- Details
Ve fondu Archiv města Prachatice najdeme vedle jedné z nejstarších městských knih Českého království, městské pamětní knihy tzv. malé z let 1373–1790 (1821), další městskou knihu pamětní tzv. velkou z let 1538–1945 (1947). Má rozměry 27, 5 x 38 cm, renesanční vazba určité umělecko-historické hodnoty je kožená, zdobená slepotiskem a zámkem na 2 klíčky. Zápisy jsou psány česky a německy na pergamenu, zachycují dění v Prachaticích včetně podpisů významných návštěvníků města (např. prezidenta E. Beneše).
Najdeme zde opisy městské korespondence s rožmberskou kanceláří, opisy obnovených privilegií nejstarších majitelů Prachatic, vyšehradské kapituly, listin pro prachatické měšťany vydané císařem a českým panovníkem Ferdinandem I. a jinými. Tato městská kniha má značný význam i pro zájemce o dějiny jednotlivých institucí ve městě, najdeme zde pamětní zápisy o vzniku špitálu z let 1799–1801 (včetně statut), německého reálného gymnázia roku 1865, vzniku kláštera boromejek roku 1861, kaple sv. Filipa Neri (tzv. kaple Patriarchy) z let 1859–1861, zřízení telegrafní stanice v Prachaticích roku 1868 a další.
V letošním roce si připomeneme 150. výročí návštěvy Prachatic korunním princem Rudolfem (1858–1889), jehož tragický konec v Mayerlingu poznamenal život jeho rodičů (císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty) i dění v celém Rakousku-Uhersku.
Roku 1871 vyrazil Rudolf z Prahy (mj. v doprovodu svého vychovatele hraběte Latour von Thurmburg) a po několika zastávkách dorazil 16. července do Prachatic. Zde byl přijat prachatickým starostou, lékařem a říšským poslancem Ernstem Mayerem. Přivítání se zúčastnili na prachatickém náměstí představitelé spolků. Byl ubytován v hotelu „Černý medvěd“, jehož majitelem byl Karel Wimberský. Po této návštěvě byl hotel přejmenován na hotel „U korunního prince Rudolfa“ (pod tímto názvem byl označen až do konce Rakouska-Uherska).
Druhý den Rudolf pokračoval přes Volary, navštívil Plechý a Vyšší Brod, odtud pokračoval do Lince.
V pamětní knize je zachován Rudolfův podpis a zápis o této návštěvě.
Prachatické muzeum připravilo k tomuto 150. výročí významné návštěvy výstavu „Císařský syn v městě pod Libínem“ (18. 6. – 9. 9. 2021). Kurátorem výstavy je historik PhDr. František Kubů.
Tato návštěva jednoho z nejvyšších představitelů habsburského rodu (panující císař František Josef I. navštívil v rámci vojenských manévrů pouze Vimperk) ovlivnila i život ve městě. Nově postavená rozhledna nad městem, na vrcholu Libína, byla pojmenována Rudolfova věž a park ve městě získal označení Štěpánčin park (podle snoubenky a manželky Rudolfa Štěpánky Belgické).
František Kotěšovec
- Details
I v letošním roce jsme nuceni si připomínat Mezinárodní den archivů, tedy svátek všech archivářů, netradičním způsobem. I archivářky jindřichohradeckého archivního oddělení se rozhodly, přijít se svou troškou do mlýna a seznámit širokou veřejnost se zajímavou archiválií, která se nachází ve fondu Historica Jindřichův Hradec. Jedná se o zaříkávání proti psotníku, který sepsal neznámý autor a datován je do poloviny 16. století. Je napsán česky, nespisovnou, obecnou češtinou a měl sloužit k odvrácení hrozby nemoci zvané psotník, jinak řečeno eklampsie, božec či zrádník, jak se píše v Riegrově Naučném slovníku z roku 1862. Ten dále pokračuje, že se jedná o: „…příznak všech dětských nemocí, jakmile se byly zhoršily, ovšem že k zánětu blán mozkových nejhustěji se přidružuje; zakládá se klonických křečích neb konvulsech (trhání) všech samovolných svalů, nejvíce spojena jsouc s nepřítomností ducha a jevíc se v oddělených záchvatech (paroxysmech).“
- Details
Velké dějiny ovlivňují samozřejmě i ty malé. Pokud dojde k nějakým třenicím, tahanicím nebo změnám na úrovni vysoké státní politiky, lze předpokládat, že se jejich odezvy dostanou v nějaké míře i do menších měst. Už bouřlivé roky 1868 a 1869 přinesly ve Strakonicích protesty. Na blízké Katovické hoře se začaly scházet podobně jako na jiných místech tábory lidu, které museli rozhánět četníci. Propagátoři těchto akcí byli předvoláváni k výslechům a podobně. Situace se sice později částečně uklidnila, ale napjatá atmosféra v jihočeském městečku podobně jako jinde zůstala a stačilo velmi málo, aby emoce opět vzplály, jak dokazuje i nenápadná událost spjatá s Josefem Fikarem.
Při rekonstrukci historických událostí bývá badatel často odkázán pouze na pomoc archivních pramenů. Jejich studiem a interpretací lze sice vytvořit celou řadu závěrů, přesto však nemůžeme zodpovědět všechny otázky, na něž bychom chtěli znát odpovědi. Obdobný problém nám přináší i případ Josefa Fikara, rodáka z Radomyšle, jenž se po vystudování právnické fakulty přestěhoval do Strakonic za prací a vedl zde se svojí rodinou v podstatě nenápadný a klidný život. Jeho takzvanou „aféru“ přiblíží následující text.
- Details
Také vás již nebaví snášet neustálé vrtochy počasí? Letošní dlouhá zima a studené jaro na optimismu nepřidají. A co předchozí roky, kdy bylo letní počasí již od jara, léta byla horká a suchá, rekordní teploty se držely rekordně dlouhou dobu … následné sucho. Loňské léto pro změnu zase spíše chladné a deštivé. A to můžeme být relativně v klidu, protože nás v našich končinách neohrožuje hlad způsobený neúrodným rokem. Jistě se všichni shodneme na tom, že extrémy se v počasí vyskytovaly vždy (jen lidé mají krátkou paměť), stačí se začíst třeba do starých kronik.
Nejinak tomu bylo i na konci 19. století. Na jihozápadní Moravě v městě Jemnici (Jemnice s okolními obcemi v té době patřila do politického okresu Dačice) se ovšem našel hloubavý člověk, jistý pan Josef Pexa, který zřejmě (nebo hlavně?) pod vlivem událostí způsobených extrémními projevy počasí přemýšlel, jak to zařídit, aby právě počasí tolik neškodilo lidem a úrodě. Přišel na to, že dokáže počasí ovládat, zejména vítr, déšť a bouřky, a své poznatky si nechtěl nechat jen pro sebe. Proto v dubnu roku 1893 sedl a napsal krátký, leč zajímavý dopis adresovaný Ministerstvu orby ve Vídni:
- Details
V souvislosti s 1. světovou válkou vznikla v Mezimostí nad Nežárkou, které je dnes součástí města Veselí nad Lužnicí jako Veselí nad Lužnicí II, infekční nemocnice. Její budova už dávno nestojí a o existenci této nemocnice nemá dnes ve Veselí nad Lužnicí téměř nikdo ani tušení. Krátce na začátku 1. světové války navrhl starosta veselského okresu a starosta Veselí nad Lužnicí JUDr. Quido Líbal okresnímu hejtmanství v Třeboni, že by města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou mohla společně někde poblíž dráhy postavit pavilon pro nemocné infekčními chorobami. Hejtmanství nabídku přijalo a zřízení podobného pavilonu doporučilo právě s ohledem na strategickou polohu obou měst na křižovatce železničních tratí. Po určitém váhání se společnou stavbou souhlasilo i Mezimostí. Pod tlakem okresního hejtmanství se přikročilo k přípravě stavby velmi rychle a brzy byla zastupitelstvy obou měst schválena společná stavba infekčního pavilonu a hřbitova pro zraněné vojáky. Stavba měla být financována z větší části z prostředků veselského okresního zastupitelstva, které na paměť panování Františka Josefa I. věnovalo na jeho stavbu 15 000 korun. O dalších 10 000 korun se mělo rovným dílem podělit Veselí s Mezimostím. Obě města uzavřela 27. 9. 1914 smlouvu o společném zřízení infekčního pavilonu a infekčního hřbitova v katastru Mezimostí. V ní deklarovala, že nemocnice by měla sloužit oběma městům nejen po dobu války, ale tak dlouho dokud neskončí hrozba infekcí spojených s válečným stavem, nejdéle ovšem čtyři roky. Náklady na stavbu a provoz si obě města po dobu její existence měla dělit rovným dílem, stejně jako případný zisk. Pokud by do nemocnice nebyl jmenován zvláštní lékař, měli lékařskou službu zajišťovat obvodní lékař MUDr. Adolf Fürst a vrchní železniční lékař MUDr. Karel Havlíček.
- Details
Před vypuknutím druhé světové války proběhla v Československu dvě sčítání lidu, a to v roce 1921 a v roce 1930. První československé sčítání si badatelé mohou prohlédnout i na DigiArchivu SOA Třeboň. Některé obce mají ucelenou řadu i pro starší období od roku 1857 a i to je veřejnosti přístupné v digitalizované podobě.
Československá vláda plánovala provést třetí sčítání v roce 1940, ale poměry se mezitím zásadně změnily. Oběžník Ministerstva vnitra z 28. ledna 1939 k tomu sděluje: „ V důsledku územních změn a s nimi souvisejících změn v poměrech obyvatelstva nutno počítati s rozhodnutím vlády, aby třetí sčítání lidu, které by se […] mělo konati až v roce 1940, bylo provedeno podle daných možností v době co nejkratší […], proto je nezbytno započíti bezodkladně s přípravnými pracemi, a to v prvé řadě s revisí domovních čísel.“ Odpovědnost za splnění úkolu spočívala na bedrech starostů, kteří: „nechť se přesvědčí neprodleně, zda všechny budovy určené k obývání jsou opatřeny popisným číslem […] starosta obce oprávněn zaříditi na útraty majitele domu, čeho třeba, opomenul-li majitel dům očíslovati, číslo obnoviti nebo změniti, ač mu to bylo nařízeno.“
Domovní čísla měla mít i sezónní obydlí jako např. chaty, dále továrny a také provizorní a nouzová obydlí. Zvýšená pozornost při kontrole měla být věnována samotám, myslivnám, ale i cikánským domkům.
Bez čísla měly zůstat tzv. vedlejší budovy obytných stavení např. stáje a sýpky. Za: „zcela nepřípadné jest očíslovati kostely, kapličky, hasičská skladiště, věže […] leda že […] snad jsou také obývány.“
Okresní úřady po obdržení zmíněného oběžníku měly za úkol obeslat všechny obce ve svém obvodu a vyzvat je k provedení revize domovních čísel a následně se přesvědčit o řádném splnění úkolu. Od února do dubna 1939 jednotlivé obce podávaly písemná sdělení, jaká je situace na území jejich obce. Při kontrole v Okrouhlé Radouni při jedné z obhlídek byl nalezen „materiál vojenského převodu“, ačkoli: „bylo řádně vyhlášeno a upozorněno, aby každý odvedl veškeré součástky vojenského stejnokroje. Bylo zjištěno že vojín v záloze Konrád Hanslander, pěší pluk 29, po demobilizaci stejnokroj neodevzdal […] osobně jsem zjistil že stejnokroj jest uložen u Jana Zelenky řezníka v Okr. Radouni.“
- Details
Průmyslová revoluce přinesla celou řadu nových pokroků a vynálezů. Mezi ně patřila bezesporu i fotografie. Možnost zachytit vidění světa pomocí přístroje znamenala zásadní průlom. Po staletí totiž lidé pomocí svých rukou ztvárňovali to, co viděli. Pro úspěšné zavedení fotografie na trh se musely spojit výtvarné umění, optika a chemie. Bylo potřeba vyvinout a zdokonalit především látky pracující se světlem. Kromě toho se začaly zlepšovat reprodukční techniky jako dřevoryt nebo litografie. Jeden z rysů fotografie, okouzlující celý svět, byla možnost zachytit konkrétní časový úsek v přesně daném momentu.
Postupně se fotografické řemeslo během devatenáctého století rozvíjelo. Z hlediska zájmu převažovalo portrétní fotografování. I v českých městech se plnily objednávkové knihy ateliérů žádostmi bohatších vrstev o jejich osobní fotoportrét. Oblíbený byl rozměr fotografie 58 x 94 mm nalepený na tvrdý karton, na jehož druhé straně nechával ateliér tisknout svoje jméno. Dále začalo hrát významnější roli fotografování krajin a měst. Získané obrázky se používaly jako podklady k výrobě pohlednic.
- Details
Klímovec, kasárna, sídliště a jeden strom
Dnes sídliště Na Pražské – předtím kasárna praporu 15. brigády Pohraniční stráže – předtím konfiskát Československých státních statků (resp. Velkovýkrmen Třeboň) – předtím soukromá usedlost čp. 328 rodiny Klímů. Spojnicí jest stále stejné místo v Suchdole nad Lužnicí – a jeden strom.
Přestavba bývalých kasáren pohraniční stráže na byty není tak dávnou historií. Současní obyvatelé sídliště Na Pražské mají jistě v živé paměti zařizování nových bytů v 90. letech – svého nového domova. Většina Suchdoláků si asi také pamatuje tyto budovy jako kasárna. Paměť se udrží také mezi nejmladšími i proto, že sídlišti se mezi lidmi přezdívá „Na kasárnách“ nebo humorně „Na buzerplace“ či „Na buzeráku“.
Původně zde však stála zemědělská usedlost zvaná podle příjmení majitelů „Klímovec“. Jak se stalo, že došlo k vyhoštění původních majitelů a ke zbourání domu? V padesátých letech byl dům tajným zázemím protirežimní skupiny, do které patřil syn majitele hospodářství Hynka Klímy. Státní bezpečnost (StB) aktivity odhalila, skupinu dopadla a během vyšetřování umučila Miroslava Klímu (1920–1955). Následně v roce 1957 musela rodina Hynka Klímy, kterému bylo tehdy 69 let, předat hospodářství s necelými deseti hektary státnímu statku. Je ironií, že právě na tomto místě pak začátkem 70. let došlo ke stavbě velkého areálu pohraniční stráže (PS). Postavit kasárna PS právě na místě této usedlosti můžeme chápat ne bezdůvodně jako svéráznou pomstu komunistického režimu.
- Details
Vlasta Kálalová se narodila v Bernarticích na Písecku dne 26. října 1896. Byla prostředním ze tří dětí v rodině Jana Václava Kálala, učitele a uznávaného odborníka na chov králíků v Rakousku-Uhersku. Fasádu kálalovského domu tematicky zdobily plastiky králíků a zelných hlávek.
Po maturitě na reálném dívčím gymnáziu v pražských Vinohradech byla Vlasta přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu zaměřenému na chirurgii. Vzhledem k obrovskému jazykovému nadání (v 17 letech uměla již sedm jazyků) se zároveň zapsala ke studiu arabštiny a perštiny na filozofické fakultě. Oba náročné obory dokončila v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Měla zájem o exotickou parazitologii a reagovala na výzvu, že by některá z československých univerzit měla mít výzkumné středisko nakažlivých exotických chorob (důvodem byla obava, že by cizinci ze vzdálených zemí tyto nemoci mohli zavléct do Československa). Přestože byla odrazována rodinou i okolím, že pro ženu se taková záležitost nehodí, jejím cílem se stalo založení pracoviště pro výzkum exotických chorob v Damašku nebo Bagdádu pro jejich vhodné klima. Předplatila si i turecký lékařský časopis, aby si osvojila odborné názvosloví a poznala místní lékařské kapacity, v nejvyšších letních teplotách podnikala náročné túry, aby si její tělo zvyklo na jiné podnebí.
- Details
Při očistě archiválií z fondu Obecná škola Nové Sady vypadl z jednoho z třídních výkazů malý složený papírek. Byla to reakce otce na sdělení vedení školy, které ho informovalo o nevalném prospěchu jeho syna z vlastivědy a ještě o nějakém přestupku vůči dobrým mravům.
Všichni máme v dobré paměti, jak se nás naši rodiče a prarodiče snažili přesvědčit o zkaženosti naší generace a o tom, že dříve bývalo lépe, všichni byli učenlivější, poslušnější a že učitel byl osobou velmi váženou a téměř nedotknutelnou. Následující ukázka z 30. let 20. století je nám důkazem, že tento otec se rozhodně nebál dát pedagogům jasně najevo, co si nejen o jejich klasifikaci myslí.
Mgr. Marta Leblová
- Details
Prostorové znázornění planet patří k méně častým, o to však atraktivnějším výsledkům kartografů. V českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni jsou uloženy dva globy vytvořené podle podkladů německého kartografa Johanna Gabriela Doppelmayra (1677–1750).
Globy uložené v archivu pocházejí z roku 1728, kdy norimberský astronom vytvořil zřejmě podle vlastních výpočtů podklady pro zemský globus a na základě tehdy nejpřesnější lunární topografie gdaňského astronoma Johanna Hevelia (1611–1687) připravil i podklady pro globus hvězdný. Oba s přesností pro epochu (ekvinokcium) roku 1730. Na výrobě globů se podílel i Doppelmayrův kolega a též rodák z Norimberku, Johann Georg Puschner (1680–1749), který kromě astronomie ovládal i mědirytectví.
Právě tato metoda hlubokého tisku umožnila vytvořit větší množství dvojic zemského a hvězdného globu a dodnes se s nimi proto můžeme setkat v několika evropských muzeích a knihovnách. Za všechny upozorněme alespoň na hvězdný a zemský globus z Britské knihovny. Knihovna je letos zdigitalizovala v trojrozměrném zobrazení. Jde o shodné exempláře s těmi z našeho archivu.
Kromě dvojice globů z roku 1728 o průměru 32 centimetrů spolu norimberští astronomové vytvořili o dva roky později menší dvojici o průměru 20 centimetrů a z roku 1736 pocházejí z jejich dílny prostorová znázornění planety Země a hvězdné oblohy o průměru pouhých 10 centimetrů. Doppelmeyrovy globy byly ve své době velmi populární a německému trhu dominovaly až do konce století.
Barokní glóby uložené v archivu byly již ve stavu, který si žádal komplexní restaurátorský zásah. Povrch koulí i horizontálních dřevěných kruhů byl zaprášený, s mnoha vrypy, se zahnědlým, narušeným a na několika místech odlupujícím se lakem. Mosazné kruhy byly zkorodované. Koule hvězdného glóbu měla zablokovanou rotaci, vlivem níž docházelo k četným mechanickým poškozením. U glóbu zemské sféry bylo poškození koule ještě rozsáhlejší, na několika místech byl narušen i korpus. Některé defekty byly dobově laicky vyspraveny sádrovými plombami. Dřevěný stojan zemského glóbu nebyl kompletní, chybějící noha byla nahrazena dřevěnou tyčkou.
Předměty byly zapůjčeny restaurátorovi RNDr. Miroslavu Širokému, CSc., který provedl jejich restaurování včetně restaurátorské fotodokumentace a zprávy. Po odborném ošetření byly glóby navráceny do archivu, kde na ně byly vytvořeny ochranné krabice.
Michal Morawetz, Martina Pechová
- Details
Farní kroniky patří mezi velmi zajímavé, v některých případech opomíjené zdroje historického poznání a jsou součástí archivních fondů farních úřadů. Bohužel je však nenajdeme v každém z těchto fondů. Ač na jejich existenci odkazují mimo jiné i různé historické nebo vlastivědné texty regionálních badatelů, do dnešní doby jich řada nedochovala. Proto lze považovat přítomnost dokonce tří pamětních knih ve fondu farního úřadu Dobrš za „malý zázrak“. Tyto tři dochované knihy, v nichž najdeme zaznamenány události v časovém rozpětí let 1724–1991, nám poslouží skrze jejich stručný popis jako vzorový příklad pro odhalení a ukázání některých typických rysů těchto dokumentů.
Prvním z nich je způsob vedení farních kronik. I přes vydávaná nařízení, která přicházela například v letech 1735, 1782, 1796 nebo 1835, zůstával styl vedení pamětních knih velmi pestrý a nelze vypozorovat, že by převládl nějaký striktní úzus, jenž by platil obecně. Naše zjištění podporuje i druhý rys, který jasně ukazuje, že záleželo na samotné osobnosti autora, co bude do „pamětnic“, jak se lidově tyto knihy nazývaly, zaznamenávat. V případě dobršských farních kronik byli autory zápisů zdejší faráři.
- Details
Novinová ilustrace pochází ze sbírek Městského archivu v Badenu v Rakousku (Stadtarchiv Baden, Austria).
Na konci 19. století se na silnicích a cestách objevil nový dopravní prostředek – automobil. Hřmotící stroje s benzínovými motory zpočátku nebyly nadšeně vítané – plašily koně, naháněly hrůzu a znečišťovaly vzduch. Nicméně postupně se začaly prosazovat a automobilů i automobilistů kvapem přibývalo. V měsících říjnu a listopadu roku 1900, tedy právě před 120 lety, jsou písemně doložené první jízdy automobilu i na jihočeských silnicích a v samotných Českých Budějovicích. Překvapivě jsou tyto jízdy spojené se známým soudním procesem, odbývaným v ten čas před Krajským soudem v Písku. Šlo o známou „hilsneriádu“, tedy proces, během něhož byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti pro rituální vraždu Anežky Hrůzové. Soudní líčení sledoval velký počet českých i zahraničních žurnalistů, pro které bylo velmi obtížné získat z Písku rychlé telefonní nebo telegrafové spojení do redakcí svých deníků v Praze či Vídni, a tak někteří volili jiné způsoby, jak své redakce a čtenáře informovat o aktuálním dění v soudním sále. Nejvynalézavější v tomto ohledu byla redakce deníku Prager Tagblatt, která si u automobilky v dolnorakouském Leesdorfu (dnes část města Baden) pronajala malý trojmístný automobil, se kterým pak každý den odpoledne odjížděl příslušný redaktor z Písku do Českých Budějovic, odkud bylo telegrafové spojení dostupnější. Druhý den ráno se pak zase vracel do Písku sledovat pokračování soudního procesu. Šlo nejen o první jízdy automobilu v Českých Budějovicích, ale patrně také o u nás historicky první využití automobilu pro služby žurnalistiky. Dosud nevídané spojení automobilu a novinářské praxe zaujalo i redakci deníku Illustriertes Wiener Extrablatt, ve kterém byla 11. listopadu 1900 zveřejněna kresba onoho automobilu s velkou reklamní tabulí s nápisem Prager Tagblatt na kapotě. Díky této jedinečné kresbě víme, jak vypadal první automobil, který před 120 lety projížděl českobudějovickými ulicemi. Podrobnější informace o tomto prvním automobilu i o jeho jízdách Českými Budějovicemi budou publikovány v nejbližším čísle sborníku Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech.
Vlastimil Kolda
- Details
Na cestu do Ruska, kde se měl v Kremlu zúčastnit korunovace posledního ruského cara, se Evžen vydal speciálním dvorským vlakem, kterým s ním jeli i další představitelé významných šlechtických rodin té doby jako Vincenc Thun, Geza Andrassy, Heinrich Lichtenstein, Max Fürstenberg nebo Geza Szechenyi. Vyjeli ve středu 20. května 1896 (podle juliánského kalendáře 8. května) v půl třetí z vídeňského nádraží. Původně měla Evžena doprovázet i jeho manželka Fany (Františka Schönburg-Hartenstein), ale zůstala doma kvůli úmrtí arcivévody Karla Ludvíka, který zemřel den před odjezdem pravděpodobně na tyfus, kterým se infikoval při poutní cestě k břehům Jordánu. Místo arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa I., jel nakonec arcivévoda Evžen (tedy Evžen Rakousko-Těšínský), který celou výpravu vedl. Podle deníkových záznamů, které si Evžen vedl, dorazila celá suita již ve čtvrtek 21. května do Varšavy, kde je na nádraží přivítala vojenská hudba a opulentní snídaně. Zde členové výpravy přesedli do vlaku, který pro ně poslal car. Evžen si zapsal, že je velký rozdíl mezi vlakem císaře Františka Josefa I. a carským, především mu vadil prach a nedostatečné osvětlení v kupé. Mimochodem stížnosti na prach se objevují i v jeho dalších záznamech. Moskva byla podle něj velmi prašné město. Při cestě z Varšavy do Moskvy si povšiml oblastí, které byly velmi řídce osídleny, a také ho velmi zasáhla rozlehlost území, kterým projížděli. V pátek 22. května, kdy byl velmi slunečný den, dorazili ve 3 hodiny do Moskvy. Na nádraží je přivítal velkokníže Vladimír (tedy Vladimír Alexandrovič Romanov, strýc cara Mikuláše II. a také rakouský vyslanec v Moskvě. Poté se ubytovali. Druhý den se Evžen nejprve zúčastnil mše, poté posnídal s velkoknížetem Vladimírem a jeho ženou Marií z rodu Meklenbursko-Zvěřínského. Po snídani se vydali na audienci k carovi.
- Details
Podpis ředitele/vedoucího podniku Karla Gotta (SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Když před rokem 1. října zemřela naše pěvecká legenda Karel Gott (1939–2019), objevily se různé spekulace o tom, zda mohl v dětství žít v Milevsku. Podrobně se tomu věnovali např. redaktoři webového portálu Jižní Čechy Teď nebo facebooková stránka o historii Milevska:
Jižní Čechy Teď: Bydlel Karel Gott v Milevsku?
Jižní Čechy Teď: Jak to bylo s Karlem Gottem v Milevsku?
Příspěvky a diskuze se odvíjely od toho, že v letech 1951–1952 působil v Milevsku jako ředitel podniku na výrobu vzduchotechniky Gottův stejnojmenný otec (1911–1982). Budoucí slavný zpěvák zde však nikdy nežil a ani sem podle svědectví příliš nejezdil, pobýval výhradně s matkou v Praze.
Nahlédli jsme do archivního souboru Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko, který je uložen v českobudějovickém oddělení Státního oblastního archivu, a zajímalo nás, zda se o působení ředitele Gotta na jihu Čech nedozvíme něco více. Ačkoli je archivní materiál velmi rozsáhlý a má velikost bezmála 100 běžných metrů, dokumenty z počátků podniku (1948 založen jako pobočný závod firmy JANKA Radotín, 1951 osamostatnění, od 1958 současný název ZVVZ) jsou dochovány velmi mezerovitě. Gottovo jméno se proto objevuje pouze na několika málo místech. Nejzajímavější jsou bezesporu zápisy o sportovních oddílech podniku, kde otec „božského Káji“ kritizoval jejich špatné vedení, dále to, že se netrénuje a chybí kázeň. Bylo podle něj třeba, „aby základní tělesná výchova se prováděla v celém rozsahu.“ Více v přiložených kopiích.
Za zmínku stojí také drobné zmínky z roku 1978, kdy si podnik připomínal 30. výročí založení. Podle dochovaného seznamu hostů obdržel pozvánku na oslavy i bývalý ředitel Karel Gott, který je v listu uveden s adresou U Bertramky, Praha 5 – Smíchov. Tou dobou tedy bydlel u svého syna v jeho legendárním sídle.
(všechny kopie archivního materiálu pocházejí ze SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Jiří Cukr
Aneta Vlasáková
- Details
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, listina č. 2.
Před čtyřmi sty lety získali Buquoyové panství v Čechách. Rod pochází ze severofrancouzského hrabství Artois. Původ odvozuje od svobodných pánů z Longuevalu (11. století) a genealogicky navazuje na barony z Vaux (Vaulx), jejichž majetek zdědil v roce 1458. V letech 1567 a 1580 zakoupil panství Grand Bucquoy a Petit Bucquoy. Roku 1580 získal španělský hraběcí titul a začal se psát jako „Buquoy“ (pro rakouské země potvrzen 1703). Listinou ze 6. 2. 1620 získali Buquoyové majetek v Čechách, v roce 1627 inkolát. Na přelomu 16. a 17. století nosili dva členové rodu španělský knížecí titul. V roce 1945 musel rod opustit Československo a jeho členové žijí v Německu.
Mezi badatelsky nejatraktivnější listiny z rodinného archivu patří právě ta z února 1620, jíž císař Ferdinand II. postoupil hraběti Karlu Bonaventurovi z Buquoy (1571–1621) panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice a statky Žumberk a Cuknštejn. Digitální reprodukci listiny poskytoval archiv v poslední době například Francouzskému velvyslanectví v Praze, které výstavou v Buquoyském paláci oslavilo sto let od zřízení svého zastupitelského úřadu v Československu, a návštěvníci některých památek mohou listinu nalézt i v popularizační práci Blanky Rozkošné Po stopách rodu Buquoyů, kterou letos vydal Jihočeský kraj.
Michal Morawetz
- Details
Když půjdete vycházkou z města Jindřichova Hradce Mertovými sady směrem k letišti, nemůžete cestou minout malý kostelík sv. Jakuba. V letošním roce uplynulo 160 let od jeho slavnostního vysvěcení. Malebný kostelík uprostřed zeleně nechal v letech 1855–1860 vystavět tehdejší majitel jindřichohradeckého panství Eugen Czernin hrabě z Chudenic. Jeho historie je však mnohem starší.
Původně na tomto místě stávala pozorovací tvrz. Když přestala sloužit svému účelu a zpustla, byl na jejím místě postaven malý poutní kostelík. Kdy přesně bohužel nevíme, z pramenů však lze odvodit, že někdy před rokem 1518. Toho roku zde totiž byla na základě papežského breve, vydaného 5. června 1518 papežem Lvem X., povolena a následně zřízena křížová cesta vedoucí od města ke kostelu. Měla tehdy jedenáct zastavení, přičemž poslední, Boží hrob, bylo v kapli kostela sv. Jakuba. Není tajemstvím, že tato křížová cesta patří k nejstarším venkovním křížovým cestám v České republice.
Další informace k historii kostela máme až z roku 1605. Tehdy nechala zchátralý kostel s křížovou cestou obnovit Marie Maximiliana hraběnka z Hohenzollern-Sigmaringen, vdova po Jáchymu Oldřichovi z Hradce. Kostel tehdy tvořil pětiboké presbyterium, přikryté žebrovitou klenbou, osvětlené čtyřmi jednoduchými okny. O něco širší loď měla jedno hrotité okno v severní stěně a dvě okna ve stěně protilehlé. Zde byl zároveň vchod s jednoduchým gotickým obložením. Nad rozhraním presbyteria a lodi byla čtyřhranná dřevěná věžička s cibulovou střechou. Ve věži byl zavěšen zvon se znaky pánů z Hradce a hrabat z Hohenzollernu. K průčelní zdi kostela přiléhala dřevěná kaplička s kruhovými okny v bočních stěnách. Křížová klenba ležela na čtyřech žulových toskánských sloupech. Kostelík měl hlavní oltář s deskou z červeného mramoru a dva boční oltáře. Jak se dozvídáme v jedné z listin, nalezených v báni kostela, od roku 1608 se zde dle ustanovení hraběnky Marie Maximiliany konaly sedmkrát ročně pravidelné bohoslužby. Byly zde slouženy až do roku 1777.
V důsledku církevních reforem Josefa II. přestal sloužit svému účelu. Zvon z věže byl převezen do kostela v Horní Pěně, o oltář požádala roku 1808 obec Kačlehy pro místní kapli. V 19. století kostel krátce sloužil hradecké posádce jako skladiště střelného prachu. Zchátralý kostel hrozil svým zřícením a poutníci jeho stav kritizovali a domáhali se nápravy.
V roce 1854 nechal Eugen Czernin, ve snaze zakrýt nevzhlednou stavbu, okolí kostela zalesnit. Provedením pověřil nadlesního Jiřího Wachtela, jenž se svého úkolu zhostil více než dobře. Protože Czernin slyšel na jeho práci samá slova uznání, při nejbližší návštěvě Jindřichova Hradce vedly jeho kroky na svatojakubské návrší. Výsledek ho příjemně překvapil a snad právě proto se rozhodl, že na místě zchátralého kostela vystaví kostel nový a vybuduje zde důstojnou rodinnou hrobku. Přípravou plánů pověřil architekta Bedřicha Stacheho, samotnou stavbu měl provést stavitel Jan Kocáb. S datem 21. května 1855 si Eugen ve svém deníku poznamenal, že mu Stache přinesl první náčrty a na jaře roku následujícího výstavba kostela začala. Czernin se při každé své cestě do Jindřichova Hradce neváhal o jejich postupu osobně přesvědčit. O čtyři roky později byl kostel dokončen a 10. června 1860 slavnostně vysvěcen českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Stavba byla vskutku impozantní. Hotový kostel tvořila chrámová loď dlouhá 11,5 m, široká 6,15 m a užší pětiboké presbyterium dlouhé 3,5 m a široké 2,6 m. Do hlavní lodi se vstupovalo v průčelí pod věží chodbičkou dlouhou 2,8 m a širokou 3,5 m. V tympanonu nad vchodem byl umístěn reliéf „Ukřižovaný s P. Marií a sv. Janem“ od Františka Miliavského. Hlavní gotický oltář z lipového dřeva zhotovil podle nákresu Bedřicha Stacheho vídeňský řezbář a umělecký truhlář Franz Schönthaler. Pod obrazem na hlavním oltáři je podepsán malíř Karl Schellein. Zlacení provedl pozlacovač Griller. Autorem bočních oltářů – sv. Jakuba a sv. Evžena, je chudenický umělecký truhlář Johann Wolf, oltářní obrazy jsou z dílny Petra Maixnera. Na konzolách při triumfálním oblouku byly osazeny sochy Krista a Panny Marie od vídeňského sochaře Josefa Parschalka. Vitráže v oknech vytvořil vídeňský malíř skla Karl Geyling. Ve věži kostela byly zavěšeny zvony z dílny Vojtěcha Pernera, zvonaře v Českých Budějovicích. V hrobce pod kostelem byl instalován kamenný oltář, zhotovený podle návrhu Jana Kocába.
Ani po smrti zakladatele hrobky neponechali jeho nástupci kostel s hrobkou svému osudu. I nadále byl rodinou zvelebován a udržován. Pravidelně zde byly slouženy mše dle nadání hraběnky Hohenzollern-Sigmaringen a dle přání Eugena Czernina. V roce 1945 přešel kostel s rodinnou hrobkou do vlastnictví státu a byl přidělen do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Od 3. května 1958 je objekt památkově chráněn.
Bohužel ani památková ochrana nezabránila tomu, aby byl kostel několikrát vykraden. K prvnímu vloupání došlo v roce 1968. Tehdy nenávratně zmizely veškeré obrazy, sochy a cenné předměty, zbyla pouze torza dřevěných oltářů. Při následných nezvaných návštěvách v roce 1990 a 1997 bylo dílo zkázy zcela dokonáno. Tehdy již nezůstaly ušetřeny ani ostatky zemřelých, uložené v kryptě pod podlahou kostela. Rakve byly vypáčeny, poničeny a jejich obsah rozptýlen v kostele i jeho okolí. Ušetřen nezůstal ze sedmnácti zde pohřbených příslušníků rodiny Czerninů vůbec nikdo. V červnu roku 1997 byly ostatky pietně uloženy do země před kostelem a na stěně kostela umístěna deska se jmény zde pohřbených.
V současnosti je kostel sv. Jakuba po několika nejnutnějších udržovacích opravách provedených v minulých letech. Nezasklená okna jsou zajištěna kovovými sítěmi. V interiéru zůstala zachována pouze torza dřevěných oltářů, jsou zde i dřevěné kostelní lavice. V kryptě jsou uložena zbylá torza kdysi nádherných cínových rakví. První vlaštovkou k jeho šťastnější budoucnosti je letošní nová expozice, která příchozí seznámí s jeho bohatou historií, tehdejší krásou interiéru a představí zde odpočívající členy rodiny Czerninů.
Hana Pelcová
- Details
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Orlík nad Vltavou, sign. 3K beta 5, inv. č. 8.
Nejstarší zmínka o existenci panského sídla v Jindřichově Hradci se nachází v listině z roku 1220, v níž Vítek mladší z Prčice, někdy též z Blankenberka († asi 1236) prodal premonstrátskému klášteru v Milevsku ves Kojetín se vším příslušenstvím, kterou dříve držel jeho otec Vítek († 1194). Seznam svědků majetkové transakce představuje zajímavý výčet bratrů, synů i vnuků vydavatele listiny. Důležité místo mezi nimi zaujímal jeho bratr Jindřich, označený přídomkem „de Novo castro“, tedy „z Nového hradu“. Přízvisko dokládá, že někdy před tímto datem se Jindřich stal majitelem bývalého přemyslovského knížecího hradiště, zaujímajícího rozlohu dnešního jindřichohradeckého hradu a zámku. Není přitom jasné, zda ho nějakou formou držel již Jindřichův otec, který po roce 1184 začal majetkově pronikat do jižních částí Čech, nebo ho získal až Jindřich. V tom případě by šlo patrně o výsluhu udělenou knížetem a později králem Přemyslem Otakarem I. († 1230), na jehož dvoře Jindřich zaujal vysoké úřady a účastnil se i důležitých politických jednání. Přes uvedenou nejasnost je právě Jindřich prvním písemně doloženým majitelem Jindřichova Hradce, jehož mužští potomci drželi tamní sídlo, město i panství až do roku 1604.
Latinsky psaná pergamenová listina z roku 1220 je jedinečná také díky přivěšené pečeti. Vůbec poprvé je na ní vyobrazena pětilistá růže, symbol Rožmberků. Vzácná archiválie je uložena ve fondu Velkostatek Orlík nad Vltavou, který se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Třeboňský archiv se tak stal partnerem oslav, při nichž si Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec v letošním roce připomíná osm set let od první písemné zmínky. K oslavám významně přispělo jindřichohradecké oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni. Ze svých slavatovských a černínských fondů do zámeckých expozic zapůjčilo unikátní trojrozměrné předměty spojené s osobnostmi šlechtických majitelů zámeckého sídla. Jde o středověký dřevěný kříž z Palestiny, jelenicové rukavičky Františky Slavatové z Meggau z poloviny 17. století či impozantní cestovní klobouk posledního mužského člena rodu Slavatů Karla Felixe. Všechny zapůjčené předměty prošly odborným restaurátorským ošetřením v oddělení ochrany a péče o Národní archivní dědictví.
Markéta Hrdličková
- Details
Návrhy na úpravu věže kostela Povýšení sv. Kříže ve Veselí nad Lužnicí od architekta Martinelliho z roku 1729 (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Velkostatek Třeboň, IA 3K alfa 45b).
První zmínka o Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1259, kdy je Veselí nad Lužnicí připomínáno jako ves Voka z Rožmberka. Na přelomu 13. a 14. století přešlo Veselí, tehdy již pravděpodobně jako městečko, do majetku králů. Základ právního postavení Veselí nad Lužnicí udělil císař Karel IV. listinou z 2. června 1362, jejíž vydání ve svém důsledku znamenalo povýšení Veselí nad Lužnicí na město. Na přelomu 14. a 15. století bylo Veselí zastavováno různým českým pánům, až bylo nakonec zastaveno Rožmberkům. Od kdy drželi Rožmberkové Veselí dědičně, nevíme, ale faktem je, že v 15. století již s městem disponovali jako se svým dědičným zbožím. Tato skutečnost byla již pouze formálně potvrzena roku 1491 dědičným zápisem krále Vladislava Jagellonského. Od 15. století bylo Veselí pevnou součástí rožmberského dominia (velkostatek Třeboň) a sdílelo s ním jeho další osudy.