Details
Published: 07 June 2024

Slovník spisovného jazyka českého definuje raritu jako „něco neobvyklého, zvláštního, řídce, vzácně se vyskytujícího, a proto pozoruhodného; vzácnost, zvláštnost“. (Do slovníku nespisovného jazyka českého jsme se raději nedívali.)

Rarity ovšem mohou být chápány v různém smyslu, kladném i záporném – jako roztodivné zajímavůstky vzbuzující úsměv, nebo také odpor. Pro každého je navíc raritou něco jiného – co je pro jednoho neobvyklé, pro druhého může být denním chlebem.

Těmto úskalím jsme proto podřídili i následující malý výběr z pozoruhodných archiválií, uložených ve Státním okresním archivu Písek.

 

MALÁ PAMÁTKA NA VELKOU VÁLKU

Na počátku října 1914 oznamovaly rakouské noviny, že drážďanské nakladatelství Leutert & Schneidewind vydalo novou grafiku Karla Lehmanna-Dumonta „Humoristická mapa Evropy roku 1914“. Ve válčící habsburské monarchii byla prý k dostání ve všech knižních a uměleckých obchodech, a tak není divu, že se jeden její exemplář dostal i do sbírky dokumentů o I. světové válce, cíleně sestavované píseckým městským archivářem Augustem Sedláčkem. Vzhledem k vysokému nákladu tato mapa vlastně žádnou skutečnou raritou není, její snímky nalézáme v literatuře, na internetu, objevila se dokonce jako potisk i na hrníčcích, polštářích či prostíráních. V archivu ryze českého a vlastenecky smýšlejícího města Písku však byla a je neobvyklým dokladem propagandy ústředních mocností – a zároveň i tuposti válečné propagandy obecně. Lze jenom litovat, že tento druh „humoru“ nepadl v bahně zákopů a oblacích otravných plynů namísto miliónů zmarněných lidských životů. – Litovat, že tyto milióny přežil a má se i po 110 letech čile k světu…

SOkA Písek, Sbírka I. světová válka

Překlad vysvětlivek:

Německo. Německý Michl má na svou cípatou čepici naraženu vojenskou přílbu a protahuje si údy vší silou tak, že už popadá Francouze za krk a ruskému medvědu vypráší kožich. Říšská orlice vypouští z německého úlu na nepřátele své včely v překvapujícím počtu. – Rakousko-Uhersko rázně bojuje proti Rusku a Srbsku a šlape po hřbetě Černé Hoře. Nadšeně a svorně útočí všechny jeho národy na ruské strašidlo. – Ustupující Francie volá o pomoc Anglii, své domorodé alžírské vojáky prosí o milost, zatímco galský kohout kokrhá o vítězstvích podle receptu z let 1870/1871. – Rusko s kokardou „anděla míru“ rozevírá hrůzně svou hubu, aby zhltlo Německo a Rakousko, mávajíc lahví vodky a revolučními důtkami, zatímco němečtí „hmyzové“ mu omakávají vykotlaný zub a vytrhávají zub jedový. Ruský medvěd, který má zálusk na německý úl, je zahnán včelami, zatímco se mu po hřbetě klouže Polák a Finsko volá osvoboditele. – Anglie poté, co přiměla k vyhlášení války i Egypt, sedíc na svých pytlech zlata, narazila na obrněnou pěst. Indický had působí jejímu buldokovi dýchací obtíže a Irsko se pokouší přestřihnout provaz, jímž je obtočeno. – Belgie, jejíž obyvatelstvo se projevilo jako jedovatá ropucha, je už připíchnuta německým špendlíkem, aby byla zařazena do německé sbírky. – Srbsko, které svou vražednou bombou zažehlo světovou válku, se svíjí, jsa chyceno rakouským dvojhlavým orlem za obě uši. – Černá Hora. Tlustý Nikita [správně Nikola – pozn. překl.] bojuje lehkovážně proti Německu a Rakousku-Uhersku a přijímá za to s radostí ruské rubly. – Itálie, spjatá s Trojspolkem, vyčkává ve své botě, ozbrojená a zásobená sardinkami, na chvíli, kdy zasáhne. – Španělsko. Král Alfons přepočítává svou válečnou pokladnu, jeho rodina je proti zbytečným výdajům, zatímco rytíř Don Quijote už nadšeně mává svým kopím. – Portugalsko se pohodlně opírá o Španělsko a čte si zprávy z bojiště. – Holandsko je nezpůsobně vyrušeno při snídani, neboť mu zbloudilá bomba spadla do šálku s kakaem. – Dánsko se pokojně stará o dodávky másla do Německa, hrot jeho bodáku z roku 1864 je opatřen ochranným zařízením. – Norsko co germánský přítel a bratr nám pochvalně tleská. – Švédsko sleduje usilovně a ve zbrani dění v Rusku. – Švýcarsko přihlíží světovému požáru ve veškerém pohodlí a vytváří už asyl pro ruská velkoknížata bez přístřeší. – Rumunsko si energicky vykovává svůj meč. – Bulharsko. Ferdinand si usilovně otírá svou šavli, dosud zkrvavenou z balkánské války. – Řecko s dobytým kouskem Turecka zchytrale rozvažuje o svém dalším chování. – Albánie. „Komise“ [míněna zřejmě Mezinárodní kontrolní komise – pozn. překl.] setrvává v očekávání v tiché modlitbě. – Turecko. Sultán zraněný v balkánské válce se zotavuje na svém lůžku, avšak nezpěčuje se tomu, aby si posvítil na Rusko, což by také mohlo přivést k výbuchu jihoruský sud s prachem. – Japonsko je přitahováno Anglií na evropské bojiště a zuřivě cení svoje šelmovské zuby na Německo.

 

STĚHOVAVÝ RUKOPIS

Když August Sedláček pořádal na počátku 20. století písecký městský archiv, vytvořil v něm i zvláštní oddělení D III, které označil jako „Vlastenecké dopisy, autografy“. Je to vlastně svébytná sbírka nejrůznějších rukopisů; mnohé z nich měly k Písku vztah velice volný, nebo jen nepřímý. O to překvapivější jsou pak některé dokumenty, které zde můžeme najít. Mezi skutečné rarity patří i nedatovaný autograf, který Sedláček zapsal do svého repertáře pod heslem: „91. Rukopis Purkyňův (o jeho pracích)“.

Čítá čtyřiadvacet stránek s množstvím přípisků, oprav a dodatků a věnuje se odborné činnosti Jana Evangelisty Purkyně v letech 1823–1850 pod názvem „Podrobné zprávy o mojich starších i novějších literárních zvláště přírodnických pracích. Podává Dr. Jan Purkyně. Pokračování“.

SOkA Písek, Archiv města Písek

Jde vlastně o část autobiografického článku, který Purkyně otiskoval na pokračování v Živě, a to v ročnících 1857 (č. 2 a 3) a 1858 (č. 1, 2, 3 a 4), přičemž obsahuje pouze ty partie, které vyšly jako páté a šesté pokračování. Na několika místech, především v závěru, se také rukopis značně odlišuje od verse vytištěné v Živě, což jenom zvyšuje jeho význam. Vztah k Písku ale žádný nemá. Jak se tedy dostal do píseckého archivu?

Cesta z rukou Purkyňových do rukou Sedláčkových byla poněkud komplikovaná a některé její zastávky zůstávají nejasné. Hlavními vodítky pro její rekonstrukci jsou přípisky na poslední stránce rukopisu. Ty jsou ale jednak částečně přelepené papírovou páskou (naštěstí průsvitnou), jednak není vždy zřetelné, co k čemu patří.

SOkA Písek, Archiv města Písek

Autograf se v letech po Purkyňově smrti zcela určitě dostal do držení učencova vnuka Otokara Purkyně (1861–1915). Zda už v té době nesl přípisek „per/ 2∙50 fl“, tj. odkaz na nějakou finanční operaci, obnášející dva zlaté a padesát krejcarů, není jisté.

Pro autograf byl ale rozhodně zásadním rok 1887. Čísi ruka (pravděpodobně jiná, než učinila předchozí přípisek) na něj totiž připsala datum 20. května 1887. Co toto datum znamená, opět není jisté.

Pravděpodobně v roce 1887 (snad právě onoho 20. května) ale Otokar Purkyně, tehdy studující medicíny na pražské universitě (studia dokončil v červenci 1888), zřejmě rukopis svého dědečka daroval studentovi historie na filosofické fakultě a budoucímu slavnému historikovi Čeňku Zíbrtovi (1864–1932).

16. října 1887 ovšem Zíbrt Purkyňův rukopis „poslal dál“: věnoval jej na památku „svému spolubydlícímu a příteli“, medikovi Eugenu Tischerovi (1868–1916), synovi jindřichohradeckého zámeckého archiváře Františka Tischera (1831–1910).

Ani u Eugena Tischera ale rukopis dlouho nezůstal. Tischer jím – podobně jako Zíbrt – obdaroval svého přítele, kandidáta filosofie Dalimila Vladimíra Vařečku (1867–1893).

Talentovaný přírodovědec Vařečka si totiž vytvářel sbírku autografů významných spisovatelů (kam se coby „odborní spisovatelé“ řadili i vědci), takže Purkyňův rukopis musel být pro něj opravdu cenným sbírkovým kusem; navíc se sám přátelil s Otokarem Purkyněm. – Co je ovšem zásadní: Dalimil Vařečka byl synem Viléma Vařečky (1827–1906), profesora píseckého gymnasia.

6. září 1893 bohužel Dalimil Vařečka zemřel po dlouhém boji s tuberkulosou. Cenná sbírka autografů vplynula po jeho smrti (ale mnohem spíše po smrti jeho otce prof. Viléma Vařečky) do píseckého archivu. August Sedláček tehdy z Vařečkovy sbírky vybral některé nejvýznamnější rukopisy a vřadil je do tělesa píseckého městského archivu. (Zbylou část pozůstalosti ponechal zvlášť a po několika přesunech se z ní v roce 1962 stal samostatný archivní fond.)

Tak Purkyňův autograf doputoval na své nynější místo.

 

KRÁL KOMIKŮ A PÍSEK

V klasické scénce Vlasty Buriana z roku 1957, v níž se na pražském těšnovském nádraží domáhá jízdenky, se po mnoha peripetiích dozvíme, že jeho oplakávaný zesnulý přítel „starý Berounský“ bydlel v Písku, v Plavecké „uli-uli-ulici“, hned vedle sklárny, ve čtvrtém poschodí. Když si ale zalistujeme v knížce Lubora Ludvíka a Jiřího Práška Písecké ulice, bydliště veleducha a alkoholika starého Berounského bychom zde marně hledali. Že by Burian v Písku nikdy nebyl? Kdepak. Vždyť v píseckém městském divadle se objevil přinejmenším čtyřikrát.

Poté, co musel v září 1944 zavřít svoje pražské divadlo, účinkoval alespoň v jednotlivých zábavných programech pro pracující, které v době totální války zaštiťovaly organisace různé pověsti. A tak v sobotu 2. prosince 1944 vystoupil v Městském divadle v Písku na odpoledním a večerním představení „zábavné přestávky“, pořádané pro zaměstnance píseckých podniků Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou. Tehdy se také dostal jeho podpis do divadelní pamětní knihy.

Podruhé přijel do Písku ve čtvrtek 15. února 1945, aby zde sehrál dvě představení Veselého večera Vlasty Buriana, pořádaného pod formální záštitou Veřejné osvětové služby. Spolu s ním přijel i klavírista Dalibor Pták, tanečník a stepař Bohumil Prokop-Sherrier, komik a zpěvák Franta Hurych; pěvecká čísla zajišťovali Oldřich Kovář, Míla Jiránek a Jarmila Pechová.

SOkA Písek, Veřejná osvětová služba Písek

 

Z tohoto Veselého večera se v archivním fondu Veřejná osvětová služba Písek zachovalo i několik unikátních reportážních fotografií, takže můžeme s poměrně velkou pravděpodobností určit, čím tehdy Vlasta Burian obveseloval své písecké obecenstvo. Byla to nejspíš některá z jeho pověstných zpěvních čísel s Daliborem Ptákem, ať už šlo o parodii italské opery či jinonárodních tanců a řečí.

SOkA Písek, Veřejná osvětová služba Písek

Další dva snímky pak bezpochyby ukazují jeho mimickou etudu krejčíka Nitky, jehož při práci neustále obtěžuje moucha.

SOkA Písek, Veřejná osvětová služba Písek

Jedinečnost fotografií podtrhuje fakt, že zachycují krále komiků v posledních týdnech před koncem války. Za tři měsíce začalo pro Vlastu Buriana nové období, které mělo jeho život a práci trvale poznamenat.

Ve vztahu k Burianovi se písecký archiv může pochlubit ještě jednou „raritou“. V archivním fondu Čtenářsko-ochotnické jednoty Milevsko je uložen scénář tříaktové komedie Rudolfa Bernauera a Rudolfa Österreichera Konto X, kterou s úspěchem uvedlo Divadlo Vlasty Buriana poprvé v roce 1931 a podle níž byl v únoru 1938 natočen film Ducháček to zařídí.

Zatímco pro Vlastu Buriana hru překládali z němčiny Jan Sviták a Čeněk Šlégl, překlad „milevského“ exempláře pořídil pro divadelní a literární zastupitelství CENTRUM již v roce 1930 divadelní a filmový herec Václav Kotalík, působící od konce 30. let jako člen a režisér Ochotnického spolku v Milevsku. Je zajímavé, že sám po jistou dobu hrál v Burianově divadle a objevil se i po Burianově boku v roli ředitele paroplavební společnosti ve filmu Hrdinný kapitán Korkoran.

Kotalíkův překlad se od úpravy pro Vlastu Buriana pochopitelně odlišuje, zachovává např. původní jména postav, a tak hlavním hrdinou není solicitátor pražského advokáta dr. Jiřího Fauknera Ducháček Jan („za auto dán“), ale pan Joachim Reißnagel (tj. Napínáček), „chéf kanceláře Dra Siegfrieda Schillera“ z Berlína.

SOkA Písek, Čtenářsko-ochotnická jednota Milevsko

 

TAJEMNÝ RECEPT DOKTORKY KÁLALOVÉ

Každý, kdo se kdy zajímal o neobyčejný život dr. Vlasty Kálalové-Di Lotti (1896–1971), tuší, že její pozůstalost musí nejrůznějšími raritami doslova překypovat. A jako každý, kdo neovládá jazyky Předního východu, jsme si i my při prohlížení textů psaných orientálním písmem mohli představovat, co to vlastně držíme v rukou.

Jako např. v kartonu číslo 2, pod inventárním číslem 190: napůl přeložený podlouhlý lísteček papíru, vytržený z bloku, s předtištěným záhlavím a záhadným textem o čtyřech řádcích. V archivní pomůcce jsme se dočetli: „Arabský recept MUDr. Vl. Kálalové“, nedatovaný.

SOkA Písek, Rodinný archiv Di Lotti

Komu jej asi dr. Kálalová předepsala? Proč si jej ten Někdo nevyzvedl? Proč si jej dr. Kálalová uschovala? Není to třeba nějaký neznámý, nebo dokonce tajný lék? Doklad vyspělosti orientální medicíny? Fantasie letí do výšin jak Pegas a i archivář má občas slabou chvilku…

Ne, nešlo odolat, zvědavost byla silnější. Dotázali jsme se proto odborníků v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur. Odpověď přišla brzy a jen stěží lze popsat dychtivost, s jakou jsme tehdy otevírali elektronickou poštu a četli prvá slova:

„Na tiskopisu lékařského receptu je zaznamenaný kuchyňský recept na přípravu vinných listů. Jazyk je turečtina psaná arabským písmem. Věříme, že pro Vás budou zjištěné informace přínosné, v případě dalších dotazů se neváhejte na nás obrátit. S pozdravem atd.“

Co dodat? Především poděkovat pracovníkům Náprstkova muzea. Tajemný recept dr. Kálalové totiž díky nim i po letech spolehlivě zafungoval!

Do archivní pomůcky tak můžeme napsat: Recept MUDr. Vl. Kálalové proti badatelské horečce…