Historie archivu v Českých Budějovicích
Péče o písemný materiál má v Českých Budějovicích dlouholetou tradici. První pokusy o evidenci a řazení městských listin jsou známé již z druhé poloviny 14. století., do konce 17. století se datují první (byť neúspěšné) snahy o roztřídění městského archivu. Již v polovině 18. století bylo při městské správě zřízeno místo archiváře, které však ještě nebylo trvale obsazené. Až od roku 1874 měly České Budějovice svého stálého městského archiváře.

Na bohaté tradice městského archivnictví navázal českobudějovický okresní archiv, který vznikl v roce 1954 jako součást tehdejšího okresního národního výboru. Jeho úkolem bylo pečovat o písemnosti zrušených státních a samosprávných institucí a přebírat postupně i písemnosti jednotlivých národních výborů na území okresu. Prvním okresním archivářem byl jmenován dne 1. 12. 1954 PhDr. Zdeněk Šimeček, po něm byl od prosince 1955 až do července 1960 okresním archivářem JUDr. Karel Dudárek.

Provázanost městského a okresního archivu byla zpočátku velmi úzká. Okresní archiv sídlil po svém vzniku v úřadovně městského archivu na radnici, kde byly také uloženy veškeré jeho tehdejší fondy a sbírky. Později se přestěhoval do budovy ONV v Kněžské ulici a v roce 1957 mu byl přidělen do užívání objekt ve dvoře v Rudolfovské ulici č. 40, který do té doby sloužil jako sklad jednoho z místních textilních podniků. Zde bylo první samostatné sídlo okresního archivu, první depozitář, kancelář archiváře i první badatelna. Po přestěhování bylo v tomto novém působišti archivu uloženo 254 archivních fondů o celkovém množství 385 běžných metrů archiválií (91 bm knih úředních, 39 bm knih pomocných a 255 bm spisového materiálu). Archiv v té době dosud neměl ve svých sbírkách žádné listiny, ba ani mapy či pečetidla a nejstarší písemností uloženou v archivních fondech byl výkaz o docházce a prospěchu z obecné školy ve Vrábči z roku 1836. Badatelnu archivu navštívilo za rok 1957 celkem 5 badatelů.

V důsledku územní reorganizace, provedené ke dni 1. 7. 1960, byl českobudějovický okresní archiv sloučen se zrušenými okresními archivy v Trhových Svinech a v Týně nad Vltavou a převzal do své péče jak jejich archiválie, tak také depozitáře ve vltavotýnském zámku a v budově bývalého okresního soudu v Trhových Svinech. V tomtéž roce se okresní archiv spojil také s do té doby stále samostatným českobudějovickým městským archivem (který byl dosud hmotně i personálně spravován městským národním výborem) a do péče okresního archivu tak přešel i bohatý soubor archiválií města Českých Budějovic. Podobně tomu bylo také u některých menších městských a místních archivů (Rudolfov, Hluboká nad Vltavou, Lišov, Kamenný Újezd a další), které byly až do konce 50. let v péči jednotlivých národních výborů.
Na konci roku 1960 byl Okresní archiv v Českých Budějovicích již největším z jihočeských okresních archivů a po Praze, Brně a Chebu se stal čtvrtým největším okresním archivem v Československu. Jeho hlavní sídlo bylo v budově radnice na tehdejším Žižkově náměstí (dnes náměstí Přemysla Otakara II.), kde byla též badatelna, knihovna a kancelář pracovníků archivu. Archiválie byly kromě toho uloženy ještě v depozitáři na Rudolfovské ulici, v Trhových Svinech a v Týně nad Vltavou. V čele archivu, který v té době uchovával již více než 3 km archiválií, stál od července 1960 do října 1962 prom. hist. Antonín Verbík. Jeho zásluhou byla zpřístupněna řada významných archivních fondů, zejména archivy měst. V této době archiv převzal do své péče písemnosti farních a děkanských archivů, z Jihočeského muzea byly archivu delimitovány některé písemnosti cechovní a spolkové. Bohužel však tehdy došlo také k neuváženému předání velmi cenného a bohatého stavebního archivu města Českých Budějovic do správy městského národního výboru.

Po Verbíkově odchodu z Českých Budějovic byl vedením archivu pověřen prom. hist. Miloslav Vlk. Věnoval se zejména uspořádání souboru listin města Českých Budějovic, avšak pro krátkost času inventarizaci listin nedokončil a v září 1964 z archivu odešel na teologická studia do Litoměřic. Od listopadu 1962 byla ředitelkou archivu Dr. Šárka Brettschneiderová. V době jejího působení se začala stále více zhoršovat prostorová situace archivu.

Stav depozitářů byl zanedbaný zejména po stavební stránce a s postupujícím nárůstem archivního materiálu se výrazně projevoval nedostatek ukládacích prostor. Situace byla zčásti vyřešena stavbou nové regálové konstrukce v centrále archivu, která zvýšila kapacitu tohoto depozitáře o několik stovek běžných metrů, nicméně potřeba získání nových prostor pro archiv byla stále akutní. Další snahy získat nové depozitáře adaptací některých starších a nevyužívaných objektů však byly přerušeny odvoláním Dr. Brettschneiderové z místa ředitelky v březnu 1971. Řízení archivu bylo poté svěřeno odborně nekvalifikovaným silám - Vladimíru Kubouškovi (v čele archivu od dubna do června 1972), Jaroslavu Vachouškovi (od června 1972 do ledna 1973) a Františku Šimkovi (vedoucí archivu od ledna 1973 do července 1977).

V druhé polovině 70. let řešil okresní národní výbor nevyhovující prostorovou situaci archivu adaptací dvou zrušených venkovských škol na archivní depozitáře. Do školní budovy v Pěčíně byl v roce 1976 přemístěn trhovosvinenský depozitář a o několik roků později došlo k přestěhování archiválií z vltavotýnského zámku do bývalé školy v Litoradlicích. Oba depozitáře se však s postupem času ukázaly zejména z hlediska stavebního jako nevyhovující a pro dlouhodobé uložení archivního materiálu nevhodné. Jejich značná vzdálenost od centrály archivu prakticky znemožňovala jakoukoli dlouhodobější práci s tam uloženými archiváliemi a nedostatečné bylo také jejich zabezpečení a vybavení.

Od února 1978 až do prosince 1988 stála v čele archivu Gabriela Kroneislová. Hledání vhodných prostor pro archiv pokračovalo také v této době. Uvažovalo se dokonce i o výstavbě účelové archivní budovy na Pražském předměstí Českých Budějovic, avšak její realizace byla z investičního plánu okresního národního výboru vyškrtnuta. Stavba budovy pak byla přeřazena do programu akce Z, avšak toto řešení vzhledem k technické náročnosti projektu nepřicházelo v úvahu.
Kapacita archivních depozitářů se mezitím natolik zaplnila, že v roce 1983 musel být vyhlášen zákaz přebírání archivních materiálů od původců, což s sebou neslo značné riziko možných ztrát cenného písemného materiálu, který zůstával uložený u jednotlivých úřadů a institucí, často i bez řádného zaevidování archivem.
Teprve v únoru 1989 byla do čela archivu po dlouhých 18 letech opět jmenována odborně fundovaná a vysokoškolsky vzdělaná archivářka, Mgr. Květoslava Dvořáková, kterou ve vedení archivu v říjnu 1990 vystřídal PhDr. Vlastimil Kolda. V důsledku vydání novely archivního zákona se v roce 1992 změnil úřední název archivu na Státní okresní archiv České Budějovice.
Zoufalá prostorová situace archivu se dočkala řešení v polovině 90. let. Již od roku 1992 probíhala na českobudějovickém okresním úřadu četná jednání, jejichž výsledkem bylo schválení záměru výstavby společné účelové archivní budovy pro potřeby jak Státního okresního archivu v Českých Budějovicích, tak i Státního oblastního archivu v Třeboni. Rozhodnutí o stavbě předcházelo schválení usnesení vlády ČR č. 385 ze dne 27. května 1992 o řešení prostorových a technických problémů státních archivů na území republiky, které výslovně uvádělo českobudějovický okresní archiv mezi těmi, jejichž prostorová situace je nejtíživější. Vlastní stavba archivní budovy s kapacitou pro uložení téměř 20 kilometrů archiválií pak probíhala od března 1995 do prosince 1996. Po kolaudaci v lednu 1997 získal archiv kvalitní prostory pro uložení svých archivních fondů a sbírek a ještě na jaře téhož roku se do nich ze všech svých dosavadních depozitářů přestěhoval. V nové archivní budově, jejíž součástí jsou také moderní restaurátorské, knihařské a fotografické dílny, získal Státní okresní archiv České Budějovice důstojný stánek, splňující podmínky pro bezpečné uložení archiválií a vyhovující také potřebám odborné i laické veřejnosti.