Details
Published: 22 July 2024

(na základě pramenů z fondu Rodinného archivu Černínů z Chudenic)

Poslední měsíce druhé světové války již nebyly dobou, kdy platila propagandistická hesla Třetí říše, hlásající, že „Německo vítězí na všech frontách“.[1] Opak byl pravdou, a německé branné síly ustupovaly pod tlakem spojenců, opouštěly postupně dříve obsazená území a stahovaly se ze všech koutů Evropy k jejímu středu, stále blíže k sídelnímu městu Německa Berlínu.

V částech Evropy, obydlených tehdy významnou měrou etnickými Němci, jako bylo Východní Prusko a Slezsko, vyvolával postup fronty značné obavy a panický strach před Rudou armádou vedl k exodu německých obyvatel směrem na západ. Nacistická propaganda nazývala tyto uprchlíky „národními hosty“ a byla to pestrá směsice utečenců různého sociálního a kulturního statutu, která přicházela na území sudetských žup i do Protektorátu Čechy a Morava. Uprchlíci bývali ubytováni ve školách, sokolovnách či hostinských sálech, ale koncem války se jimi plnily i zámecké prostory. O tom lze nalézt zajímavé doklady také v archivních fondech šlechtických rodinných archivů, Rodinný archiv Černínů z Chudenic nevyjímaje.

JUDr. Friedrich Strachwitz (1904-1985),[2] kterého v r. 1941 zaměstnal Eugen Alfons Czernin jako správce svých panství vyjadřuje v dopise z 30. 1. 1945, napsaném již v době, kdy byl odveden k wehrmachtu, obavy z vývoje „na východě“. O situaci svých šlechtických známých a přátel ve Slezsku, k jejichž sídlům se neúprosně přiblížila východní fronta, píše doslova: Ti všichni ubozí známí ve Slezsku, co asi teď mohou dělat. Co všechno nás asi ještě může potkat. Dej nám Bůh sílu ke všemu a uchraň nás příliš těžkých ran osudu.[3] O útěku šlechtických rodin přátel a známých Czerninů ze Slezska podává svědectví i návštěvní kniha zámku v Petrohradě, kam zapisovali svá jména a data pobytu návštěvníci Czerninů ze šlechtických kruhů. Nacházíme zde záznam o tom, že ve dnech 30. dubna až 9. května 1945 nalezla na petrohradském zámku útočiště se dvěma dětmi hraběnka Helene Francken-Sierstorpff rozená Praschma (1901-1978). S její původní rodinou navázal Eugen Alfons Czernin přátelské styky ještě v době svých studií ve Vratislavi počátkem dvacátých let 20. století, kdy býval častým hostem na tehdy krásném zámku Falkenberg (nyní Niemodlin) v Horním Slezsku, patřícím Heleninu otci, hraběti Johannesovi „Hansovi“ Praschmovi. Také poslední záznam petrohradské návštěvní knihy svědčí o tom, že se na zámek uchýlili příslušníci slezské šlechty. Jednalo se o členy rodiny hraběte Thassila von Saurma-Hoym z Dolního Slezska, kteří tam pobývali ve dnech 13. března až 11. května 1945.[4] Tento šlechtický rod byl spjat se zámkem v dolnoslezském Dyhernfurthu (nyní Brzeg Dolny). Rodina vyjádřila své díky za poskytnutý azyl následujícími slovy: Tisíceré díky za dlouhý čas, po který jsme zde směli být.[5]

Svědectví o situaci, jaká panovala na mnohých zámcích koncem války, nacházíme také v korespondenci, kterou manželé Eugen Alfons Czernin a jeho žena Josefina rozená Schwarzenbergová obdrželi od svých příbuzných a přátel. Pro nedalekou Telč jsou zajímavé zprávy o potížích s ubytováním uprchlíků na tamním zámku počátkem jara roku 1945. Místní poměry líčí je ve svém dopise Josefině Czerninové Marie (v rodině zvaná Minki) Podstatzky-Lichtensteinová rozená Kinská (1912-1994), manželka Leopolda Podstatzky-Lichtensteina (1903-1979), vlastníka telčského zámku a panství. V listu, datovaném 14. března 1945, mimo jiné píše: Jsme zde zaplněni uprchlíky až po střechu. Ale s dřevěnými přepážkami a rozdělenými pokoji to jde ještě celkem dobře. Kromě nás je v domě 87 lidí. Všechno velmi milí, řádní lidé. Celá tahle uprchlická záležitost svírá člověku srdce a obrací se mu žaludek, jen když to vidí. A všem stejně nemůže pomoci.[6]

Všem jistě nebylo možno pomoci, zejména když o pomoc žádali především blízcí známí a příbuzní. Ani v případě Eugena Alfonse Czernina tomu nebylo jinak, o čemž svědčí i dochovaná korespondence. Dne 20. ledna 1945 mu napsala jeho neteř a zároveň kmotřenka Sylvia Nádherná z Borutína, rozená Czerninová (1916-1979), která dosud pobývala se svými dětmi a manželem na zámku v Adršpachu. Očekávala, že její muž Othmar (v rodině zvaný Bob) Nádherný z Borutína (1910-1988) může být povolán k Volkssturmu, obávala se blížící fronty z východu a nechtěla zůstat na zámku se dvěma malými syny a s početnými utečenci, o nichž píše, že jich mají v objektu již padesát. Neteř sděluje Eugenovi Alfonsu Czerninovi, že události ji nutí hledat pro sebe a obě děti útočiště dále na západě a protože neví, kam jít, ptá se, zda by ji, pokud bude situace extrémně vážná, nemohli strýc s tetou ubytovat v Petrohradě, a to i v té „neskromnější místnosti“, za níž bude vděčná.[7] Její dopis zůstal několik dní bez odpovědi, a tak Sylvia píše strýci opět 28. ledna a oznamuje mu, že alespoň poslala do Petrohradu, zatím bez jeho svolení, kufry s věcmi rodiny, což je také jediný majetek, který jí zbyde, bude-li muset Adršpach opustit. Zmiňuje i tristní situaci uprchlíků v lednových dnech, kteří v kolonách na otevřených vozech, tažených polomrtvými koňmi, neustále proudí kolem.[8] Sylvia se nakonec patrně dočkala strýcovy pomoci, neboť v posledním listu z 1. února 1945 mu děkuje za nabídku ubytovat její rodinu a žádá jej, aby jí sdělil, zda je bezpečnější Petrohrad nebo Jindřichův Hradec. Píše doslova: Zda je bezpečnější Jindřichův Hradec nebo Petrohrad, to netuším, trčíme tady v koutě Rusům na dosah a já prostě nevím, co je lepší, neznám poměry u Tebe a byla bych šťastná, kdybys mi poradil.[9]

Ze zámeckých objektů bývaly některé již v dřívějších letech války využívány také pro ubytování osob, jejichž bydliště byla vybombardována. Jednalo se často o obyvatele Říše, kteří se tak v některých případech ocitli na území protektorátu. Dalším důvodem k hromadnému ubytování osob, mimo jiné také v zámeckých objektech, byla akce „Kinderlandverschickung“, kdy byly převážně z velkých německých měst vysílány děti k déletrvajícím pobytům na venkov, chráněný před bombardováním. V případě majetku Czerninů k tomuto účelu přechodně sloužily některé objekty ve Velichově na Karlovarsku.[10]

Svědectví o ubytovávání vybombardovaných osob na zámku v Petrohradě nalezneme v dopise již zmiňovaného Czerninova zaměstnance JUDr. Friedricha Strachwitze (1904-1985), který se v listu z 15. 12. 1944 dotazuje Czernina, zda musel také v tamním zámku umístit další bombardováním postižené osoby. Pisatel je příznačně nazývá „Bombenleute“.[11] Ve zmíněném listu, který Strachwitz Czerninovi zaslal ze svého aktuálního vojenského působiště v Otterbergu na západě Německa, píše mimo jiné i o lidech, kteří ztratili střechu nad hlavou: Člověk vidí často i zde tyhle ubohé běžence, cestující na vozech i pěšky z jednoho místa na druhé s pár kusy jejich nuzného majetku, je to otřesné.[12]

Situaci válečných uprchlíků ilustruje, a to doslovně, pěkná kolorovaná kresba, která je založena v návštěvní knize zámku v Petrohradě. Zobrazuje kolonu osmi vozů, tažených koňmi a pohybujících se v kopcovité krajině s dosud holými stromy. Jejím autorem byl bezpochyby někdo z válečných utečenců, kteří nalezli útočiště na petrohradském zámku. Kresba není podepsána, ale v její spodní části čteme velkými písmeny nápis, jenž vzhledem k okolnostem vyznívá poněkud absurdně: Radostné Velikonoce 1945! vděční uprchlíci.[13]

Eva Fialová

Sylvia Nádherná z Borutína, rozená Czerninová, píše ze zámku v Adršpachu strýci Eugenovi Alfonsovi Czerninovi

Část dopisu ze 14. března 1945, v němž Marie „Minki“ Podstatzky-Lichtensteinová popisuje Josefině Czerninové situaci válečných uprchlíků, ubytovaných na zámku v Telči

 

 

 

[1] Známé propagandistické heslo: Deutschland siegt an allen Fronten.

[2] Manželkou JUDr. Friedricha Strachwitze (1904-1985) byla Marie (v rodině zvaná Maina) rozená Lobkowiczová (1914-2003), pocházející z dolnobeřkovické rodové linie a z rodiny Lobkowiczů, blízce spřátelené s Eugenem Alfonsem Czerninem.

[3] Rodinný archiv Černínů z Chudenic (dále jen RAČ), část Eugen Alfons Czernin, korespondence, Friedrich Strachwitz, list z 30. 1. 1944: Mit Spannung muß man die Ereignisse im Osten verfolgen. Alle armen Bekannten in Schlesien, was die wohl jetzt machen werden. Was wohl noch alles über uns kommen mag. Gott gebe uns Kraft und Stärke für alles und bewahre uns vor allzu schweren Schicksalsschäden.

[4] Hrabě Thassilo („Thalo“) von Saurma-Hoym (1892-1965) pobýval na zámku se svou manželkou Marií „Mai“ (1901-1972) a jejich třemi dětmi.

[5] Tausend Dank für die lange Zeit die wir hier sein durften. Mai Saurma Hoym mit 3 Kindern. Thalo Saurma Hoym. 13. III. – 11. V. 45.

[6] RAČ, část Josephine Czerninová, korespondence, Marie Podstatzky-Lichtenstein, dopis z 14. 3. 1945 (fond v pořádání): Hier sind wir bis zum Dach mit Flüchtlingen besetzt. Aber es geht noch ganz gut, mit eingezogenen Holzwänden und geteilten Zimmern. Wir haben 87 Menschen im Haus, ausser uns. Alles sehr nette, anständige Leute. Diese ganze Flüchterei dreht einem ja Herz und Magen um, wenn man nur zusieht. Und allen kann man auch nicht helfen.

[7] RAČ, část Eugen Alfons Czernin, korespondence, Sylvie Czerninová provd. Nádherná z Borutína, dopis z 20. 1. 1945: Die letzten Ereignisse zwingen mich, für meine beiden Kinder und mich einen Zufluchtsort weiter im Westen zu suchen. Da ich einfach nicht weiss wohin, wollte ich Dich und Tante Josl fragen, ob Du uns im Ernstfall in Petersburg unterbringen könntest und wenn es auch nur das bescheidenste Zimmer wäre, wäre ich Dir so dankbar.

[8] Tamtéž, dopis z 28. 1. 1945: Es ist unbeschreiblich was sich hier tut, die Flüchtlinge strömen in Massen, erfrorene Kinder, Menschen tagelang in offenen Pferdewagen, halbtote Pferde, alles unsagbar traurig.

[9] Tamtéž, dopis z 1. 2. 1945: Ob Neuhaus oder Petersburg besser ist, ahne ich nicht; wir sitzen hier in einem Winkel den Russen schon eher nahe und ich weiss einfach nicht, was besser ist; ich kenne die Verhältnisse bei Dir nicht und wäre so glücklich über einen Rat von Dir.

[10] Srov. RAČ, část Eugen Alfons Czernin, Deníky, záznamy z 9. dubna, 19. června a 10. září 1941.

[11] RAČ, část Eugen Alfons Czernin, korespondence, Friedrich Strachwitz, list z 15. 12. 1944: Hast Du noch andere Bombenleute neu ins Schloss aufnehmen müssen?

[12] Tamtéž: Man sieht hier auch so oft diese armen Flüchtlinge auf Wägen und zu Fuss mit ihren paar armseligen Habseligkeiten von einem Ort zum andern wandernd, erschütternd.

[13] Frohe Ostern 1945! die dankbaren Flüchtlinge.