Podrobnosti
Zveřejněno: 20. 3. 2017

Miloslav kardinál Vlk
Mezi archivní a kněžskou službou
(17. května 1932, Líšnice – 18. března 2017, Praha)


V lednu 2017, krátce po návštěvě kardinála Miloslava Vlka v třeboňském archivu, jsem začal psát jubilejní článek, který měl připomenout jeho letošní 85. výročí narození. Bohužel toto výročí zůstane nenaplněné, protože dne 18. března 2017 odešel Miloslav kardinál Vlk na věčnost. Co však zůstane na věky naplněné, je jeho život, činy a doslova nesmrtelný odkaz.

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v jihočeské Líšnici (okres Písek). Po bravurně zvládnuté maturitě (1952) mu jako věřícímu člověku nebylo dovoleno dále studovat. Aby si vzdělání zasloužil, šel pracovat jako dělník do továrny Motor Union v Českých Budějovicích. Nicméně, místo školy na něj čekala vojenská uniforma. Základní službu absolvoval v letech 1953–1955 ve Dvorech u Karlových Varů. V době prvního a lehkého politického „tání“ byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor historie. Záhy mu činila velký problém představa, že bude studovat historii na marxisticko-leninských základech. Přestoupil tedy na obor archivnictví, jehož odborné předměty se daly jen málo zpolitizovat. Avšak v roce 1958 bylo jeho studium vážně ohroženo, neboť se musel „zpovídat“ svým uvědomělým spolužákům za to, že nesouhlasí s náboženskou politikou KSČ. Nakonec se komise dobrala vpravdě šalamounského závěru konstatováním, že když není Vlk členem ČSM, s politikou strany souhlasit nemusí. Mohl se tedy věnovat studiu a především své diplomové práci. Jeho paleografické studium Jenského kodexu přineslo překvapivé závěry, především v otázce vzniku. Výsledky svých bádání také zveřejnil v několika odborných studiích, naposledy v předmluvě pro vydání faksimile Jenského kodexu z roku 2009 (Jenský kodex. Faksimile, komentář, Marta Vaculínová (ed.), Praha, Gallery 2009, 2 sv.).

Po absolutoriu v roce 1960 nastoupil jako archivář v Okresním archivu v Třeboni, posléze v Jindřichově Hradci a konečně v Okresním a Městském archivu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. Jak později zjistil, byl pod neustálým dohledem StB, byl vyslýchán, šikanován a ve své českobudějovické kanceláři i odposloucháván. Tomu však nijak nebránilo, aby poctivě vykonával všechny archivní práce a také publikoval řadu odborných článků v různých časopisech a sbornících. Byť jej archivní práce nesmírně zajímala, jeho hlavní touha, stát se knězem, doposud nebyla naplněna. A bylo to opět další politické tání, tentokrát již o poznání větší, které uvolnilo Miloslava Vlka pro duchovní cestu. Nic platné nebyly ani snahy soudružek odborářek „Mílu Vlka oženit“. Dokonce kvůli tomu uzavřely i socialistický závazek. Zůstal nesplněn. Archivní kariéra se uzavřela.

Byl to rok 1964, který mu umožnil zahájit studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po velmi úspěšném studiu byl 23. června 1968 v Českých Budějovicích Miloslav Vlk konečně vysvěcen na kněze. V době tzv. „Pražského jara“ se začal uvolňovat i církevní život a tehdejší českobudějovický biskup ThDr. Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem právě novokněze P. Miloslava Vlka. Brzy však přišel „moskevský mráz“ a jeho kariéra na biskupství rychle skončila. Byl příliš nebezpečný, protože byl velmi populární a především zde stál proti státní moci opravdový a neohrožený kněz. Proto byl v roce 1971 přeložen do malých farností, nejdříve na Šumavu – Lažiště a Záblatí (roku 1971). Nedal si však pokoj a již po šestnácti měsících (1972) se za trest stěhuje do Rožmitálu pod Třemšínem. Zde mu byl ovšem po sedmi letech odňat tzv. státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby. Duchovní kariéra se uzavřela.

V životě Miloslava Vlka nastává velice dramatické období. Nikdo jej nechce zaměstnat. Nakonec pracuje jako umývač výkladních skříní u pražského podniku Úklid, ale i tuto práci musel opustit, tentokrát ze zdravotních důvodů. Nakonec nastoupil jako archivář ve Státní bance československé, přičemž jako kněz dál tajně pracoval v malých skupinách věřících. A tak došlo k propojení cesty archivní s cestou duchovní. Ale to se již blížila velká politická „obleva“ a komunistický systém se hroutil. Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen tzv. státní souhlas, a tak se stal farářem na Klatovsku – v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Strážově na Šumavě. Opět ne nadlouho. Obrovským mezníkem v jeho životě se stal listopad 1989.

Jeho vysoká morální i církevní autorita jej vynesla k nejvyšším církevním úřadům. Bývalý jihočeský archivář Miloslav Vlk byl již 14. února 1990 jmenován českobudějovickým biskupem (biskupské svěcení 31. března 1990), 27. března 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem a nástupcem kardinála Františka Tomáška. Od roku 1991 do roku 2000 pracoval jako předseda biskupské konference, nejprve ČSFR, později České biskupské konference.

Ocenění se dočkal i od papežského stolce. Dne 26. listopadu 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V letech 1993–2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Od roku 1994 byl členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V dubnu 2005 se účastnil konkláve ve Vatikánu, kde sbor kardinálů zvolil nového papeže Benedikta XVI.

V květnu roku 2007 dosáhl Miloslav kardinál Vlk 75 let věku a v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. svou rezignaci. Papež mu prodloužil výkon funkce pražského arcibiskupa na další dva roky. Teprve dne 13. února 2010 přijímá papež skutečně rezignaci kardinála Vlka na pastorační vedení pražské arcidiecéze z důvodů dosažení stanovené věkové hranice.

Miloslav kardinál Vlk je nositelem řady ocenění. V roce 1999 obdržel vysoké státní vyznamenání Spolkové republiky Německo "Velký kříž za zásluhy" (Grosses Verdienstkreuz). Roku 2002 mu prezident Václav Havel propůjčil řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2001 obdržel čestnou medaili T. G. Masaryka od Masarykova demokratického hnutí a mezinárodní cenu města Görlitz – "Brückepreis". V roce 2006 obdržel ocenění organizace Ackermann Gemeinde, která pracuje pro uzdravení paměti Čechů a Němců, na jejich vzájemném smíření a spolupráci. Kardinál Vlk je nositelem řady dalších ocenění a uznání mnoha dalších institucí.

Byla mu též udělena řada čestných doktorátů. V letech 1992–1993 získal tři čestné doktoráty: na Illinois Benedictine College a na University of St. Thomas v USA a čestný doktorát teologie na univerzitě v bavorském Pasově. V roce 2001 obdržel čestný doktorát Papežské teologické akademie v polském Krakově a v roce 2002 čestný doktorát Opolské univerzity rovněž v Polsku. Obdržel mimo jiné čestné občanství měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids/USA (1992), Baltimore/USA (1992), Třeboň (1996) a Klodzko/PL (1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998), Brandýs nad Labem – Stará Boleslav (2010). Byla mu také udělena medaile za „Zásluhy o české archivnictví“ (2007). Vedle toho obdržel od ředitele SOA v Třeboni „Diplom za zásluhy o jihočeské archivnictví“ (2012). Je čestným členem České archivní společnosti.

 

Čest jeho památce!

 

Miloslav kardinál Vlk je autorem mnoha článků, studií a knih teologického zaměření. Náš výběr si však připomene především jeho práce archivní, jak jsou uvedeny i na jeho webových stránkách www.kardinal.cz , kde je uspořádali Jiří Zajíc a S. Edita Mendelová, OP.

 

Výběrová bibliografie Miloslava kardinála Vlka

  • archivní
  1. Jenský kodex po stránce paleografické (diplomová práce), Praha 1960.
  2. K otázce předlohy Jenského kodexu. SNM, řada A – Historie, 17, 1963, 1 – 19. 
  3. Obrazy v Betlémské kapli. Rozbor historických pramenů. Časopis Národního muzea, oddíl věd společenských (1961), nr 2, 151-169.
  4. Na okraj nejnovější datace Jenského kodexu, „Listy Filologické“ 85 (1962), 375 – 376.
  5. Bitva u Velkého Záblatí a její následky, „Jihočeský Sborník Historický“ 31 (1962), 123 – 134.
  6. “Slovanští bojovníci pravdy” v Kardašově Řečici, „Jihočeský Sborník Historický“ 31 (1962), 134 – 154.
  7. Paleografický rozbor Jenského kodexu. „Sborník historický“, Academia, Praha 14 (1966), 49 – 74.
  8. Jenský kodex- kodikologický rozbor, „Sborník Národního muzea v Praze“ (1967), seš. 21, 49 – 74.
  9. Povídání o překládání (strojopis), Praha 1988.
  10. Traktát „Zrcadlo duše“ v Jenském kodexu a jeho původ, in: Sborník k 60. nám Miloslava Vlka, arcibiskupa pražského; Traditio et cultus, Miscellanea Historia Bohemica (1992), 79 – 90.

 

  • teologické
  1. Žít ve svobodě a solidaritě. Závěrečná zpráva prezidenta CCEE, Praha 1993.
  2. Czas dojrzewania. Dietlinde Assmus rozmawia z arcibiskupem Pragi, Warszawa, Verbinum, 1995.
  3. Reifezeit. Dietlinde Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, München, Neue Stadt Verlag, 1996.
  4. Ve službě evangelia, Praha, Zvon, 1997.
  5. Also Avanti! Dietlinde Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, Leipzig, St. Benno Verlag, 1999.
  6. Kardinál Vlk odpovídá na otázky pochybujících a hledajících /ptala se Blanka Pirnosová, Praha, Portál, 1999.
  7. Wird Europa heidnisch? Miloslav kardinal Vlk im Gespräch mit Rudolf Kučera, Augsburg, St. Ulrich Verlag, 1999.
  8. Vítězství Krista, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2003.
  9. Meditace nad Křížovou cestou, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2007.
  10. Europa pogańska czy chrześcijańska? Miłość drogą do jedności, Księgarnia św. Jacka, Katowice 1997.
  11. Úvahy o životě a smrti, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2007.
  12. Slova z katedrály. Z úvah v Rádiu SE 1993 – 2000, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002.

 

Při této práci byly použity tyto prameny:

  • Hoffmannová, Jaroslava - Pražáková, Jana: Biografický slovník archivářů českých zemí, Libri, Praha 2000.
  • Zajíc, Jiří: Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem, Praha, Blízká setkání, 1997.
  • Pirnosová, Blanka: Koho má za zády? Čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka, Praha, Nové Město, 2002.
  • Katolická ročenka, 1995. Kostelní Vydří, 1995; strany: 15, 18, 20, 23, 54, 56 a 145.
  • Vodičková, Stanislava, Čím větší tlak, tím kvalitnější, co odolá, Paměť a dějiny 2012/4, strany 84-97.
  • Autor vycházel také ze společných rozhovorů, které se udály v příjemném prostředí třeboňského archivu nebo na arcibiskupství v Praze.

 

Václav Rameš