Základní údaje
Zveřejněno: 7. 8. 2025

Tábor nucené práce (TNP) Mírov sloužil v letech 1949–1951 jako místo internace vojáků z povolání, kteří byli po únoru 1948 propuštěni z armády. Od 20. dubna 1949 do 11. září 1950 bylo během pěti razií (krycí název akce „D“) Státní bezpečností zatčeno a na Mírově uvězněno přinejmenším 277 bývalých důstojníků. Mnozí z nich se za druhé světové války aktivně zapojili v cizích armádách do bojů proti nacistickému Německu a neváhali za osvobození své vlasti položit život. Byli za to po zásluze oceněni vojenskými řády a vyznamenáními. Po únoru 1948 se však stali nepohodlnými a v rámci systematické „očisty“ československé armády byli označeni za třídní nepřátele, které je potřeba v táboře napravit.

Během věznění museli tito důstojníci žít v otřesných hygienických podmínkách a čelit šikaně, ponižování a surovému bití od ostrahy, která sestávala ze speciálně vybraných mladíků. Neblaze v této souvislosti proslul velitel tábora Oldřich Kohlíček, od něhož vězni často slýchali, že jediná cesta z tábora vede na nedaleký krchov. Nelidské zacházení a nulová zdravotní péče vedly k úmrtí gen. Jaroslava Hrabovského, plk. Jiřího Souhrady a pplk. Bohumila Dítě. Nemálo bylo těch, kdo z tábora odcházeli po propuštění s podlomeným zdravím a ve špatném psychickém stavu.

V březnu 1951 bylo z nejvyšších míst rozhodnuto, že TNP Mírov bude zrušen. K jeho konci ovšem nevedla skutečnost, že důstojníci byli vězněni bezdůvodně a protiprávně, nýbrž stupňující se politický boj uvnitř strany, který vyvrcholil o rok později procesem s Rudolfem Slánským (během procesu byl popraven i Bedřich Reicin, který měl z pozice náměstka ministra obrany hlavní podíl na čistkách v důstojnickém sboru).

Vězni odcházeli z Mírova postupně od poloviny června do poloviny července 1951, přičemž o tom, že budou propuštěni, se dozvěděli v březnu. Ani na svobodě pak neměli klid, neboť byli nadále pod dozorem bezpečnostních orgánů. Za „ubytování a stravování“ v táboře obdrželi od státu pohledávky v řádech tisíců korun, které pak museli splácet. S některými vězni byly opět zahájeny nové procesy a následovaly další perzekuce. Např. plk. Alois Moravec, který byl nedlouho po propuštění nuceně vystěhován z bytu, se ocitl v bezvýchodné situaci a na začátku roku 1953 spáchal sebevraždu skokem pod vlak.

Státní okresní archiv České Budějovice v tomto roce získal unikátní rukopis, který sepsalo 45 vězňů v mírovském táboře krátce před propuštěním. Jedná se o památník věnovaný spoluvězni škpt. Ludvíku Kopřivovi, který vznikal od 7. března do 18. dubna 1951. Kopřiva si do památníku poznamenal, že jej dostal darem od svých spoluvězňů „snad za to, že jsem je povzbuzoval, utěšoval a přesvědčoval, že to jednou skončí“. Mezi autory jednotlivých pamětních zápisů najdeme veterány ze západní i východní fronty či účastníky Slovenského národního povstání – např. plk. Bohumila Lišku, plk. Karla Střelku, plk. Jana Vastla, gen. Josefa Bártíka, plk. Jána Malára, gen. Vojtecha Kováče, mjr. Hynka Býčka a další.

Vězni mohli o poměrech na Mírově poprvé veřejně promluvit až během Pražského jara, respektive po roce 1989, kdy byla ovšem řada z nich již po smrti. O to cennější jsou dochované zápisy v Kopřivově památníku, neboť sugestivně reflektují aktuální rozpoložení a myšlenky vězňů v okamžiku, kdy se dozvěděli, že budou propuštěni. Z jednotlivých řádků tak lze cítit odhodlání, naději, vlastenectví, víru ve spravedlnost, silné pouto přátelství, ale třeba i humor, který bývá nejlepším obranným mechanismem při stresových situacích. Jiné zápisy naopak vykazují jistou dávku pesimismu. Např. plk. Antonín Kostrhún, který do tábora přišel jako částečný invalida a během roku si v něm vytrpěl své, se zamýšlel nad smyslem života a svobodou. Z jeho zápisu mrazí, víme-li, že pár měsíců po propuštění se zastřelil.

Památník má svou hodnotu i při pátrání po dalších osudech vězněných důstojníků, neboť Ludvík Kopřiva si později ke každému pamětnímu zápisu připsal podrobnosti o jeho autorovi – zpravidla vojenské působení za druhé světové války, civilní zaměstnání po propuštění z Mírova a případně i rok úmrtí.

Sám Ludvík Kopřiva si během života prošel Golgotou. Narodil se 20. května 1913 v Heinrichsbrunnu u Mauthausenu jako syn železničáře. Pokřtěn byl jako Ludvík Eduard. Když mu bylo sedm let, rodina se přestěhovala do Velešína. Od roku 1937 byl zástupcem velitele jednoho z praporů Stráže obrany státu. Po vzniku protektorátu se zapojil do odbojové činnosti v ilegální organizaci Obrana národa. Pobýval nejprve v Praze, následně v Jindřichově Hradci. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl 20. června 1942 na udání zatčen gestapem a převezen k výslechu do Tábora. Následovaly další výslechy v Praze na Pankráci a v pověstné Pečkárně. Během výslechů, kdy se z něho gestapo snažilo bezúspěšně vymámit přiznání, přišel vyjma jednoho o všechny zuby, načež byl poslán do Terezína. Odtud jej 18. srpna 1942 převezli do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl vězněn až do 5. května 1945, kdy tábor osvobodila americká armáda. Následkem krutého zacházení se do vlasti vrátil s podlomeným zdravím, s jizvami na těle a hypomnézií.

Za účast v odboji obdržel po válce Československý válečný kříž, Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem, Medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní odznak SOPVP a osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Jelikož odmítl vstoupit do strany, byl po únoru 1948 propuštěn z armády. Obživu si následně zajišťoval jako dělník na stavbě továrny Jiholen v Otíně. Ludvík Kopřiva byl zatčen v září 1949 během druhé vlny akce „D“ a jako takový strávil v TNP Mírov necelé dva roky. K fyzickému trestání na Mírově napsal v roce 1968 v Jihočeské Pravdě následující: „Prodělal jsem Mauthausen, výslechy v Pečkárně, ale mohu vás ujistit, že bití a týrání nebylo tak hrozné, když si člověk uvědomil, že je válka, že v nás vidí nepřátele, jako bití a týrání od lidí vlastního národa…“. Jako člověk, který prošel koncentračním táborem, dodával spoluvězňům v tomto temném období stále potřebnou naději. Ti mu za to na znamení vděku věnovali krátce před propuštěním památník. Po odchodu z Mírova byl Ludvík Kopřiva přidělen na pilu k dřevařským závodům v Jindřichově Hradci, kde pracoval devatenáct let jako dělník. V roce 1970 odešel do předčasného důchodu a přestěhoval se z Jindřichova Hradce do Velešína. Zemřel 21. prosince 1983 v nemocnici v Českých Budějovicích.

Tomáš Hunčovský

Státní okresní archiv České Budějovice

 

Zdroj a výběrová literatura k TNP Mírov:

Státní okresní archiv České Budějovice, Svaz protifašistických bojovníků – okresní výbor České Budějovice, památník Ludvíka Kopřivy z Mírova z roku 1951.

BÍLEK, Jiří, Tábor nucené práce Mírov, Historie a vojenství 47, 1998, 4, s. 91–116.

BÍLEK, Jiří, Vězni TNP Mírov, Historie a vojenství 47, 1998, 4, s. 144–153.

FAJTL, František, Dva údery pod pás, Praha 1993.

KUDRNA, Ladislav, Akce D, Fakta & svědectví 4, 2012, 3, s. 4–7 (online zde).

TOMEK, Prokop (ed.), Tábor nucené práce Mírov ve vzpomínkách plukovníka in memoriam JUDr. Františka Masaříka, Praha 2017.