Písek se sídlem v Mirovicích. Dílčí přesuny archiválií ovšem pokračovaly ještě v r. 1974.

1. Jeden z mirovických depotů (1979).
2. Pohled na chodbu v prvním patře, navazující na schodiště z přízemí. Dveřmi s cedulkou „Okresní archiv“ musel projít každý zájemce o studium v badatelně (1982).
3. Archivářka Marie Krušinová a ředitel archivu Ladislav Cihla v kanceláři, pořádací místnosti a zároveň i badatelně (1979).

Po přestěhování archivní centrály se ukázalo, že písecká věznice zřejmě nebude znovu sloužit svému účelu, a proto ONV požádal budějovický útvar Sboru nápravné výchovy o pronajmutí I. patra o 14 místnostech pro archivní účely. Nájemní smlouva byla uzavřena koncem roku 1973, a tak asi 40 % archiválií (především okresní fondy, tehdy zhruba 1000 bm) mohlo zůstat v Písku. Fondy byly „pouze“ sneseny z II. a III. patra a v létě 1974 definitivně uloženy v I. poschodí. Kromě běžných úředních hodin v Mirovicích tak mohl okresní archiv zachovat i jeden úřední den v Písku.

1. Pohled do depozitáře okresního archivu v bývalé písecké věznici (1979).
2. Kancelář v bývalé věznici (1979).

V r. 1977 se stalo zřejmým, že uvažovaný přesun archivu do budovy ONV nebude možné realizovat pro nedostatek vhodných prostor. V březnu 1977 byla sice schválena studie rekonstrukce kestřanských tvrzí, ta ale počítala s předběžným rozpočtem ve výši 21 miliónů Kčs – takže i v tomto případě se dosažitelná realizace projektu ocitala pro vysoké náklady „v nedohlednu“. V únoru 1981 byl zrušen depozitář v Miroticích a mirotické archiválie přestěhovány do mirovické centrály.

Přes všechny tyto obtíže a výraznou vzdálenost od okresního města dokázal archiv fungovat, provádět předarchivní péči, skartační řízení, objíždět rušené národní výbory, školy a JZD – ovšem nezřídka i za cenu dopadů na zdraví obou archivních pracovníků. Právě v tomto období byly přeuspořádány fondy archivů obcí, MNV, far a pořizovány četné strojopisné inventární seznamy. Vedle vyhotovování rešerší a úředních potvrzení vycházel archiv plně vstříc badatelům, studentům i archivním exkurzím, spolupracoval s vysokými školami, muzei i akademií věd, ale také např. s Československou televizí.

Do fungování okresního archivu ovšem velice těžce zasáhl rok 1985, kdy bylo rozhodnuto, že archiv vyklidí i zbývající prostory v písecké věznici a depozitář bude přestěhován do bývalé budovy MNV v Čížové, tj. někdejšího kláštera svaté Anny. Přípravy na stěhování musely být zahájeny již v prvním pololetí roku 1985. Stěhování proběhlo (dosti živelně) až v letních měsících roku 1986 a jeho následky museli odstraňovat vlastně jen dva lidé – ředitel archivu Ladislav Cihla s archivářkou (nyní již pracující důchodkyní) Marií Krušinovou (1929–2015), neboť více zaměstnanců archiv stále neměl. Písecký depozitář byl oficiálně zrušen k 31. srpnu 1986 a tím skončily i úřední dny v Písku. Okresní archiv tak ztratil poslední přímou vazbu k okresnímu městu.

Vzhledem k tomu, že nově získaný čížovský objekt postrádal topení a tekoucí vodu, archiv nadto neměl k dispozici služební automobil, mohla většina ukládacích prací probíhat pouze v letních měsících. Převezený materiál byl proto dlouhodobě nepřístupný a jeho uvádění do pořádku výrazně narušovalo provoz mirovické centrály. Od druhé poloviny roku 1988 byl sice navýšen počet pracovníků archivu, i tak ale třídění a rozmísťování svezeného materiálu (komplikované navíc nečekanými a mnohdy i předem neohlášenými přírůstky) bylo možné dovršit až koncem roku 1989.

Po správní reformě na podzim 1990 přešel okresní archiv pod správu Okresního úřadu v Písku, z jeho rozpočtu byl také provozován, metodické vedení však nadále zajišťoval Státní oblastní archiv v Třeboni. Došlo rovněž k další změně archivního obvodu, kdy byly do Okresního archivu v Táboře delimitovány „nadějkovské“ fondy. (Zatím poslední změna nastala v r. 2007 po oddělení Dražíče delimitací „dražíčských“ fondů do SOkA České Budějovice.) V září 1992, podle novely zákona o archivnictví, dostal okresní archiv nový název – Státní okresní archiv Písek se sídlem v Mirovicích.

Tabulka z období po r. 1992.

Do práce archivu se hluboce promítly společenské proměny po r. 1990, a to zejména výrazným nárůstem agendy, kdy jen v letech 1990–1992 musel archiv vyřizovat (mimo standardně vykazovaných dotazů) téměř na pět set nejrůznějších požadavků, týkajících se restitucí, rehabilitací, privatizace apod. – většinou za absence potřebného technického zázemí. Teprve v r. 1993 archiv obdržel první kopírovací stroj, koncem r. 1994 získal pro svou práci první počítač a tiskárnu. Začal se projevovat patrný nárůst počtu badatelů a badatelských návštěv.

Vybavení píseckého archivu v proudu času.
1. Soubor husích brků Augusta Sedláčka, uložených v jeho pozůstalosti.
2. Blízkými spolupracovníky píseckých archivářů byl po dlouhá léta psací stroj Zeta, obyčejná či propisovací tužka, skládací metr, provázky, lepicí štítky, kartotéční lístky, písmenková razítka a tiskárničky. Úřadování obstarával jednoduchý podací protokol.
3. První dva počítače v píseckém archivu (2000).

V polovině 90. let byly oživeny plány, které měly ukončit „provizorní“ umístění státního okresního archivu v Mirovicích a navrátit jej zpět do okresního města. Tyto plány nalezly v r. 1997 výraz v projektu rekonstrukce bývalé sladovny v areálu píseckého hradu, kde mělo být vybudováno nové archivní pracoviště. Ještě před začátkem jeho realizace bylo však okresním úřadem na konci roku 1999 rozhodnuto o (opět „provizorním“) přestěhování mirovické centrály do dřívější budovy Okresního ředitelství Policie ČR, bývalého sídla někdejšího Ústavu pro výzkum a vývoj ekonomiky a řízení Pletařského průmyslu v Písku, v Nádražní ulici čp. 2149. Archiv tehdy získal svůj současný název – Státní okresní archiv Písek.

Výjevy ze stěhování archivu z Mirovic do Písku (2000).
1. Chodba v mirovické centrále.
2. Vyklízení depotů.

Archivní centrála byla do Písku přestěhována v listopadu 2000, a to bez větších předchozích stavebních úprav. Tím byl také zrušen mirovický depozitář. V květnu 2001 se však písecký okresní úřad z projektu na rekonstrukci Sladovny stáhl a z provizorního sídla archivu se stalo sídlo trvalé. Počet archivních pracovníků byl rozšířen na šest, posléze na pět.

Sídlo Státního okresního archivu Písek.

S očekávaným zánikem okresních úřadů se připravovalo včlenění jihočeských okresních archivů do Státního oblastního archivu v Třeboni a od 1. srpna 2002 se Státní okresní archiv Písek stal jednou z jeho vnitřních organizačních jednotek. Jedním z jeho hlavních úkolů, který přitom převzal, se stalo i naléhavé řešení neutěšeného stavebně technického zázemí veškerých ukládacích prostorů píseckého archivu, které bylo nezbytné v následujících letech opravit a upravit, a to za plného provozu archivu i několikanásobného vzrůstu badatelského zájmu.

Nezastupitelnou úlohu v pracovní náplni SOkA Písek hraje předarchivní péče, tedy zejména evidence spisoven orgánů, organizací a zařízení v působnosti archivu, kontrolní činnost a dohlídky nad nimi, posuzování spisových a skartačních plánů, metodické pokyny pro vedení spisové služby a provádění skartačních řízení, které předcházejí uložení a evidenci převzatého (a stále přibývajícího) materiálu, jakož i péči o jeho fyzický stav.

K 1. 1. 2023 spravuje Státní okresní archiv Písek celkem 1865 archivních souborů o celkovém rozsahu 3619,64 bm, z nichž 67,06 % je již zpracováno prostřednictvím 1244 archivních pomůcek. Nalezneme mezi nimi fondy okresního i místního významu – správy politické, justiční, finanční, školské a církevní, archivy měst a obcí, fondy okresních samospráv, národních výborů, ale také cechů, živnostenských společenstev, spolků atd. Významnými (a badatelsky velmi vyhledávanými) jsou také pozůstalosti některých osobností regionu i archivní sbírky – např. fotografií, map a plánů, soudobé dokumentace, novinových výstřižků, policejních přihlášek, hudebnin a vedle nich i tematické sbírky k I. světové válce, říjnu 1918 či událostem roku 1968. Mnohé materiály z píseckého archivu jsou badatelům k dispozici na Digitálním archivu SOA v Třeboni, ať už jde třeba o sčítací operáty, kroniky obcí, škol, společenských organizací apod.

Státní okresní archiv Písek nadále spolupracuje s výzkumnými a odbornými institucemi tuzemskými i zahraničními a neustále rozvíjí svou činnost dalšími směry. Nové perspektivy vývoje se otevírají se získáním sousedního domu v Zeyerově ulici čp. 541 v květnu 2021.