Podrobnosti
Zveřejněno: 18. 10. 2013

...u strážců ztraceného času

Archiváři jsou mezi zaměstnanci Ministerstva vnitra skupinou velmi svébytnou a svým způsobem výjimečnou. Nejsou rozhodně typickými úředníky, neboť i když musí velmi dobře znát
a v praxi aplikovat právní normy, které s jejich oborem souvisí, mají rozhodně blíž k historii než k právu a paragrafům. Při setkání vás omráčí nejen znalostmi a přesvědčením o svém poslání, ale především jakousi starosvětskou důstojností a nonšalancí, kterou jakoby čerpali z oněch ctihodných historických artefaktů, jejichž jsou strážci. I proto jsme rádi přijali pozvání do Třeboně, která od 10. do 14. září hostila pracovní setkání archivářů a restaurátorů z několika evropských zemí věnované prevenci následků živelních pohrom a jiných výjimečných událostí v archivech a jejich fondech.

Přiložený soubor: smirak_up.pdf (1,7 MB)

Papírové archiválie jsou nepochybně nejzranitelnějšími hmotnými památkami, a jak jsme mohli vidět v případě ničivých povodní, prostory archivů umístěné často v podzemí nejsou před takovými pohromami dostatečně chráněny. Otázka připravenosti archivů na výjimečné události byla a bohužel stále je ve většině zemí podceňována. Přitom existence krizových plánů a správné technologické postupy při likvidaci následků výjimečných událostí mohou z velké části eliminovat nevyčíslitelné škody v případě ztráty cenných historických dokumentů. Archivy jsou zkrátka naší historickou pamětí, kterou je zapotřebí opečovávat, chránit a pokud možno se z ní i poučit, neboť – jak praví klasik – národ, který nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat.

I proto se pravidelně schází evropská pracovní skupina, jež má za úkol stanovit optimální postupy pro případ zasažení archivních fondů následky živelní pohromy nebo jiné výjimečné události. Součástí letošních přednášek odborníků z Polska, Německa, Slovenska a České republiky byly i praktické ukázky záchrany poškozených archiválií. Vzhledem k odbornosti témat překračujících naši erudici a časovému omezení jsme využili nabídky ředitele Státního oblastního archivu Třeboň pana Václava Rameše ke speciální prohlídce archivních fondů a sbírek, které, jak jsme shledali, skrývají nejeden skvost evropského významu.

Hned první zastavení v pracovně pana ředitele na třeboňském zámku přineslo jeden z nich – pečetní prsten Petra Voka (1). Poslední Rožmberk sem také roku 1602 nechal z Českého Krumlova převézt tehdejší rožmberský archiv, který se stal základem zdejšího archivního fondu. Během prohlídky míst, kam se běžný návštěvník třeboňského zámku nedostane, byla naší laskavou průvodkyní vedoucí oddělení správy archivních fondů a sbírek paní Laděna Plucarová. Naše první cesta vedla k barokní registratuře (2),kde nám byl osvětlen systém ukládání archivních dokumentů, jehož dnešní podoba se konstituovala v době Marie Terezie. Dokonce již tehdy existoval jakýsi spisový a skartační řád. Přes badatelnu umístěnou v bývalém zámeckém salonu a knihovnu s více než 70 tisíci svazky jsme se dostali do depozitářů, kde je uloženo zhruba 7000 svazků matričních knih z celého Jihočeského kraje. Právě matriky představují stěžejní zdroj informací o obyvatelích regionu. Nejstarším exemplářem je matrika římskokatolické farnosti Vyšší Brod s prvními zápisy z roku 1589 (3), druhou nejstarší je matrika českokrumlovská se zápisem o úmrtí Viléma z Rožmberka roku 1592. Tereziánsko-josefínské reformy představují určitý přelom v nahlížení na matriky. Ty jsou chápány jako přímý podklad pro evidenci obyvatel nutnou pro byrokratické řízení moderní absolutistické monarchie, a proto je i vedení matričních zápisů podřízeno přísným předpisům. Původní rozsáhlé a často nepřehledné matriční zápisy střídají na základě dvorského dekretu Marie Terezie z roku 1770 unifikované zápisy do stanovených „kolonek“ (4). Záhy přicházejí i úředně předtištěné matriční archy v češtině a němčině.

V oblasti archivnictví nastal v posledních zhruba pěti letech trend digitalizace, tj. převádění archiválií do digitální podoby a jejich následné zpřístupnění veřejnosti v rámci aplikace eArchiv. Právě třeboňský archiv jako první v Česku zpřístupnil digitalizované matriční knihy již v roce 2010. V současné době pracuje na digitalizaci regionálních kronik, digitalizují se i sčítání lidu ze všech sčítacích akcí v letech 1857–1921, mapy a plány a také další skvost třeboňských sbírek, národní kulturní památka Historica, což je výběr archivních písemností, které mají prvořadý význam pro politické dějiny středověkého a raně novověkého českého státu. Z tohoto materiálu čerpala a stále čerpá celá řada významných historiků.

S problematikou digitalizace je úzce spjata i restaurátorská práce v samotných archivech, bez které by archiválie nebylo možné ani uchovat, natož digitalizovat. Tato činnost je pomyslnou mravenčí prací velice náročnou na čas i vybavení restaurátorských dílen. Pro zajímavost, restaurování jedné větší pozemkové knihy může trvat i tři měsíce. Ředitel třeboňského archivu Václav Rameš tvrdí, že i když tamější restaurátoři nepracují ve špičkových podmínkách, výsledek jejich práce snese ta nejpřísnější měřítka. Jedním dechem však dodává, že zlepšení podmínek pro práci by bylo žádoucí, a proto se o ně snaží ze všech sil.

 

Opravdovým srdcem třeboňského archivu je depozitář ukrývající bývalý rožmberský archiv. Ten obsahuje velmi cenné písemnosti, jako jsou smlouvy a listiny, které dokládají moc a význam Rožmberků ve své době. Měli jsme možnost spatřit závěť Petra Voka z roku 1610, první česky psanou panovnickou listinu, kterou Václav IV. v roce 1394 urovnával svoje spory s českou šlechtou, nebo listinu, na jejíž pečeti je první vyobrazení dvojramenného kříže (5) v podobě známé dnes jako symbol slovenské státnosti, kterou Petr Vok získal prostřednictvím své manželky Kateřiny z Ludanic. Kuriozitou jsou tzv. pokutní registra Petra Voka z let 1573–76, v podstatě velmi svérázné zápisy (6, 7)
z hostin a popíjení tehdejšího panstva.

Třeboňský archiv úspěšně vyvrací zažitou představu o archivech jako nudných konzervách minulosti a staví do úplně jiného světla i práci archivářů. Podle slov paní doktorky Plucarové je to především fyzicky velice náročná práce, kde churchillovské krev, pot a slzy zastupuje prach, špína a dřina při neustálém přesouvání těžkých matričních nebo pozemkových knih (8). Navíc se jedná o práci velice odpovědnou nikoli pouze ve smyslu odpovědnosti za svěřené historické hodnoty – například údaje z pozemkových knih se využívají při soudních sporech. V případě církevních restitucí budou muset obce, města a jiné instituce, které nyní obhospodařují bývalý církevní majetek, obhájit svoje historické nároky na půdu a lesy, což bude možné jedině díky pečlivé práci archivářů. Archivy tedy nejsou institucemi do sebe zahleděnými, kde by si pár vědců jen tak „bádalo“. Naopak, představují vysoce komplexní službu, která je páteří státní správy a umožňuje fungování moderního státu. Navíc s pokračující elektronizací státní správy jejich role ještě vzroste. Jediné, z čeho se můžeme v budoucnosti obávat, je fakt, že s přechodem na virtuální archiválie v podobě digitálních jedniček a nul se  z archivů ztratí to možná nejpodstatnější: všudypřítomný pocit pokory před pomíjivostí naší vlastní existence spjatý zároveň s hrdostí na hodnoty, které nám naši předkové odkázali.