Details
Veröffentlicht: 26. November 2025

V roce 2016 získal Státní okresní archiv Prachatice zajímavý přírůstek – pozůstalost pana Jana Vlka ze Čkyně. Součástí této pozůstalosti jsou 2 cestovní pasy z let 1922–1926, občanská legitimace z roku 1942, 4 fotografie z let 1915–1925, různé doklady z let 1915–1917 a především 2 válečné deníky zápisů z první světové války (tzv. „velké války“) z let 1915–1917.

Přibližme si nyní „curriculum vitae“ této osoby. Jan Vlk se narodil dne 7. listopadu 1896 ve Čkyni, zde navštěvoval obecnou školu a později se ve Vídni vyučil zedníkem. Po vyhlášení první světové války roku 1914 narukoval k pěšímu pluku číslo 91 do Českých Budějovic, v tomto městě absolvoval krátký výcvik a poté odjel s 11. marškompanií na ruskou frontu. Během bojových operací byl raněn šrapnelem v Haliči, u Sokalu (města spadající do Lvovské oblasti na území současné Ukrajiny). Podruhé se Jan Vlk zranil na italské frontě. Dne 6. října 1918 se ocitl v srbském zajetí, domů se vrátil 30. prosince 1918. Po vzniku Československé republiky sloužil v československé armádě u pěšího pluku       číslo 1 Mistra Jana Husa v Českých Budějovicích. Brzy byl odvelen na Slovensko a odtud na Podkarpatskou Rus. Z armády byl demobilizován dne 15. prosince 1920. Mezi roky 1921–1925 navštěvoval v zimních měsících průmyslovou školu stavební ve Volyni, kde roku 1925 úspěšně složil maturitní zkoušku. V létě Jan Vlk pracoval jako zedník na stavbách ve Francii a Československu, později jako stavbyvedoucí a kreslič u různých firem. Od 1. října 1927 do 30. června 1929 byl okresním cestmistrem v Moravských Budějovicích. Dne 1. července 1929 získal jmenování cestmistrem v Jablonném v Podještědí, od 1. května 1937 do konce května 1957 pracoval Jan Vlk jako státní cestmistr v Táboře, poté odešel do penze. Zemřel 2. dubna 1983.

   

Vraťme se nyní k válečným deníkům. První deník o rozměrech 14,5 x 8,5 cm zachycuje záznamy z let 1915–1916, druhý o rozměrech 10 x 6 cm obsahuje zápisy z roku 1917. Deníky jsou psány tužkou drobným písmem a Jan Vlk zde zachycoval podle svých možností své zážitky a dojmy. Někdy stručně jednou větou, jindy velmi podrobně: „29.12.(1915) – Ve 3 hodiny jsme vzhůru a v ½ 6 hodině ven. Vyjdeme ze Střední vsi okolo Boktrinského jezera a po serpentině       na Bogatin (vrchol Julských Alp v dnešním Slovinsku). Nesem kamna na půl vrchu nahoru a 4 km daleko. Velká únava, k obědu gulášová konzerva. V ½ 5. hodině večer jsme tam došli. Celí znavení o ½ 10. hodině doma. Hledáme náš byt, neb nás přestěhovali. K večeři čaj. Rozzlobeni a únavou jsme usnuli.“

Jan Vlk píše o vojenské šikaně – mnohahodinové cvičení ve zbrani spojené s mnoha kliky, používá tehdejší vojenský žargon „kvergrify“ a „nieder“ (viz zápis z 9. ledna 1916). Autor popisuje narůstající problémy s výživou vojáků, s omezováním přídělů atd.

Válečný deník Jana Vlka zachycuje život v zákopech, starosti a útrapy vojáka za první světové války. Dokresluje hodnotu pravého kamarádství, pevnou víru ve šťastný návrat domů z krvavých jatek bojišť této války.

 

PŘÍLOHA

Záznam Jana Vlka ze dne 8. ledna 1916: „Sobota. Cesta na Borgtýn s klády. Prostřední únava. Na zpáteční cestě chtějíc si nadběhnouti, odvažuji se rovnou přes skálu dolů. Stoupám z jednoho kamene na druhý, od jednoho křoví ke druhému. Najednou mě ujede noha a já se kutálím rovnou ku propasti, zející mi vstříc. Všecko se kolem mě točí, zachytávám se každé trávy, větévky, ale nic naplat. Konečně cítím, že se zastavuji, protože mě udržela slabá větévka, které jsem se ještě před strží uchytil. Však moje čepice vězí dole, kterou mě větev zešlehla z hlavy při stoupání dolů. Sestoupil jsem stěží do strže a již jsem zase mou čepici měl. Dál ale pokračovati nemohu, neb je to vůbec nemožno. Dole samá skála a nahoru se dívám jako do nebe. Co mám dělat? Tady přece zůstat nemůžu. Vyzývám Pánaboha, aby mě z té situace vyprostil. Vyškrábu se asi dva metry nahoru a byl jsem na tom samém místě, co jsem zůstal viset. Popojdu pár kroků vlevo ke stromku. Tu však volá můj kamarád jménem Freisinger: Zachyť mi tam moji čepici! Já koukám, ale ta je již dole, odkud jsem se zrovna pracně vyškrábal. Mám strach, že musím pro ní vlézti zase dolů, avšak hle: Čepice se dole kutálí, pak se okamžitě zastaví a šup, zmizí mi z očí, neb spadla ještě do hloubější strže. Můj kamarád, se kterým jsem se vydal, leze pomalu, ale jistě za mnou, neb jsem ho předešel. Má prostřelenou dlaň, a tudíž mu není možno pokračovat jako mně se zdravými prsty, neb to má on ještě otevřené. Jdu nalevo po skále od stromu ke stromu, pomáhajíce při tom i zadnicí. Nemohu však najít nějaké východiště. Jdu zpátky, v tom praví kamarád: Já to vezmu taky nahoru přes ten hřeben a zpátky. Já taky. Ouraz, nahoru vůbec nemožno, spíše dolů. Buď slézt, nebo skočit. Těžká věc a dolů je ještě hluboko. Jdu zas na staré místo, všude zkouším, prubuji, pod nohama mi to jede, drny, kamení se drobí. Ještě dobře, že mám jednu steigeisen (železné hroty na botách) na botě. Ačkoli mám takřka smrt před očima, stále mi jde o notu – strčíme jí do pr…. píšťalu (text písničky). V mysli však vzpomínám na své drahé, jestli by se něčeho dověděli, když bych zde snad složil své kosti. Není nic platno, plazíme se od keře ke keři, skákám z kamene na kámen, pokoušeje se všude, kde by bylo snáze slézti. Ještě že sem a tam je někde křoví, neb stromek. Mám asi ještě 3 metry ze skály, pak je řídký les, asi 10 metrů široký šikmo dolů. Zase prubuji, konečně zde je suchý pahýl, nesmím se však silou pověsit, neb se vylomí a já ležím dole na hlavě. Opatrně ještě skok a jsem dole. O mém spolucestující ani zmínky, to jistě spadl do propasti za svou čepicí. Před chvílí jsem ještě slyšel listí zašelestit a pak nic více. A Freisinger je v tahu. Doma se budou večír po nás obou shánět. Hle, on ale volá: Vlku, co je s tebou? Jsi ještě živ? Jářku ano, jen polez za mnou. Sotva jsem se octl alespoň trochu na pevné půdě, jsem si tak trochu spokojeně oddychnul, neb mi vyvstal na čele studený pot při těchto smutných úzkostech a hnedle bych si byl nadrobil do kalhot. Jdu napravo k té šachtě, tato jest asi 50 cm široká, dole a hořeji je širší. Díval jsem se po čepici mého společníka, ale kdepak ta je? Asi 4 m je vysoký stupeň a asi 5 m vysoko je jiný, tam bude, vidět jí ale není. Nahoru se nedostanu, jest to vůbec nemožno. Zde čekám na mého kamaráda, už leze po skále dolů. Což jest teda platno, musel jít bez čepice domů. Teď jedeme na bobku dolů skrze les. Naše kompanie je už pryč, jdeme pomalu za ní. Kousek jsme se popovezli až k hlavní zastávce od výtahu. Tu praví můj společník: Zapůjč mi svou čepici, mně je již zima. Náhodou s sebou mám černou noční čapku, tzv. kominíka, na kterého teď také vypadá. Jde okolo oficírů, ti si ho prohlížejí z obou stran. V brotsacku (chlebník) mám ještě půl veky chleba, kterou jsme spolu zbaštili, trochu vody popili z Bohrinského jezera a šlo se dál. Za vsí Althammer máme malý rast (odpočinek) a jde se dál. O ½ 6. hodině večír jsme přišli domů o 1 a ¼ hodinu později než kompanie.“                                                           

 

František Kotěšovec